Atkinsova fyzikální chemie jako křen

Před 14 dny vyšla na VŠCHT po dlouhé době další zásadní publikace, která tady měla být jako učebnice již v 90. letech V českém překladu totiž vyšlo deváté vydání Fyzikální chemie od Peter Atkinse a Julio de Paula z roku 2010. Na rozdíl od jakýchkoliv skript chemických škol, z nichž ta současná z VŠCHT lze považovat za nejkomplexnější, jde o skutečnou učebnici solidní (nejen fyzikální) chemie. Cena publikace je cca 1.000 Kč, takže nějaká koruna česká za stránku pro studenty. Předem dávám holt ústavu Fyzikální chemie VŠCHT za to, že do překladu šel a dobrovolně si udělal těžkou konkurenci k vlastním skriptům a pomůckám, a to k dobru fyzikální chemie a především studentům chemie, kterým z valné většiny fyzikální chemie na škole přijde složitá, teoretická a téměř k ničemu a toto přesvědčení mnohým bohužel k jejich vlastní škodě vydrží celý profesní život. Aktins není rozhodně masové čtivo ani pro většinu chemiků a některé kapitoly jsou těžké k úplnému srozumění na třetí přečtení , i když se přemůžete a budete přistupovat k fyzikále se slepou důvěrou a neutuchajícím optimismem - ne jinak tomu bylo před 30 lety u česky vydané Moorovy Fyzikální chemie, ale každý solidní pokus jak srozumitelně zpřístupnit odborné veřejnosti základní přírodní zákony se počítá a toto je rozhodně dobrý pokus.

Především je Aktinsova fyzikální chemie kvalitní školní učebnice, takže čtenáře nejprve seznámí jednoduše i s potřebným matematickým aparátem nutným k pochopení látky prostřednictvích tzv. doplňků. Mohu se mýlit, ale stejný přístup jsem v české učebnici našel jen u 20 let staré povedené ale bohužel skromné učebnici Termodynamiky materiálů od Leitnera a Voňky. Představa, že student si bude pamatovat definiční plkačku z kurzů matematiky i po dvou a více letech studia je sice hodně utkvělá, ale o to méně pravdivá. Navíc americký způsob "vyprávění příběhu" včetně současně vypočtených příkladů a názorných grafů pak usnadní i pochopení jednotlivých kapitol. Podobný styl měla snad i zmiňovaná skripta fyzikální chemie I/II z VŠCHT, ale vydrželo jim ty první dvě kapitoly, pak se to zvrhlo až na pár čestných výjimek v derivování a integrování bez ladu a skladu, hlavně že to na konci nějak vyšlo. U každé kapitoly se uvede srozumitelně i smysl celé kapitoly a praktické použití. Účelem knihy není udělat dojem na studenty, že pisatel umí hodně vzorců a že plná stránka integrálů znamená vysezenou učenost, ale ukázat běžným studentům lidsky přístupnou formou fyzikální chemii jako vzrušující obor, který kontinuálně prostupuje celou chemií od A do Z, dává chemii spolu s obecnou anorgánou řád a především vnitřní logiku a kauzální nexus. Je sice hezké umět tisíce organických syntéz, ale k vysvětlení podstaty a užitečnosti daného procesu to nestačí ani náhodou, spíše je to ještě více zatemní.

Největším novum oproti českým publikacím je tedy dobře provázaný široký rozsah látky, který nejde ani při té největší představivosti spojovat s českým pojetím fyzikální chemie. Učebnice zasahuje do oblastí klasické chemické termodynamiky a kinetiky, katalýzy, kvantové mechaniky, fyziky a fyzikální chemie plynů, kovů a polymerů (i když jen v základním ale o to srozumitelnějším podání), krystalochemie, analytické chemie, materiálového inženýrství a fyzikální biochemie. Oproti organickému McMurrymu, který jde v didaktické názornosti sice ještě dál, ale jinak stačí tak akorát na bakalářskou zkoušku základů organiky, nejde o naprosté základy oboru ale solidní hlubší přehled látky. Je to tedy esenciální učebnice pro chemiky od orgánosmrdníků přes šutrology, vápenáře, gumáky, hastrmany, o'nanology, technologickou pakáž a biogenomisty po modeláře. Atkinova učebnice fyzikální chemie v podstatě zahrnuje předměty Fyzikální chemie I a II, Koloidní chemie, Úvodu do studia materiálů, Analytickou chemii I a II, Chemii a fyziku pevných látek, částečně Anorganickou chemii II, Fyziku polymerů, Fyziku kovů, Krystalochemii, Termodynamiku materiálů a Chemické inženýrství I. Na rozdíl od analytické chemie na VŠCHT a PřF UK, která studenty v bakalářském stupni toho moc nenaučí, pokud neberu v potaz profláklé ale v praxi dávno nepoužívané reakce pro první třídu gymplu a seznamy studentům nesrozumitelných analytických metod s ještě nesrozumitelnějšími náčrty zařízení, tato učebnice ukazuje podstaty důležitých metod a nebabrá se s tím, jaká je tolerance hrnečku v labu a memorováním seznamů a náčrtů metod.

Nechci zbrkle hodnotit některé novoty v názvech, protože je mi v podstatě jedno, zda máme první větu termodynamickou nebo první termodynamický zákon, to si rozhodne samotná praxe. Ani nebudu spílat nad některými gramatickými chybami ve vzorcích, protože samotný text učebnice byl po gramatické stránce opraven dobře. Trochu mi ale chybí častější uvádění anglických ekvivalentů, protože to budou klíčová slova, která bude student dále hledat. Skoro bych doporučoval uvádět všechny názvy a termíny dvojjazyčně. Obecně je to ale vynikající a čtivá kniha (no to jsem trochu přehnal v případě kvantovky :-) , která jistě stojí za přečtení i v co do oblastí, kde si je jeden jistý, protože objeví různé další netušené konotace. Pokud se navíc pochlapí ústav anorganické chemie a přeloží a vydá v dohledné době Anorganickou chemii od Catherine Housecroft nebo něco podobného, bude chemický vysokoškolský učebnicový základ kompletní.

Jakou chemii studovat ...

Když už se nějaký středoškolský student dopracuje k naivně-perverznímu názoru, že by část svého jinak beztak bezcenného života spojil s chemií nebo biologií, nabízí se mu prostřednictvím spřátelených medií a webu spousta chemických oboru a podoborů. Po přečtení sebeprezentací všech možných českých a slovenských škol a akademie věd musí dojít vnímavější student k názoru, že jde o naprosté globální unikum hraničící s donebevolající nespravedlností, že tak moc světovým výzkumem prošpikovaná země nemá už 50 let nobelistu ani zde nepůsobí solidnější chemická a farmaceutická firma. Prakticky každá česká vysoká škola dělá poslední kroky k nalezení léku proti rakovině, mění a vylepšuje DNA, dobývá energii z kaluže anebo se hřeje ve svetru z nanovláken, a to vše za zahraniční teamové spolupráce, ERASMU a v „moderních laboratořích se špičkovou přístrojovou technikou“. Už chybí jen zářné zítřky a pomocná ruka kamaráda ze skautského oddílu Kačeři. Radit nekritickému studentovi netřeba. Ten někam zaleze a až najde ještě lepší prezentaci, vyleze z brlohu a přeleze do jiného. Těm ostatním bych poradil tento postup:

1. V prvé řadě není třeba někam spěchat s výběrem specializace. Chemie je natolik rozsáhlá, že první tři roky dělat specializaci nebo makat v laborkách na určité věci „pana školitele“ je ztráta energie a času. Na VŠCHT je v podstatě jedno, kam si dáte přihlášku, protože do navazujícího magistra lze přejít kamkoliv. Jen u magisterské biochemie akol. je potřeba myslet na to si zapsat pár předmětů (cca 10 kreditů za celé Bc.) z potravinárny navíc, aby člověk dosáhl na požadovaných 100 relevatních kreditů. Když se spletete, nic se neděje. Většina vyučujících samozřejmě má jakous takous empatii a dovede poznat, že váš zájem o jejich specializaci skončil. Nemá proto smysl se nechat navést k práci na něčem, co vás už přestalo bavit. Školitel vás beztak ztratí a tak se vás bude aspoň snažit využít jako levnou laboratorní sílu. Student není otrok a říci, že mám zájem o něco jiného a přejít jinam, je přirozeným právem každého. Pokud Vám tedy to před prvákem nedá a zvolíte se atraktivus naleštěného prdu typu forenzí nanobiosyntéza molekulárně farmaceutického genu, aby vám náhodou něco neušlo a později Vás přejde dělat "jednoho ze sta", nic se neděje. Studovat Bc chemii a biochemii na PřF UK nemá současné době smysl, snad jen kdyby někdo preferoval menzu v Albertově, ale to by muselo být echt prase.
2. Je vhodné si zjistit si, co učili a dělali vaši „vysnění“ profesoři před 10 nebo 20 lety. V lepším případě zjistíte, že strávili tak max. ½ roku v zahraniční laboratoři jako laboranti (honosně PhD nebo PostDoc), obyčejně pak strávili celý život v Liberci, na Albertově nebo Pardubicích a jejich klasickým výstupem jsou stále stejná analoga ve třech spřátelených honosně nazvaných periodikách, který po bližším zkoumání zařadíte co o lokalizace vydavatele mezi Brno a Košice. Ti horší jsou závislí na počtu studentů a na českých grantech,tj. na příslušnosti k akademické smečce. Množství českých grantů (zvlášť z Min. školství) o kvalitě jejich výzkumu nebo o smyslu jejich práce nic relevantního nevypovídá.
3. Projděte si pořádně školu, protože je minimálně trapné když za 5 let studia nezjistíte, že má budova A také třetí patro, kde sídlí jeden nejmenovaný ústav a část jedné větší sbírky a že jsou zde naopak dva suterény pod sebou, pak několik separé vstupů do laboratoří přístupných pouze ze dvora (budova b). Můžete si přitom tipovat, kde sídlily obě slavné psychotronické laboratoře v 80.letech (Kahuda, Rejdák). Utajeným se pro mnohé chemiky jeví i ústav energetiky, informatika a „výživa“. Při hledání třeba u posterů zjistíte, že danou věc lze studovat i na jiném ústavu nebo z jiného pohledu, příp. je možné mít laborku celou pro sebe na zdánlivě neatraktivním oboru. Dnešní hřbitovy jsou plné bývalých organiků a polymerníků.

4. Myslete na to, že většina slušných chemiků ve světě projde několika kariérami, a to i mimo chemii a úzká specializace sice na počátku kariéry může pomoci, ale za 15 let vaši kariéru zničí. Naučit se nazpaměť (roz. jakoby navenek logicky a systematicky anebo pohádky o nukleofilitě) stovky syntéz je sice pro některé typy lákavé, ale smysl lidských dějin bych v tom opravdu nehledal.
5. Postupně zjistíte, co Vám jde, co se Vám učí lépe a co hůře. Tomu je potřeba se věnovat a přitom zkoušet další a další zákoutí chemie, protože nic neobohatí člověka tak jako profesní rozhled a analogie z příbuzných oborů.
6. Postupně jistě objevíte kouzlu pedagogů, kteří se vám zdáli na začátku hrozní a opravdovou „marku“ těch oblíbených. Nedejte na prvním dojem.
7. Na taháky a opisování se vykašlete. Buď chcete dělat chemii a k tomu musíte něco umět anebo pokračujete ve studiu typu dement-gympl a zůstane vám to do smrti. Nejde o známkový průměr a o „projití“ ale o podstatu poznání.

8. Postupně zjistíte, že lze studovat i jiné věci než chemie. Naproti škole do 50 metrů lze najít pájkaře, parní stroje, silničáře, středověké umění a katolickou teologii. Stojí za to, si projít jejich chodby, zvlášť pokud mám zájem o materiály anebo biotechnologii Sebevraždu je vhodné spáchat skokem na „dvorek“ v temném domě architektury pí. Šrámkové. Minimálně se tam dobře pěstuje deprese a pije v baru – doporučuji navštívit.
9. Pokud nejste v Bc. nebo před nástupem do Mgr. stále ještě rozhodnuti – což je ale zcela normální, doporučuji volit obecný chemický obor. Jeho reálná složitost nijak nekoreluje se složitostí zápočtové písemky v bakaláři, to je spíše o tom, kam je ústav schopen klesnout, aby se zalíbil. Doporučuji (v tomto pořadí): fyzikální chemie, chemické inženýrství, chemická analýza. Diplomku si pak nastavíte sami podle konkrétního zájmu. Rozhodně se necpěte někam, kde to vypadá „cool“ a pak děláte „cool“ otrokárnu.
10. Když něčemu nerozumím, tak se zeptám. Jednak často zjistím, že nejsem sám a navíc tomu budu rozumět..
11. A když Vás chemie přestane bavit, vyserte si na ni. Je to jen chemie.

Laboratoře z organické chemie aneb stále nevaříme perník

Po absolvování povinné organické chemie I, která zpravidla nadchne jen zoufalé panice chemie a milovníky slabomyslných malůvek, nastupují v plné síle laboratoře z organiky. Už za mých studií se jednalo o flákárnu - nakonec co si budeme nalhávat, ona celá organika je jedna velká flákárna, kde se hodiny staví sklo a pak čeká a čeká - a tak nepatřičně potěšen přítomností pár pěkných slečen z biochemky, kterým stejně jako kdysi mých vrstevnicím z biochemie dělá problém rozlišit adici od substituce, jsem v pondělí ráno nastoupil v novém bílém plášti do laborek z organické chemie. Ač si mě některé chronické absentérky spletly s asistentem a snažily se o ranní koketérií na úrovni zkušených kurtizánek, což zahnalo mojí depresi z tak časné hodiny, začaly laborky bez ve škole obvyklých zmatků a průtahů, kdo kam patří a co má dělat. Je sice pravda, že prestiž organiky u nás za posledních 15 let celkem dost upadla, čímž jsme dohonili chemický svět, ale i za dávných dob orgaslávy patřilo k dobrému tónu laborek, že profesor neměl na nic čas a do laboratoří se vydával jen, když utíkal před manželskými povinostmi anebo když se spletl, a jeho asistent byl namachrovaný debil, zvlášť pokud dělal pomvěda od druháku a o studentech, co neví, jak vypadá podtlaková destilace nebo hmoťák si myslel, že nemají na škole co dělat. Vím o čem mluvím, protože jsem ¨je ve Votočkově párkrát vedl a je nezměrným štěstím pro Univerzitu Karlovu, že se tam na organiku posledních 10 let nehlásí skoro nikdo.
Po seznámení s bezpečností práce a základními zařízeními laborek jsme ve stole objevili zadání čtyř úloh, které jsme měli do pátku zrealizovat. Na moji zkoumavou otázku, čím je nejlepší začít, mně na první pohled ublíženecky agresivní asistent poradil, že je to jedno a tak jsem počal počítat množství reaktantů, neboť hodiny výdejny jsou omezeny, což jistě na klidu nepřidá. Jak jsem brzo zjistil, laborantky z výdejny sedí ve veselé diskusi někde vedle v kanclu a občas vydají i mimo hodiny, zvlášť pokud je jim jedinec sympatický, což se v mém případě při vší skromnosti dalo očekávat. Ověřením v sešitě výdejů je dobré si zjistit, zda si jdu pro takové množství, co i předchozí kolegové, protože kontrola výpočtu od asistenta nebyla žádná a podepsal by i výdej vlastního hlenu, kdyby byl na skladě. Poněkud postarší ale pěkné laboratoře plnily obstojně svoji funkci, stejně jako postarší profesor (formálně takový titul snad ani neměl), který se občas v místnosti ukázal a něco nesrozumitelného zamumlal. Znuděný a dost mizerně oholený asistent pak vydával srozumitelné informace, ale jen na vyžádání a ještě takovou formou, že být na místě regulerních studentů, poslal bych ho slušně řečeno do hajzlu. Za celou dobu krom úvodu a popisu destilačky, odpařovačky atp. nebyla jediná přednáška o tom, co je smyslem laborek a čeho si mají u jednotlivých operací studenti všímat. Studenti si tak museli spojit teorii z organiky s učebnicí k laborkám, která je ale zaměřena spíše k instrumentaci než k principům technik. Studenti měli tedy na začátku laborek k dispozici jednu až dvě rovnice, reaktanty ,popis prací, plášť a brýle. Patrně jsme si ani neměli dovodit meziprodukty a vedlejší produkty, protože to po nás nikdo nechtěl. Obecně laborky z organiky patří k těm lehčím předmětům, v podstatě jde o dílenské práce (pokud se to na základce ještě učí), kde vás překvapí občas mizerný zvlhlý reaktant nebo nějaký vlastní omyl např. při separacích, kde po 4 hodinách vaření úspěšně odstraníte produkt a spláchnete ho rychle do výlevky, přičemž v tu chvíli Vám ten omyl dojde a vy už začínáte tušít, že ve čtvrtek domů nepůjdete.

U práce jsem se po celý týden pěkně nudil a tak jsme strávili celý týden žvaněním o škole a okukováním spolužaček, odevzdali jsem cca 4 produkty a někdo se podíval i na seznam spekter. Začátečníci brzy pochopili, že nejde oproti anorganickým laborkám o nic těžkého : destilace, separace a vysušování, takže laborky dostály své pověsti, že to je pohoda a někteří z nás odcházeli už ve středu a přišli pak na závěrečný, ne příliš duchaplný, test. Známka nakonec byla odvozena další týden podle nálady vyučujícího a výsledky práce na ní neměly marginální vliv, jak je nakonec u organiky zvykem :D

V podstatě nemám laborkám z organiky krom chování dozoru moc co vytknout. Organiku si opravdu studenti vyzkouší a to i v celkem rozumném rozsahu. Pro šikovnější nebo zkušenější jde ale o ztrátu času a lehce získané kredity a to se opakuje i v pokročilých laborkách II, které se od základních liíší jen v detailech. Asi by stálo se zamyslet nad tím zkusit spojit znalosti ze základního kurzu organiky s laborkami těsněji, aby studenti tupě nemakali dle určených postupů bez toho, že by chápali, co a proč to vlastně dělají.

Dnešní studenti jsou hloupější ....

Ve starším článku jsme citovali spolu s poněkud ironickým komentářem rozumy děkana jedné z fakult VŠCHT na horšící se kvalitu studia a studentů na VŠCHT a v přírodních vědách obecně. Už prý tím, že dříve jich bylo vybráno méně, byli studenti a studium kvalitnější. Podobné názory měl i jeden citovaný absolvent na stránkách VŠCHT s poznámkou, že studenti před 15 lety byli zvídavější a připraveni diskutovat, zahraniční studenti na jeho ústavu jsou prý adaptabilnější a na UK už raději vůbec nepřednáší, protože tam není zájem o chemii prakticky žádný. Bylo prý nutné snížit rozsah několika základních předmětů, aby to dnešní studenti vůbec zvládli. Celé to martýrium stížností doplním o 2 roky starý komentář postaršího profesora organické chemie, že jeho ústav je jeden z mála na škole, který se snaží zachovat kvalitu, jaká byla na škole před revolucí. Tehdy byly prý i zkoušky a laboratoře těžší. Stát by měl začít množství studentů regulovat a omezovat dotace humanitním směrům. Neexistovalo za jeho mládí, aby studenti při studiu také pracovali, dříve bylo problém vůbec vystudovat. Utrpením je i nakonec samotné zkoušení, protože studenti chodí nepřipraveni. Tak poodobné názory slyším v českém prostředí často. Přejděme raději od dojmů ke skutečnosti a od české univerzity k americké, jakou jsem měl možnost poznat a vystudovat. Vybral jsem si pro začátek jen pár rozdílů k vysvětlení, že ono je to trochu jinak. Pokud někdo zaspí dobu, neměl by aspoň veřejně ventilovat nářky spícího, že už je ráno.

Zkoušení

Na rozdíl od VŠCHT se studenti chemie v US nestresují tím, kdo bude jejich zkoušející, jaký je jeho názor na určitou věc a zda se zrovna v den zkoušky daného studenta dobře či špatně vyspí. Veškeré zkoušky jsou samozřejmě písemné a anonymní, aby byla zajištěna objektivita hodnocení. Každý student proto má pro každou písemku své identifikační číslo, kterým svou zkoušku podepíše a jeho jméno je tak přiřazeno až po přidělení známky, kdy je konečný výsledek ještě možné o level modifikovat na základě práce ve třídě. Jedním z největších průšvihů, kterého se můžete na americké univerzitě dopustit je jakýkoli náznak sebeidentifikace při zkoušce, např. pokud bych, jakož jediný evropan ve třídě uvedl něco moc evropského, dále kontaktování vyučujících během zkouškového období a zejména plagiátorství. To znamená okamžitý konec studia. Po chodnách jsou proto vyvěšeny velké postery upozorňující studenty na závažnost plagiátorství. Zkoušky se píší na počítači ve chráněném softwaru, který umožňuje tři různé režimy: A) open book ve třídě B) open book s přístupem na internet a C) open book - take home, kdy je na zkoušku zpravidla 6 hodin, studenti mohou používat jakékoli externí zdroje a mohou zkoušku vypracovat na jakémkoli místě. Ve všech případech nelze ale kontaktovat třetí osoby. Konečné hodnocení, kdy se známky udělují na základě srovnání všech studentů v kurzu, zaručuje, že si studenti během zkoušek neradí ani jiným způsobem nespolupracují, neboť by se tím sami mohli dostat do kompetenční nevýhody se svými spolužáky. Samozřejmě obsahem testu jsou otázky z každé hodiny, aby byl obraz o znalostech studenta komplexní. Na VŠCHT se dodnes zkouší hlavně ústně, a to bez jakékoli anonymity, z celé probrané látky dostane student 1-3 otázky. Někteří studenti se dokonce na zkoušku oháknou jak na ples, vezmou si kompletní kvádro nabo načinčané šatičky pro pedofily, takže grotesknost "ústní" dosáhne vrcholu. Neexistuje žádná možnost kontroly ústního zkoušení, natož permanentní kontrola, žádné standardy a až na výjimky (fyzikální chemie) nejsou ani relevantní vzorové testy v případě písemných testů. Namyšlení čeští vyučující ještě o sobě naivně tvrdí, jak jsou spravedliví a jak znalosti z ústní zkoušky poznají, kdo umí. Stačí si přečíst pár prací o testování, o prvním dojmu, o sympatiích a znát trochu statistiky, aby si člově ověřil, jak takové zkoušení vypovídá v souhrnu jen o jednom - a to o zkoušejícím. Okruhy ke státní zkouškám pak připomínají názvy kapitol učebnic, takže nikdo přesně neví, kde otázka začíná a kde končí. Určuje to prostě zkoušející. Maximálně směšné jsou v tomto ústní státnicové zkoušky, kdy znervovaný student před komisí, kterou často vidí poprvé i naposledy v životě, musí opakovat naučenou látku, ze které už jednou předtím byl zkoušen, jako odpovědi na jednu dvě náhodně vybrané otázky. Hodnotícím ani není trapné takové opakování požadovat. Kdo dobře opakuje jak opice, bude vpuštěn. Na západě by na to neměl žaludek nikdo. Znudění přísedcí se pak ptají na úplně blbosti v závislosti na tom, zda pochopili, že musí zachraňovat nebo zda si mohou dovolit i nějakou základní otázku z oboru. Bohužel se obávám, že obrovskou propast v úrovni testování některých českých vysokých škol oproti americkým nepřeklene v dohledné době samovolný vývoj, neboť to opravdu souvisí fakticky s vymřením dvou generací učitelů zvyklých na takový amaterismus a svévoli, spíše se dočkáme žalob studentů a vyšších náhrad odškodnění.

Zájem o studium

Všichni výše popsaní stěžovatelé začali svoji chemickou kariéru v 70.letech. V té doby byl mezi středoškoláky velký zájem o technické vědy, přestože čeští vědci prakticky nepublikovali, ale často jen přeložili zahraniční práci a zde ji publikovali v upravené formě. Proč takový zájem o chemii ? Částečně proto, že ještě nedošlo k popisu ekologických škod způsobených chemickým průmyslem, což je mimochodem chyba těch "kvalitně vzdělaných" chemiků té doby, že nebyli schopni včas seznat důsledky své činnosti, a částečně proto, že nabídka humanitních oborů byla vysoce limitovaná českolovenským státem. Jakmile se navíc dostala do popředí ekologie, studenti začali pomalu směrovat kroky k biologickým disciplínám, později následovala móda biochemie. Tedy by bylo dobré srovnávat tehdější chemickou a biologickou masu jako celek se sumou dnešní chemické a biologické studentské masy. Jakmile se v pol. 90 let uvolnila kapacita humanitních oborů, studenti viděli užitek jinde. Jsou proto hloupí ? Ale vůbec ne .... V USA je závislost na modních vlnách studentů elasticky pružná. Pokud jde obor dolů, jdou dolů i granty a vybrané školné, vyhazuje se v rámci zprofanovaného cost cuttingu ze škol a v době boomu se naopak přibírá. Nikdo se nezaříkává záchranou výzkumu a vědy budoucím generacím. Věda je nesmrtelná stejně jako výmluvy zbytečných o své potřebnosti.

Konzerva

Všichni výše uvedení mají ještě jedno společné v CV. Na VŠCHT studovali, doktorovali, postdokovali, asistovali, habilitovali, profesorovali s malou obměnou práce v AV, příp. PřF UK. Tak pětina dělala cca půl roku poskoka v zahraniční laboratoři, pak hned domů (bez komentáře). Všichni z nich si píšou v telefoních seznamech i na webu všechny své tituly. Proč ? Když to přeženu proto, že by je podle jména nikdo nepoznal. Krásnou ukázkou je jeden ředitel ústavu, co je snad v 8 vědeckých radách, ve 3 poradních sborech, v 5ti zájmových sdruženích a ještě dělá s jednou bývalou soudružkou v akreditačce. Co je na těchto lidech inspirativního, aby k nim chodili studenti ? Nic. Ověšené tituly a neprodané patenty dnes nikoho nezajímají, základní obory zahnívají citováním úspěchů před 100 lety a cirkulace laboratoří na straně vedení je nulová. Když se to zasekne, tak se to prostě zasekne na dlouho, dokud dotyčný/á nezemře. V USA se postupně ruší doživotní profesury, protože ve srovnání se světem začala americká chemie v posledních 15.letech ztrácet a jedním z důvodu byla konzervativnost doživotně jmenovaných profesorů. Na americké škole ale i tak prakticky nenajdete jediného učitele, který by nevystudoval jinde anebo nestrávil cca 15 let jinde.

Nulové výsledky

Jedním z dalších důvodů přechodu k biologii, ekologii atp. je také to, že v ČR doba velkých chemických objevů v 70.letech jaksi pominula. Jestli na to měla vliv zastaralost mnoha technologií, odchod špiček AV po sovětské invazi nebo primárně poválečné vyhnání německého obyvatelstva (Ústí, Dečín, Chomutov, Liberec) nechám na jiných. Drtivá většina výzkumu na českých VŠ i v AV byla a je na nic. Lze to sice eufemisticky nazývat základním výzkumem, ale stále to bude na nic, a to i když to opublikují v některém časopise, který vznikl jen proto, aby bylo kde ty nesmysly publikovat. V US máte kromě grantů i často privátní nebo rizikový kapitál a obojí se přidělujeme jen těm, kterým se výzkumy rentují. U nás lze přežívat v grantovém smrádečku na škole nebo akademii věd celá desetiletí a vlastní užitečnost si dokazovat získáváním naprosto zbytečných titulů doktorů věd.

Práce při studiu

Při undergraduate studiu v pracuje v US prakticky každý. Pokud student později pracuje v laborkách na jakémkoliv projektu, pak je normálně (i když ne moc dobře) placen. Představa, že by student dělal zadarmo 3 dny v týdnu v laborce profesora bez odpovdající mzdy, je naprosto mimo mísu. Je celkem normální, že v undergraduate studiu (zpravidla 4 roky) student projde všemi odděleními a vše si vyzkouší, k tomu si vybírá minor (vedlejší specializaci) např. právo nebo ekonomii, aby z něj nebyl jen laboratorní idiot. Oborové spojení na Master (1-6 roky) nebo PhD, ke kterému Master zpravidla nepotřebujete, neexistuje. Každý může přestoupit na jiný obor v Master nebo PhD a je to naprosto normální stejně jako přechod během studia. Teorie se v Master učí jen vyjímečně, hlavní je práce na konkrétním úkolu, na kterém se toerie naučí tak nějak mimochodem.

Studované obory

Kromě nutnosti volby minoru je odlišnost ještě v něčem jiném. Málokterý student studuje něco jako Inorganic n. Organic chemistry. Většina laboratoří se specializuje na spolupráci s firmami a vždy je základní obor modifikovaný, a to skutečně, ne jako na VŠCHT, kde se k organice dá obor syntézy léčiv, ale krom teoretických plkózních farmakologií, farmakochemie atp. se stejně dělá obyčejná organika a nikdo ani není motivován spolupracovat s jinými ústavy školy, natož akademie věd. Naopak je na podobné nabídky na školu neuvěřitelně rychle zasíláno studentům upozornění, že AV nemá k magisterskému studiu akreditaci :D Ten mail podepsaný proděkanem mám schovaný dodnes. Co říká o pisateli a co číká adresátům ? Studenti, zde nejde o obsah vašeho zájmu, zde nejde o to, něco změnit, zde vám pomáhat nebudeme, pokud máte multioborové zájmy nebo vás nezajímá zastaralé organické učiliště ve druhém patře. Jde jen o to, že budete muset dělat u nás, i když byste chtěli dělat u někoho lepšího, který se nepotřebuje ověšovat tituly a zásluhami "za výstavbu".
Narozdíl od některých kolegů považuji nové kombinované obory typu forenzní analýza a biomateriály jako začátek cesty dobrým směrem, i když cesta k pochopení studijních modulů a minorů ze strany VŠCHT a PřF UK je patrně dlouhá, protože vzdát se "uvazků" ve prospěch soft oborů se našim hierarchizovaým seniorům zvyklým "na věčný pořádek" nechce. Hlavní přece je, když se naučíme tlustá skritpa plná dalších a pro dnešní a budoucí praxi naprosto zbytečných rovnic a pak si ještě ověříme ve hmoťáku. Není bez zajímavosti, že se ke změnám dokopali kovy a biochemie, které už nelpí na oceli a pivu, ale pochopili, že se někam vývoj posunul.
Nakonec i když přejdeme k dnes tak populární statistice publikování, zjistíme, že nárůst publikování začal až v druhé polovině 90.let a rozhodně ta předchozí nečinnosti nebyla dána režimem, jak se dnes šéfové ústavu snaží tvrdit. Prostě akademici nebyli zvyklí až na vyjimky podávat slušné výkony. Porovnáním s Maďary nebo Poláky to lze celkem slušně dokázat.

Protože některým komentátorům chybí závěr příspěvku, shrnuji a dodávám toto : není pravda, že jsou dnešní studenti hloupější, méně zaujatí pro školu než dříve, neschopní samostatností v práci a pasivní. Posuzovat něčí hloupost z ústních zkoušení je nesmysl, zvlášť pak těmi, co nikdy v žádné solidní laboratoři nebo ve firmě nepracovali, natož aby tam dosáhli vedoucích postů. Za další chytrost a hloupost jsou zcela subjektivní pojmy, které se některým pletou se schopností zapamatovat si rozsáhlé texty látky, které jsou dosti teoretické a v praxi k ničemu, a ty ve stanoveném čase reprodukovat jao by to byli vlastní myšlenky. Studenti jsou jen více kritičtí a ptají se, zda daný předmět není jen blábolivá teorie, ve které se to hemží bezobsažnými hesly typu samouspořádání, rovnováha, kompartment, systém apod. Těm, co podobná kritika a následně vlažný přístup ze stramy studentů vadí a na přednášky jim přijde cca 5 lidí, nezbývá při ztrátě soudnosti než se uchýlit k stupidním tvrzením. Je zcela logické, že dnešní studenti nepůjdou na obor, které nese sebou uplatnění právě jen v té výuce. Jistě, nějakému procentu jde i o titul, na školu kašlou, ale o titul šlo daleko více před 20 lety, dnes se tituly a formálním vzděláním nikdo nenají. Efektivita práce v průmyslu i vědě se za posledních 15 let prudce zvýšila a je otázkou, zda zastaralým memorickým a pseudoakademickým způobem výuky lze v dnešní chemii obstát. Nakonec řešní nezájmu o přírodní vědy ve formě absence elementárních přijimacích testů a neomezeného počtu přijatých způsobila zase jen ta "chytrá" generace dnešních padesáti- a víceletých, kteří obětovali kvalitu za svou kolektivní důchodovou jistotu, protože nebyli schopni vygenerovat jiné zdroje než peníze za studenta a pak rodiné granty od české vlády. Ti, co studují, za to opravdu nemohou.

Tuhé laboratoře z anorganické chemie

Při náhodném čtení studijního plánu po větší opilecké akci si i poměrně dost podroušený student chemie všimne, že se tam vyskytuje předmět složený ze slova laboratoře, předložky z a názvu předmětu, který se dále v textu studijního plánu podezřele často vyskytuje. O co horší je stiuace, kdy po dalším opileckém ránu člověk zjistí, že by na to měl i dorazit, a to nejpozději do hodiny. Dva naši mladší kolegové původem nikoliv z VŠCHT absolvovali postupně laboratoře z anorganické, organické chemie, biochemie, fyzikály, fyziky, anály a chemického inženýrství. Smyslem bylo zjistit, zda  studenty laborky vůbec baví, jak jsou na ně připraveni, zda mají všechny potřebné infromace, co je skutečnou náplní laboratoří, co je jejich smyslem, zda studenti mají z laboratoří strach a jak se laborky hodnotí.
V prvé řádě musíme s politováním konstatovat, že dát jakékoliv laborky na 8.00 ráno je nelidská pitomost. Ačkoliv jisté části studentů i postarším vyučujícím to problém dělat nebude, běžně střízlivému (roz.normálnímu) studentovi trest v podobně vyhození z hodiny pro pozdní příchod znamená, že chodí na laborky nevyspaní studenti. V případě dojíždějících to znamená vstávat kolem 5.00-5.30, což jde vydržet jednou za týden, ale ne celý týden. Navíc není nic horšího než když si někdo spojí ranní vystresovanou hrůzu s laborkama. Ranní vstávači to nepochopí, ale my ostatní ano a měla by to konečně pochopit i VŠCHT. Dodnes s vděkem vzpomínám na svého norského šéfa, který na ty americký velkuhubě motivované řeči o práci v labu od rána do noci, prohlašoval, že ráno v 9.00 je v labu pouze zloděj a v noci pak zmatený impotent. Normální školní laby jsou od 13.00 do 16.00, max. 17.00
Zapisujeme kolektivně v SISu mladšímu kolegovi první laborky z anorgány (pokud nepočítáme obskurní koukání do mikroskopu pod názvem laboratoře z biologie) a kupujeme mu za peníze z fondu kulturncíh a sociálních potřeb stejnojmená skipta . Kolega se anorgánou 10 let živil, tak by toho víc mít nemusel. Po přečtení skript nechápeme nic ohledně náplně laboratoří, protože učebnice i stránky ústavu anroganické chemie nevysvětlují vůbec nic, nepřichází ani žádný mail s popisem, obsahem atp.. Ze studentského serveru si studenti pouze stahují několikastránkový tahák na redox rovnice, o kterých sami neví - stejně jako kolega - vůbec nic. Kolega se ale nebojí, protože si je jist, že jeho znalosti ho před porážkou spolehlivě ochrání. Nyní už nechám slovo kolegovi, co se těch 5 dní v jeho hlavě dělo :
Den prvý
8,20 Rozespalý a sám hledám laboratoř někde v podzemí budovy A, přicházím pozdě, v davu bílých pláštů nemohu nají asistenta, tak se omlouvám nějaké studentce, která mně hustotou make-upu nejvíc připomíná moji třídní. Asistent tam už podle svědectví ostatních byl a docházku udělal. Takže teď mohu už jen získat. V laborce je mrtvolné ticho, občas trapné uchychnutí jako před nějakou zkouškou.  Vyberu si židli vedle nějaké vystrašené holčiny a vedle ušmudlanehého kluka s poněkud nepřítomným pohledem a pláštěm Zentiva s tužkou na prsou a šmoulovatýma brejlema s nějakým nápisem. Oba mají vytežené rovnice z primátu, nějaký sešit, skripta, tužku a na sobě mají plášt. Krom rovnic nemám nic z výše uvedeného, takže v klidu čekám na asistenta. Přichází nějaký postdoc, kouká na mě, co tam asi tak dělám, pak z rodného čísla pochopí a se slovy "vy jste přišel pozdě" vysloví varování, že absence trpět nebude a po druhé špatné písemce se taky končí. Poprvé se mi zvedá žaludek. Pak se přebírá stůl. Všichni to sklo počítají. Mně je to jedno, celkem správně jsem zvolil starou zkušenost, že druhý den nikdo neví, co koho je, a jdu si na kulaťák koupit nějaký plášť a poté do Miláčka něco k snídani. Tam se mi zvedá žaludek podruhé.
10.00 Vyučující nám dá jakousi slabymyslnou písemku z výtěžku a zadání rovnic. Výtěžek je v pohodě, holka to ode mně opsala hned, kluk se chvíli ošíval, pak očkem koukal, tak jsem mu ten papír raději dal k nosu. Opisují i ostatní. Všichni opisují rovnice z primátu. Někteří opisují i rovnice, které jsem jen odhladnul a navíc si spletl dusitan s dusičnanem. Pak na mě začne druhý asistent - doktorand hulákat, proč to neodevzdám a ať to neukazuju sousedům nebo mě vyrazí. V laboratoři je celkem vydýcháno, chci se napít, tak mě ještě seřve, že se v laborkách pít nesmí ale aspoň pochopí a zapne digestoř. Připravenou připomínku, že jen blbec si splete láhev matonky s konc. HCl jsem spolknul a dobře jsem udělal.
12.00 Po obědě se seznamují studenti z načtené literatury s bezpečností stylem, každý něco. Protože to zadali v době mého hledání pláště, tak to říkám zpatra. Oční sprchu jsem si vybavil ale v labu nenašel, zato jsem věděl, co se čím vyplachuje a asák je se mnou spokojen a ptá se, zda jsem chemii někdy dělal. Po pravdě říkám, že ne, protože jsem začal ze slibovaných činností zjišťovat, že anorganická chemie znamená zahřívání, sušení, krystalizaci, filtraci a počítání výtěžku.
17.00 odcházím, bolí mě celkem nohy, ale aspoň vím, že z primátu poznám, co se bude chtít zítra v test. Dostáváme i seznam úkolů, co se bude dělat příště. Úkoly nejdou v učebnici popořadě ale tak nějak napřeskáčku a pod jinými názvy. Přestávám skripta číst, protože je nechápu. Nechápu, co nám vlastně chtějí říci. Jdu domů a spát.
Den druhý
8.20 Píše se už pár minut písemka. Zas má asistent blbý poznámky, tak se ponížím a vymluvím se na nevolnost. Že je to moje blbost a že mám o tom míň času na test. Sousedka se na mě už hezky směje, bohužel opětovat nemohu, protože jsem ráno nestihl vůbec nic a smrdí mi z huby. Nechávám jí to zas opsat. Ostatní dělají po 5 minutách, že přemýšlejí, ale ať dělám, co dělám, nemůžu pochopit nad čím. Prostě opisují. Začne se dělat zadaná práce, protože se řeklo, že se bude dělat práce. Každý asi ví, co se bude dělat, nikdo ale neví, proč se to dělá. Prostě proto. Nikdo se neptá na názor studentů, co je zajímá, co chtějí dělat. Všichni v jedné lajně .....
10.00 Prvních 5 studentů opouští laborku po vyhodnocení druhého zvoraného testu. Opravdu nechápu, co se na tom dá zvorat, když ty rovnice mají na primátu a většina má zkoušku z anorgány. Možná je to daň za to, že beou bez přijímaček. Na druhou stranu moc také nerozumím, k čemu takový namemorovaný seznam rovnic a kvanta vystresovaných studentů jsou. Dostávám lahvičku pro produkt, ten musím zvážit a dát to panu vedoucímu asákovi. Poděkuji a s politováním konstatuji, že to mohli říci předem, protože jsem mezitím produkt zvážil a vyhodil, jako už několikrát předtím. Dělám to tedy podruhé. Asák mě pochválí za barvu i výtěžek. Kdyby jen věděl, že jsem si zadání ani pořádně nepřečetl a udělat to v obou případech z dvojnásobného množství. Postupně přestávám vůbec vážit a dávám to podle oka. Ředím, jak jsem zvyklý. Po čase to tak dělají všichni.
12.00 Většina studentů je už zaběhlá a práce příjemně utíká. Oba asistenti nic krom základního zadání a pár speciálních technik nevysvětlují, jen odpoví přidrzle na otázky, mně teda slušně, protože vypadám jako jejich táta nebo si mě vygooglili. Ještě stěští, že mám tak obyčejný jméno a fotku nikde :D
Den třetí
10.00 Další 3 nás pro nenapsání vstupního textu opouští, jinak beze změny. Začíná sranda a laborka je tak nějak vzdušnější. Prý máme udělat nějakou poznávačku aniontů, sulfan a kol. si ze školy opravdu nepamatuji a nevím, k čemu by mi to dnes bylo. Jsem asi už blbý ale hledat něco po celých skritech odmítám a odhadnu to s 50% úspěšností, což je slušný průměr. Příchází asák ukázat práci s Natriem ... buch buch a pak fosfan.. buch buch. Legrace. Pak nějakej plešoun něco doutnavýho hodí do laborky a ať prej vypadneme. Protože jsem zrovna nevyditelný v pozici hledájícího dole pod stolem, zařvu na něj upřimně, něco o debilním čůrákovi a opět je velká legrace. Začínám zjišťovat, že chemie na VŠCHT má jisté prvky tragikomičnosti. Práce se daří, úkoly se dělají jak v rychlíku.
Den pátý
14.00 Všechny práce hotovy. Jak jsem předpokládal, inventář, co mi ukradl soused, se poskládal z okolních stolů vyhozených spolužáků a platil jsem jen dvě věci. Pak se psalal velká písemka, zas výtěžek a zas rovnice plus teorie. Všichni si z toho začínají dělat legraci, asistenti zuří a hrajou si před závěrečnou klasifikací na tvrďáky. Prej jestli beru B, Ačko nemá nikdo, většina C a D, někdo E. Zapisují mě to do indexu. Ptám se, k čemu ty laborky byly. No, abyste se něco naučili ... A co jako jsme se naučili ? Koukají na mě nevěřícně. Prý se mám zeptat na děkanátě...

Takže pár postřehu :
1. anorganická laborka nejsou nijak těžká. Autoři patrně chtěli studenty naučit filtrovat, vážit, zahřívat, sušit, ředit a vysvětlit, jak se před 50 lety analyzovalo. Nějaké blbosti studentů se celkem dozorují a eliminují, takže o zdraví nejde. Tomu odpovídá i časová dotace pouhého týdne.
2. laboratoře nemají webové stránky, doplňující příklady atp., zdroje, učebnice je zmateně napsaná formou nauč se sklíčka a budeš chemikem, najdi si v tom rovnice, třeba pochopíš
3. asáci (v mém případě) byli nehorázně přidrzlí, neochotní. Na druhou stranu byli objektivní a písemky opravovali spravedlivě, na krásu zjevu a dojmu se nedívali. Jinde naopak asáčky byly mírné a daly (zápočet) každému. O čem takové nejednotné známkování vypovídá ?
4. studenti se první dva dny laboratoří báli, nikdo jim s písemkou nepomohl ani neřekl, co bude v té příští za témata a z čeho se na to učit. Nikdo ani neřekl, že samostudium je podstatou tohoto předmětu.
5. studenti se učí rovnice, kterým nerozumí, dělat je ani nebudou, jen se objevují v písemnkách.

Třeba měl kolega jen smůlu na asáky (jména obou si pamatuje ale nemá smysl je hanět), ale zajímalo by mě, kolik po takových laborkách má ústav anorganické chemie studentů. Krom masochistických magorů anebo honičů kreditů si laborky II dá jen naivní blázen a na ústav asi zamíří jen když nebude zbití. Je to sice už podruhé, co se zde navážíme do jinak celkem kvalitního ústavu anorganické chemie, ale tento ústav si chronicky pěstuje chování ve stylu povinného předmětu střední školy. Smyslem laborek za současné podoby není studenty zaujmout anorganickou chemií, ale docela jednoduše zopakovat pár redox rovnic za použití kahanu, sirek a odpařovaček. Proti redoxu nemám námitek, ale trochu málo za týden práce ..... Když už nemá rozum ústav anorganické chemie, možná by ústav pevných látek a inž. pevných látek, skla a keramiky mohl s tímto povinným trapákem něco udělat a laboratoře inovovat. Takové laborky biochemikům, organikům, chemingům nic moc nedají a anorganikům už teprve nic.

Jak si nacpat břich na VŠCHT a neposrat se

aneb dnes v době, kdy čeští novnináři v každém vydání adorují s mohutnou podporou některých zasloužilých soudruhů na akademii věd A. Holého jako dodatečnou čtvrtou součást Boží Trojice bez toho, že by byli schopni jemnovat pro srovnání nějakého dalšího farmakologa komerčního léku  a kdy v brzké době za něj pravděpodobně akademie věd bude držet hromadnou několikadenní tryznu, aby  zanedlouho někdo z PřF Uk , kde mu předtím odmítli byť i udělení toho českého docenta, cpal do Dejvic jeho spektakulární obří sochu pro chemiky v klasické pozici "moudře koukám do baňky", nezaškodí trochu téma odlehčit, vykašlat se na posmrtné pateticko-děkovací tanečky jeho méně uspěšných kolegů a šéfů a vrátit se k trapné frašce zvané život s chemií. Laciným patosem a novnářskými oslavnými žvásty se jednak jeden nenají, a za další touha po té světské doceněnosti nemá u některých žádných hranic, takže se ještě jistě dočkáme pár upřímně procítěných rozhovorů s "jeho kolegy", pokud ne přímo mnoha děkovných dopisů. Tak tedy o tom, kde a jak se budoucí anebo stávající chemik na VŠCHT může najíst.
I chemik s malou inteligenční výbavou - předpokládám - se dovede najíst kde chce, ale pokud mluvíme o chemikovi tlejícím dnem i nocí na VŠCHT a okolí, má na výběr jen omezenou množinu možností, které volí podle chuťové, profesní a sexuální nálady, časových možností a otvírací doby. V prvé (nejbližší) řadě má na VŠCHT k dispozici klub Carbon a dva built-in bufety s nepřehlédnutelným normalizačním fit-outem a pak sadu cca 7 výdejních automatů se standardizovaným bagetiodně-kokakolovým  výběrem. Celkem nápaditě rekonstruovaný Klub Carbon byl při otevření příjemným překvapenín a uvidíme, co z toho vyroste. Ten známější celoroční bufet s otevírací dobou od 7,30 do cca 18.00 dostal růžovoučký název Miláček.

Bufet Miláček na "A"čku

Bufet Miláček ve vzdálenější budově od kulaťáku lze popsat jako minimalizovaný automat Koruna v nejlepších husákovských letech těsně před inventurou, tj. k dispozici je  7 druhů různě prošlých salátů, 6 druhů opravdu čerstvého pečiva, 5 druhů standardizovaných komerčních baget, 4 druhů ovoce (zelená jabka, červená jabka, zelené banány, žluté banány) přes uzeninu a řízkosračky kolísavé úrovně až po výběr sladkovodních cukrlátek a nápojů. Maximální kuchařský výkon obsluhy je nacpání věci do mikrovlnky a vložení papírového poháru pod expreso se slovy "dnes se to nějak sere". Poměrně zmatená ženská obsluha se letos transexualizovala na muže a vykazuje jisté známy zlepšení. Pochutiny lze požívat u baru směrem ke zdi anebo u několika stolků na chodbě. Z dále uvedených míst mají asi nejlepší kávu a výběr čerstvého pečiva. Dojem z prostředí připomíná malou jídelnu pionýrského tábora v normalizačních letech, originalita žádná, úklid ucházející. 

Prodejna na "B"čku 

Prodej poměrně kuriozních druhů sladkého pečiva a domácky odfušovaných baget v igelitu balených doplněný standardizovanými nápoji a "cukrovinkami" není nic právě to, co chemika nadchne, spíš urazí, zvlášť pokud je zvyklý na čerstvost pečiva. Prodejna má dokonce i malý pultík pro rychhlou konzumaci, což spolu s malým prostorem nevytváří překvapivě dojem útulnosti ale dočasnosti a ušpiněnosti. Rychlovarní konvice a mikrovlnka pak tento dojem rozšiřuje  směrem k nějaké závodní vrátnici z let dávno zašlých. Chodit tam pravidelně asi vyžaduje jistou míru necitlivosti studujících vůči vlastnímu žaludku a estetickému cítění. Myslím, že kdyby jídlo a nápoje házeli na požádání přimo na vstupní schodiště zákazníkům, mělo by místo aspoň nějakou atmosféru. Nejlepší řešení by bylo to tam zavřít.

Bufety na strojárně a drátárně ČVUT 

Pokud chemik přejde ulici a navštíví 1. patro obou fakult ČVUTu najde dva prakticky stejné bufety s nabídkou 2 polévek a cca 5 hotových jídel otevřených od 8 do 17. Krom obligátních telpohubých limonád včetně točené Kofoly (doprdele, co je na 3 minuty točené kofole tak speciálního?), čokoládek bez čokolády z mezinárodního koncernu Nestlé ohřívají po celý den i obyčejné párky, klobásy a sekanou, vše bohužel v kvalitě Tesca. Polévky notně zahuštěné lacinou náhražkou se střídají v rytmu : frankfurt, guláš, čočka, zelná a brambor. Mezi hotovými jídly nechybí jeden druh guláše, něco z kuřecího, vepřového nebo hovězího s hranolkama n. bramborama, jeden omáčkofood, pak sračkofeleky, vše za použití univerzální tmavé a sladké omáčky z Makra. Výsledek kuchařského umění nelze nazvat jinak než standard 90.let anebo nově Babica feeling. Jíst se to ale přece jen dá, zvlášť pokud jste student ČVUTu ale žádný zázrak krom brzké defekace nečekejte stejně jako v případě nabídky "sladkého" aneb tuťuňuňu výběr jako od ušmoulané maloměstské cukrárny. Káv "dělají" z automatu a v tak hrozné kvalitě, že se pít nedá. Bohužel, tak jak se jedlo na stavbě někdy v 60.letech se dnes jí i na ČVUTu. Prostředí je i přes pokus o standardizaci mírně zasrané ale udržované, což spolu s s přítomností studentů a učitelů ČVUT, konzumující tuto "stravu" vytváří obzvlášť obskurní atmosféru, které je potřeba si v dnešní uspěchané době vážit. Zvlášť pro studentky VŠCHT může být seznámení se s touto částí ČVUTu poměrně zajímavou životní zkušeností, i když i zde pověst ústavu upadá a je ke spatření i několik desítek zasloužilých metrosexuálů, příp. i pohledných děvčat.

Menzy, akademická restaurace a pizzerie

V okolí je několik studentských menz českého typu. No comment - to se opravdu jíst nedá. Takto se vařilo někde ve školních jídelnách za socíku a platit za to i jen dotacemi sníženou sumu je podle mého názoru úplná blbost. Kdyby se aspoň utržené peníze za takovou vývařovnu považovaly finančním přadem za zálohu na budoucí poplatky za návštěvy slušného internisty ! Svéráznou nabídku "české a mezinárodní kuchyně" doplňuje také svérázná akademická restaurace v Masarykově koleji, kde čas, obsluha i nabídka zamrzla někde v roce 1992, snad jen ceny předehnaly nakonec i obsluhu. Dodnes jsem přesně nepochopil, zda je normální nezměnit jídelní lístek i "kvalitu" jídla 20 let. Prostředí pak připomíná vyprázdněný německý bungr s bilými ubrusy a redesignem podle Přemka Podlahy, kde se jezdí s jídlem na vozíku, personál kličkuje pro každou blbost jak na dráze. V další menze je nakonec schovaná i jistá Pizzeria, která dělá tak hnusné "české" pizzy, že to svět neviděl. Těstoviny jsem si neměl odvahu ani objednat. 

Restaurace Pod podloubím a kakvárna NTK

Asi jedna z lepších místních restuarací. Polední nabídka je slušný standard, lepší věcí mají a la carte. Pokud vám nevadí přítomnost architektonické pakáže a jejich žvástů o "umění", lze tam celkem přijemně strávit celý den (tedy otevírají od 11). Kafe průměrné, ale ve srovnání s výše uvedeným je to ráj na zemi. Jistým vysvobozením z menzohltů a bufetouspávaček byla dnes již zrušená, resp. novým nájemce převzatá kavárna v NTK. Kromě dobré kávy kavárna nabízela i tři polední ohřívaná jídla, z toho jedno vegetariánské, nutno dodat že velmi chutné.

Závěr 

Jak vidno chemik zvyklý na jistý západní standard anebo dokonce na kvalitní vegetariánskou stravu se moc dobře ve škole a v její blízkosti nenají a musí směřovat kroky směrem ke kulaťáku a výš. Stávající školní bufety a restaurace nejsou v ničem ani kvalitní ani originální, aby si je studenti mohli oblíbit, natož aby v nich mohl někdo bez újmy na zdraví jíst. Kromě Miláčka není možné vůbec najít a vybrat si byť jen pouhé čerstvé pečivo ani dostat pořádné kafe s čerstvým mlékem. Nabízené urousané bagety jsou komerční a standardizované stejné jako je dostání v každém automatu, opět žádná originalita. Panebože, to je takový problém sehnat nájemce, který umí uvařit alespoň jedno pořádné (evropské) jídlo, udělat sladký koláč, mít stroj na expresso, do kterého by si nedovolil dát kafé značky Standard, protože by mu to zničilo mlýnek, mít za provozu čisto  ?? Opravdu  jsou činovníci ČVUTu a VŠCHT tak společně impotentní, že nabízejí ve svých areálech v prostorách s vyjimkou Carbonu značně odporných zdraví nebezpečné a odporné blafy typu pochoutkový salát s utopencem, po kterých nejspíš v 35ti skončíte na operaci žaludku ? A minimálně v případě prodejny na fakultě potravinářské a biochemické technologie by bylo záhodno nejprve myslet než uzavírat nájemní smlouvu, protože když skoro každá střední potravinárna nabízí vlastní produkty ve svém sídle jako vlastní prezentaci, tak postavit "toto" u vstupu znamená, že to je těm nahoře jedno.

Trubka, komín, tah a tlak, smyk solidu, prásk a zrak

Po recenzi hodiny biochemie, na které jsme se s kolegy pěkně vyspali osvíceni záblesky powerpointových prezentací všech těch citrusových a močohltných cyklů, ATP/NAD demonstrací, vylhaných kinetických rovnic pro kompetitivně nekompetentní enzymy s línými kofaktory, věrných náčrtů dlouhých řetězců kyselin málo maštěných a multišroubovic fosfosráčů ostře spřažených do symbolu postmoderní doby, přijde řada na obor poklidný, takzvaně technický, skoro až matematický, plný nepochopitelné reologie a složitých výpočtů, tj. na materiálové inženýrství a na chemické technologie. To se na VŠCHT nachází hlavně na Fakultě chemické technologie (FCHT) pod krycími názvy sklo a keramika, kovy, polymery, inženýrství pevných látek a chemie pevných látek, i když hodně dalších věcí je možné nalézt na chemickém inženýrství a anebo na ústavu počítačové a řídící techniky. Technologie a část materiálů je pak skrytá pod čtyřmi ústavy FCHT organické, anorganickou chemie a organické a anorganické technologie. Diverzifikaci pak doplňuje zbytečně opomíjená informatika a restaurování, což je tak trochu svět pro sebe. Na jiné fakultě je pak i chemie přírodních látek, která k materiálové vědě také patří. Chytrý čtenář si ústavy a jejich aktivity projede sám, organiku i anorganiku jsme už rozebírali, takže se budeme věnovat pěti základním materiálově-technologickým předmětům : Úvod do chemických technologií, úvod do studia materiálů (oba 3.semestr), makromolekulární chemii, anorganické nekovové materiály (rozuměj sklo, keramika a pojiva) a kovové materiály (4.semestr). Největší překvapení spočívá v tom, že zatímco první dva jsou povinné jak pro materiály a technologie, ti zbývající tři už nejsou povinné pro nikoho, jen materiálisti si musí vybrat jeden z nich jako povinně voolitelný. Škola asi vychází z toho, že organik bude celý den čumět do páchnoucí aparatury a čekat na 0,1% výtěžek, polymerník zase nemusí znát sklo anebo kovy, neb se spokojí s tichou emulgací momomeru. Předem řeknu, že mi toto výběrové portfolio předmětů přijde naprosto neúčelné, nelogické a nevyvážené, a to jak obsahem, tak co kvality. Když chce být někdo materiálník aneb technolog měl by znát všechno, co je v sylabech všech těchto předmětů a měly by být pro něho povinné. Důkazu netřeba, jde o axiom :-). V praxi, co člověk nevyčte a neodkouká, musí sám vymyslet a vymýšlí dle analogie. Pokud nemá z čeho se inspirovat, pak má smůlu. Teorie plasticity, viskoelasticita, teplota skelnho přechodu, kinetika a termodynamika, Newton, Kelvin, creep, relax atp. by měli procházet jednotlivými druhy materiálů, aby materialista poznal zásadní odlišnosti a souvislosti.

Úvod do studia materiálů

Předmět je koncipovám více než jako skutečný úvod do materiálového inženýrství jako taková nabídka, která ukáže základní rozdíly mezi materiály a projede rychlíkem Šuhaj polymery, nekovy i kovy. Skripta jsou přehledná a dobře napsaná, cca 190 stran srozumitelného textu s obrázky, ke zkoušce nutno znát 2/3 a zkouší i přednáší vždy po jednom z polymerů, kovů a nekovů : Švorčík, Kratochvíl, Vojtěch. Všichni tři sice přednášet i zaujmout umí, ale u Švorčíka, který je na tom s výběrem zajímavých témat asi nejlépe, je po několika hodinách patrné, že se začíná díky nulové přípravě na hodiny a schopnosti dříve mluvit než myslet, nevědomky opakovat. Kratochvíl zase občas nelogicky skáče od jednoho tématu k druhému, někde rozebírá triviality typu sintrování dvě přednášky a někde zas běží jak splašený vocas, nehledě k tomu, že jeho touha po dochvilnosti studentů je nejen marná ale i dokonale směšná, protože nejsme na vojně (jak jsem pochopil, Kratochvílovi pozdní příchody vadí, protože se to prostě nedělá) a pozdním příchodem málokdy student o něco přijde. I když předmět splňuje to, co studentům v sylabu slibuje, lepší by bylo ho zrušit a dát jako povinné tři následující specializační materiálové předměty, protože šíře záběru tohoto předmětu stojí na úkor jeho hloubky. Počítám, že studenti oboru chemie a technologie materiálů nepotřebují aktivační promo předmět, ale pořádnou kládu. A navíc jde už o 3.semestr.

Úvod do chemických technologií

Člověk je za svůj život zvyklý na ledasco. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na jednoho kolegu z organické laborky, který nám byl dáván na protestantsky stupidních poradách jedné instituce v Berlíně za příklad pracovitosti než se zjistilo, že celou noc kromě udržování věčného ohně pod azbestem nic nedělá a pouští si v laborce porno (tehdy totiž rychlost přenosu zavisela na počtu aktivních uživatelů), a to hlavně to zoofilní, takže dostal od kolegů přezdívku Zoologist Biphenyl a vrátil se raději učit na školu, naštěstí německou. Teď k věci. Duo Vídenský a Kurc, které přednáší organickou a anorganickou technologii, připomínalo kombinaci zlého (hysterie) a dobrého (flegma) kriminalisty. Podobný typ přednesu jsem si nepředstavoval ani v těch nejhorších snech z oblasti zoofilie. Pokud na technologii nemají studenty - nevím, jen odhaduji - pak si za to mohou sami. Jestliže lze totiž o předmětu úvod do materiálů, že sylaby mají smysl, skripta jsou výborná a vyučující dovedou prezentovanou látkou zaujmout, toto je nechtěná, zato však maximální parodie. Kvalitní skripta nejsou žádná, podle autorů asi ve světě za posledních 22 let nic nevyšlo, přednášející na začátku ani nenaznačí, co se bude v semestru přednášet a proč. Vyučující také pro jistotu nepředstaví práci svého ústavu anebo svoje profesní zaměření. Vídensky pak v marné zato demonstrativní snaze zapojit studenty do přednášky běhá po celé velké posluchárně !!! jak rozzuřený Sarkozy a rozčiluje se nad náhodnými odpovědmi zmatených studentů. Hodina se tak podobá maturitní frašce, kdy komise sarkasticky komentuje výkony nebohého studenta, aniž by si přednášející uvědomili, že chyba je na jejich straně, protože zatím nepřednesli ani neodkázali na něco, co by mělo být předmětem diskuse a na co by se měl nebohý student připravit, když už to přednášející nejsou schopni odprezentovat sami. Já sám také nevím, který oxid nebo sůl je za normální teploty v jakém skupenství nebo fázi, ale zjistit to zabere asi tak minutu práce na PC. Technologem se člověk nerodí, ale to z něj dělá praxe a do té by měl jít náležitě připraven. Chápu na druhou stranu, že než probírat nějaké kategorie a umělá rozdělení technologií je lepší probrat 4-5 pořádně, v tom vidím pozitivum přednášek stejně jako ve schopnosti zaujmout - rozhodně v posluchárně osazenstvo nespalo a Vídenský neplácal nesmysly a studentů se na možná řešení ptal. Probrat pořádně ale v sobě zahrnuje např. video z výroby, popis množství, kvality vstupů, výstupů, ztrát, problému při instalaci, rozdíl produkce od laborek atp. , protože stejně jako jinde i zde to končí na tom, že si z primátu stáhnou výrobu syntézního plynu a tu se studenti naučí nazpaměť pro závěrečný test. Organika v podání Mr Kurce je poněkud systematičtější, ale přeci jenom výklad prakticky zády ke studentům, navíc na hranici slyšitelnosti nezavdává moc příčin k smysluplnému poslechu. Když jsem si k němu sedl do 2.řady (dál jsem ho opravdu neslyšel), jeho výklad byl poměrně zajímavý ale člověk se musel strašně přemáhat, aby to monotónost vydržel a neusnul. Navíc jsem si připadal, že ho poslouchám sám, snaha o dialog se studenty byl narozdíl od anorganiky nulová. Je to škoda, protože jednak oba pánove mají navíc a především jejich výkon poznamená další výběr nemnoha studentů, kteří na přednášku dorazí. A jestli něco dokonale odradí, tak je to specifický strach ze zkoušky, protože okruh látky zkoušející solidně a věcně zkoušenému nevymezí a student ani nemá zdroje, jak se k ní naučit. Zatímco u většiny ostatních vyučujících jsme měli pocit, že praktickou chemii nikdy nedělali a že jejich kariéra začíná a končí v Dejvicích, zde je vidět, že jí znají, jen jsou líní na sobě a svých přednáškách trochu zapracovat a neuvědomují si, že nejsou ve firmě, kde se zájem o věc a schopnost se věc doučit předpokládá. Kdybych na něho vytasil pár specializovaných výrob z mé praxe, tak by se také nechytal. Znát věci z praxe a házet kolem sebe slovní perly s údivem, že to nezná ten druhý, je poněkud dětinské, natož aby to bylo didaktické. Vídenský by navíc mohl trochu zmírnit prezentaci svého ega, ono je na škole daleko užitečnější pracovat na egu studentů. Je to škoda, protože dodnes si pamatuji na skvělé hodiny o naprosto zastaralé technologii výroby kyseliny dusičné a benzínu, na které 80.letý přednášející ukázal asi 20 procesů se všemi možnými (i nechemickými) omezeními, které bylo nutné v jeho době překonat a o kterých jsme se my jako studenti neměli šanci z učebnic nic dozvědět. Naprosto kouzelný a intonačně vyrovnaný výklad předpokládal ochotu profesora se studenty o své poznatky podělit za tím účelem, že ne stejné ale analogické problémy mohou řešit ve své praxi, ať už v průmyslu anebo někde v labu.

Makromolekulární chemie 

Předmět by se asi přiléhavěji měl jmenovat obecná teorie laboratorní výroby polymerů, protože se jedinec nedozví nic o reologii, o fyzice, materiálových vlastnostech, ani o biomakru, ale jen o technických uhlíkatých polymerech. Skripta jsou poněkud hutnější, kromě kapitol o molekulárních hmotnostech, kde nevím proč se tím tak dokola a dopodrobna zabývají, nutí studenta namemorovat systematiku, která je pro praxi k ničemu, nehledě na naprosto trapnou 50-stránkovou středoškolsky napsanou kapitolu o názvosloví. A v dalších kapitoláchtudent nenajde žádné podněty ani žádné problémy, prostě se jen vyjmenovává pár typů syntézy, postúprav atp., které už za mně byly povinná nuda. Bylo by možná lepší tam dát nějaké zahraniční dílo, které k tomu přistupuje účelněji a neteorizuje rádoby vědeckými a zcela napoužitelnými kinetikými rovnicemi. Co mi ale nejvíc vadilo byla jistá uzavřenost oboru, jakoby někde v 60.letech, kdy ještě bylo co syntetizovat. Stejná separace prakticky zničila organiku v západních zemích do systamatického zahnívání než přišla nová vlna v 80./90.letech od komplexníků. Kompozitní materiály, povrchové technologie, tenké vrstvy, nanotechnologie jako by neexistovaly, budeme přeci dělat do skonání PE a PVC. Vyučující se střídají podle mě neznámého klíče, občas se hodina ruší, přesouvá někam do kanceláře atp. Výkon přednášejících jistě ne nejhorší ale také nic zajímavého, kontakt se studenty naprosto nulový. Jak jsem pochopil, dali to jako povinné i nějakým holčinám z magistra z léčiv a tomu odpovídal i zájem. Nevím, kolik mají na VŠCHT studentů této specializace, ale na Albertově za poslední 4 roky šel na tuto specializaci 1 (slovy jeden) člověk. Možná to bude tím, že odkaz Wichterleho v prezentované dogmatice stavebnice Merkur je sice poutavý pro puberťáka, ale pokud jeden nabude trocha rozumu, musí mu dojít, že jedinný možný odkaz Wichterleho je v jeho schopnosti poznatky tržně aplikovat, a to ne ve formě předražrené učebnice, jak se to dodnes děje v organice, ale v praktickém novátorském užití. K tomu má sice ústav polymerů blíže než na Albertově, kde se snad už úplně zbláznili do teoretického blábolení, ale stále je to hodně málo. Jen pro zajímavost jsem nakouknul od sylabu a přednáškových prezentací předmětu Struktura a vlastnosti materiálů, a i když jsem na něj nechodil a je mi jasné, že vzhledem k počtu slidů půjde o Švorčíkovu bleskovku, jeví se mi jeho obsah pro materialistu z řad polymrdníků daleko užitečnější.

Anorganické nekovové materiály

Sklo, keramika, sklokeramika, pojiva ... naprostá klasika v materiálech. Proč předmět nenazvat jednoduše sklo a keramika, když to lze takto vědecky? Předmět učí Helebrant, takže záruka kvality tam jistá bude, ale to podání, panebože... Nevím, jestli se na ústavní poradě rozhodli, že už žádného skleníka nechtějí, ale přednášet prvních 5 přednášek o difuzi a tuhnutí něčeho, o čem studenti ještě neví vůbec nic, dokáže znechutit i milovníka pivních lahví a keramickcýh toalet. Pokud bych přišel tak na 7. přednášku, bylo by to ok, přednášky v tu dobu mají odpich i téma, jen by mi vadilo, že z 30 studentů je tam tak po difúzním introduction třetina. Difůze je jistě potřebná věc, ale takto nezáživně podaná, navíc opakovaně a roztahaně přednesená, to by zabilo i vola. Ač jako host jsem měl sto chutí vstát a zařvat: "dál, jděte dál!". Ještě jedna osobní věc : i když se pár studentek vtipům pana profesora ohledně své osoby a jeho rodiny smála - přiznávám, já tenhle druh prezentovaných - podle mě naprosto trapných - familiérností nesnáším a na vysokou školu to nepatří. Jistě to nemyslí špatně, ale vtip se stejným obsahem lze konstruovat i jinak a neutrálněji. Navíc lze podle změny intonace počínající vtip poznat, což ho dělá téměř neposlouchatelným. Na přednáškách se ale jinak projedou jednotlivé materiály, složení i typické vlastnosti, historická i současná praxe, vysvětlí se příčiny chování materiálu, powerpointu není zas tak moc a pro obrázky složení "krystalů" se to celkem hodí a nutno dodat, že občas i sám Helebrant nějakou křivku i nakreslí a dovysvětlí. Látky je tak akorát.  

Kovové materiály

Bez připomínek. Kvalitní přednášející, kvalitní literatura, celkem rozumně podaná látka, kontakt se studenty perfektní. Doprdele, proč se nejdou někdy z polymerů,technologie a skla na něj podívat ? Vůbec si nedělám iluze, že výzkum na VŠCHT je na tomto ústavu na světové úrovni, ale rozhodně mladému člověku přinese přesně to, aby se k takovému výzkumu a praxi mohl dopracovat.

Shrnutí

Po vynechání zjevných excesů na technologii nehodnotím materiálově-technologické zaměření jako špatné, protože každý se zájmem o materiálové inženýrství si tam může něco najít, i když toho ještě moc v základu chybí. Kromě výborných kovů lze zapracovat na skle co do způsobu přednesu a hlavně na polymerech, které jsou vykládány seznamovitě a nezáživně. Bohužel to vypadá, jako by každý z větších ústavů FCHT něco do povinně volitelných "hodil" a tak místo nějaké materiálové syntézy se to dostává do úrovně předčasné specializace. K tomu účelu ale chybí volitelné předměty z (inženýrství) pevných a přírodních látek. Hlavně ale polovodiče, elektrochemie, nanostruktury, krystalografie, jaderka, kvantovka, geochemie, optika, magnetismus .... jako by toho nebylo. Pokud má být Bc. stupeň ucelený, pak by měl mít absolvent nějaký rozsah znalostí, odborníkem na sklo nebo kovy se za jeden rok specializace jen těžko někdo stane. Na západě je celkem běžné, že se v rámci studia mezi ústavy přechází, aby si každá našel, co mu je nejbliží a ne - jako se to mnohokrát u nás stalo - organik v 38ti zjistil, že je to de facto kuchařina a že ho recepty už nebaví. Úvod do materiálů by se takovým pokusem syntézy mohl jevit, kdyby se neučil jako nezávislý trojboj keramiky, polymerů a kovů. Škoda, znalostně ani personálně na tom není fakulta špatně, naopak, ale to zamýšlené kurikulum materiálového inženýra anebo technologa mi moc jasné není. Snad příště v magisterském....


A nakonec nějaká trapácká videa o difuzi a kovech (NiTinol) na uklidnění .....