Roušky plné českých zmatků a nadějí americké chudiny

Nákaza koronaviru prolétla Spojenými státy a v podstatě se dostal život do normálních kolejí. Z externího pohledu většina lidí hodnotí zmatečné a velkohubé výroky Trumpa, ale nutno říci že americká realita je o trochu o něčem jiném, než je uváděno v médiích. Předně federál nemá do opatření ve státech moc co povídat, vlastně může jenom povídat, činy dělají guvernéři. A pokud srovnám chování jednotlivých amerických států, myslím že po počátečních zmatcích většina států neměla vážnější problém. Co mě na celé akci upoutalo jsou dvě věci stojící mimo média: chování chudých Američanů během konoraviru a chování českých vědců. Málokdo z Evropy si uvědomil ten paradox, že velká část chudých Američanů, což zahrnuje od studentů, hastlerů, svobodných matek, mladých obecně až po klasickou lower class měla poprvé za život zaručený příjem díky pomoci americké vlády/vlád. Spousta z nich poprvé splatila své dluhy, zapsala se na školu, nemusela poslouchat své přiblbé šéfy, vykonávat levnou práci a především přehodnotila svůj život, protože měla čas myslet na sebe a svou „duši“. Jsem zvědavý, zda spotřeba psychofarmak za období (po) korovairu částečně neklesne. 

Podle toho, co čtu a viděl jsem kolem sebe bych si dovolil tvrdit, že hodně amíků bude na toto období vzpomínat nakonec v dobrém, i když částečně ještě víc zchudnou (spousta opatření a pomoci se bohužel neprodloužila do konce roku). Nevím, zda se o tom v CZ píše, ale nic moc jsem o tom jevu nenašel. Samozřejmě jiný pohled má střední a vyšší třída , který pomoc nepokryje původní standard, ale například spousta známých se v panice odstěhovala na své příměstská sídla a nechtějí se například do NY vlastně vracet a pracují na dálku i nyní. Tady se obávám, že jim to dlouho nevydrží. 

A teď k českým rouškám. Přiznám se, že jsem se té české rouškománii poněkud vysmíval, protože i když jsem chápal snahu něco dělat, v podstatě mě to připomnělo svoji koncentrovanou kolektivní hloupostí Vítězný únor roku 1948 anebo demonstrace po vstupu vojsk v roce 1968.

Když miliardář onemocní a věří v excelovské tabulky

V rámci jedné naší akce na konferenci ohledně léčení rakoviny jednoho orgánu se ke mě před 4 roky dostala nabídka provedení klinických testů nejmenované čínské firmy. Nabídka na spolupráci vypadala obstojně, zjistil jsem si z internetu, že se dokonce jedná o čínskou pobočku firmy českého miliáráře, která sama provánd klinické testy svých látek a tak jsme se sešli s vedením. Už to první jednání mě mělo vyrovat, ale nevarovalo. Český manažér s poněkud delšími vlasy i nedbalým strništěm se po hodině začal chovat tak familiárně až mě i mým kolegům začalo být od trapnosti nevolno, navíc něco naznačil o zprostředkování a už za dva dny mi přišla smlouva o zprostředkování na no-name jeho firmu. Dejme tomu, že ta první zakázka měla být cca na 2 mil USD, z každé slevy pod tuto hranici, by to ereročko dostalo 50%. Začal jsem pomalu chápat pravý význam slova homecredit. Dotyčný manažér, poznav že jsem česky mluvící a píšící, se začal orientovat s korespondencí jen na mě a i když jsem mu snad 5x z očí do očí a i přes mail vysvětlil, že úplatky nedávám, tak se stále vnucoval se zprostředkování "My se určitě dohodneme, nech to kamarádíčku na mě". Krom samovolnéo přechodu do tykání, co by mi jinak ani nevadilo, mi navíc nabízel, že za zmínku v našem pseudouniverzitním tisku s ním jako s úspěšným čínským farmaceutickým matadorem mi zaplatí na provizi cca 10T USD. Začal jsem se dozvídat od kolegů, že o ně všude prohlašuje, jak spolu dlouhodobě úspěšně děláme. Začal jsem tedy postupně docházet k tomu, jak mám správně chápoat jeho PR články především v českých médiích. No nic, na tom by zas tak zajímavého moc nebylo, stane se, že se člověk dostaně do styku s někým podobným, ale zajímavější byla ta jejich klinická část, a to z úplně jiných důvodů než je účinnost léku.