Zmatečná sebevražda u českých státnic

Česká media přišla se zprávou, že po neúspěšných státnicích na pražských právech u Pomahače spáchal student sebevraždu. Děkan i rektor chtějí něco vyšetřovat a zkoušející se brání, že postupoval v souladu s interními předpisy. Lidé v diskusích pak řeší psychický stav zkoušeného nebo zkoušejícího. Smutné na celé věci je to, že diskutující soudí, co posoudit nemohou, neb u toho nebyli, a nesoudí to, co soudit lze - nesmyslnost a nulová výpovídací hodnota výsledků českých státnic.
Magisterské státnice na právech se neliší od jiných českých státnic a jsou tedy stějně hloupé. Existuje několik desítek okruhů otázek (cca 40-70) a z nich si student nebo zkoušející náhodně vybere cca 3-4 a podle dojmu z ústních odpovědí zkoušející rozhodne o známkách. Interní předpisy tedy nařizují studenta zkoušet z toho, z čeho již zkoušený byl, navíc následně nezkontrolovatelným způsobem (ústně) a statisticky s nulovou hladinou významnosti výsledku. Prostě tam kam se již před 8 lety dohrabaly gymply díky státní maturitě se PF UK nedobrala ani za 30 let svobody a celou dobu na UK děkan i rektor pracovali, neřekli a neudělali nic. Nyní chtějí něco řešit, ale opět nejsou pravidla, jak.

Mediální zánik praktické výuky chemie aneb smutný úděl českého mužíka

Podle několika českých webů studenti chemie a dalších oborů nebudou od nového roku moci vykonávat většinu praktických pokusů a cvičení, protože začne platit vyhláška, která jim až do 18 let zakazuje manipulaci s řadou podle zákona nebezpečných látek a z nové legislativy vypadla výjimka pro studenty, co se připravují na budoucí povolání. A netýká se to jen mladých chemiků, ale i studentů automobilových škol, kteří by nově neměli přijít do styku s pohonnými hmotami, truhlářští učni budou mít zákaz pracovat s bruskami kvůli prachu z tvrdého dřeva, lakýrníci s rozpouštědly. . Nechtěl jsem se k tomu nějak vyjadřovat, protože bylo jasné, že se to vždy nějak v ČR splácá a navíc to není poprvé, kdy se omezuje výuka chemie.

Jak přitáhnout vlastní děti k chemii ......

Obecně se staří chemici (chemičky nevyjímaje) dělí na tři základní skupiny: na ty první, jenž mají potomky chemiky, dále na ty druhé , jejichž děti dělají něco jiného anebo děti vůbec nemají a nakonec na ty třetí, u kterých se z dítěte chemika stalo něco tak otřesného jako například rapper nebo biolog. Protože jde o společensky nepřijatelné dělení, jinak celkem marginální skupiny obyvatel této planety, které se nijak veřejně nediskutuje, a většina chemiků není ani ochotna nebo schopna napsat delší text skládající se ze slušných slov, neexistují doposud pro vyzrálé chemiky osvědčené návody, jak z vlastního dítěte něco pořádného (chemika) udělat. Chemici se pak často v době evoluce něčeho, co medicína u nedospělce v naivní důvěře v anatomickou podobnost s kadeverem považuje za mozek, uchylují k analogiím z příruček pro doktory anebo protestantské kněze (známá edice For Dummies), čehož zákonitým důsledkem je naprostý propadák ve výchově, v lepším případě to skončí pouze rozvodem a plným zápřahem v laboratoři. Pro tuto hrstku zasažených se tedy dovolím pár osvědčených rad, jak dítě pro chemii nadchnout.  

Jakou chemii studovat ...

Když už se nějaký středoškolský student dopracuje k naivně-perverznímu názoru, že by část svého jinak beztak bezcenného života spojil s chemií nebo biologií, nabízí se mu prostřednictvím spřátelených medií a webu spousta chemických oboru a podoborů. Po přečtení sebeprezentací všech možných českých a slovenských škol a akademie věd musí dojít vnímavější student k názoru, že jde o naprosté globální unikum hraničící s donebevolající nespravedlností, že tak moc světovým výzkumem prošpikovaná země nemá už 50 let nobelistu ani zde nepůsobí solidnější chemická a farmaceutická firma. Prakticky každá česká vysoká škola dělá poslední kroky k nalezení léku proti rakovině, mění a vylepšuje DNA, dobývá energii z kaluže anebo se hřeje ve svetru z nanovláken, a to vše za zahraniční teamové spolupráce, ERASMU a v „moderních laboratořích se špičkovou přístrojovou technikou“. Už chybí jen zářné zítřky a pomocná ruka kamaráda ze skautského oddílu Kačeři. Radit nekritickému studentovi netřeba. Ten někam zaleze a až najde ještě lepší prezentaci, vyleze z brlohu a přeleze do jiného. Těm ostatním bych poradil tento postup:

1. V prvé řadě není třeba někam spěchat s výběrem specializace. Chemie je natolik rozsáhlá, že první tři roky dělat specializaci nebo makat v laborkách na určité věci „pana školitele“ je ztráta energie a času. Na VŠCHT je v podstatě jedno, kam si dáte přihlášku, protože do navazujícího magistra lze přejít kamkoliv. Jen u magisterské biochemie akol. je potřeba myslet na to si zapsat pár předmětů (cca 10 kreditů za celé Bc.) z potravinárny navíc, aby člověk dosáhl na požadovaných 100 relevatních kreditů. Když se spletete, nic se neděje. Většina vyučujících samozřejmě má jakous takous empatii a dovede poznat, že váš zájem o jejich specializaci skončil. Nemá proto smysl se nechat navést k práci na něčem, co vás už přestalo bavit. Školitel vás beztak ztratí a tak se vás bude aspoň snažit využít jako levnou laboratorní sílu. Student není otrok a říci, že mám zájem o něco jiného a přejít jinam, je přirozeným právem každého. Pokud Vám tedy to před prvákem nedá a zvolíte se atraktivus naleštěného prdu typu forenzí nanobiosyntéza molekulárně farmaceutického genu, aby vám náhodou něco neušlo a později Vás přejde dělat "jednoho ze sta", nic se neděje. Studovat Bc chemii a biochemii na PřF UK nemá současné době smysl, snad jen kdyby někdo preferoval menzu v Albertově, ale to by muselo být echt prase.
2. Je vhodné si zjistit si, co učili a dělali vaši „vysnění“ profesoři před 10 nebo 20 lety. V lepším případě zjistíte, že strávili tak max. ½ roku v zahraniční laboratoři jako laboranti (honosně PhD nebo PostDoc), obyčejně pak strávili celý život v Liberci, na Albertově nebo Pardubicích a jejich klasickým výstupem jsou stále stejná analoga ve třech spřátelených honosně nazvaných periodikách, který po bližším zkoumání zařadíte co o lokalizace vydavatele mezi Brno a Košice. Ti horší jsou závislí na počtu studentů a na českých grantech,tj. na příslušnosti k akademické smečce. Množství českých grantů (zvlášť z Min. školství) o kvalitě jejich výzkumu nebo o smyslu jejich práce nic relevantního nevypovídá.
3. Projděte si pořádně školu, protože je minimálně trapné když za 5 let studia nezjistíte, že má budova A také třetí patro, kde sídlí jeden nejmenovaný ústav a část jedné větší sbírky a že jsou zde naopak dva suterény pod sebou, pak několik separé vstupů do laboratoří přístupných pouze ze dvora (budova b). Můžete si přitom tipovat, kde sídlily obě slavné psychotronické laboratoře v 80.letech (Kahuda, Rejdák). Utajeným se pro mnohé chemiky jeví i ústav energetiky, informatika a „výživa“. Při hledání třeba u posterů zjistíte, že danou věc lze studovat i na jiném ústavu nebo z jiného pohledu, příp. je možné mít laborku celou pro sebe na zdánlivě neatraktivním oboru. Dnešní hřbitovy jsou plné bývalých organiků a polymerníků.

4. Myslete na to, že většina slušných chemiků ve světě projde několika kariérami, a to i mimo chemii a úzká specializace sice na počátku kariéry může pomoci, ale za 15 let vaši kariéru zničí. Naučit se nazpaměť (roz. jakoby navenek logicky a systematicky anebo pohádky o nukleofilitě) stovky syntéz je sice pro některé typy lákavé, ale smysl lidských dějin bych v tom opravdu nehledal.
5. Postupně zjistíte, co Vám jde, co se Vám učí lépe a co hůře. Tomu je potřeba se věnovat a přitom zkoušet další a další zákoutí chemie, protože nic neobohatí člověka tak jako profesní rozhled a analogie z příbuzných oborů.
6. Postupně jistě objevíte kouzlu pedagogů, kteří se vám zdáli na začátku hrozní a opravdovou „marku“ těch oblíbených. Nedejte na prvním dojem.
7. Na taháky a opisování se vykašlete. Buď chcete dělat chemii a k tomu musíte něco umět anebo pokračujete ve studiu typu dement-gympl a zůstane vám to do smrti. Nejde o známkový průměr a o „projití“ ale o podstatu poznání.

8. Postupně zjistíte, že lze studovat i jiné věci než chemie. Naproti škole do 50 metrů lze najít pájkaře, parní stroje, silničáře, středověké umění a katolickou teologii. Stojí za to, si projít jejich chodby, zvlášť pokud mám zájem o materiály anebo biotechnologii Sebevraždu je vhodné spáchat skokem na „dvorek“ v temném domě architektury pí. Šrámkové. Minimálně se tam dobře pěstuje deprese a pije v baru – doporučuji navštívit.
9. Pokud nejste v Bc. nebo před nástupem do Mgr. stále ještě rozhodnuti – což je ale zcela normální, doporučuji volit obecný chemický obor. Jeho reálná složitost nijak nekoreluje se složitostí zápočtové písemky v bakaláři, to je spíše o tom, kam je ústav schopen klesnout, aby se zalíbil. Doporučuji (v tomto pořadí): fyzikální chemie, chemické inženýrství, chemická analýza. Diplomku si pak nastavíte sami podle konkrétního zájmu. Rozhodně se necpěte někam, kde to vypadá „cool“ a pak děláte „cool“ otrokárnu.
10. Když něčemu nerozumím, tak se zeptám. Jednak často zjistím, že nejsem sám a navíc tomu budu rozumět..
11. A když Vás chemie přestane bavit, vyserte si na ni. Je to jen chemie.

Trubka, komín, tah a tlak, smyk solidu, prásk a zrak

Po recenzi hodiny biochemie, na které jsme se s kolegy pěkně vyspali osvíceni záblesky powerpointových prezentací všech těch citrusových a močohltných cyklů, ATP/NAD demonstrací, vylhaných kinetických rovnic pro kompetitivně nekompetentní enzymy s línými kofaktory, věrných náčrtů dlouhých řetězců kyselin málo maštěných a multišroubovic fosfosráčů ostře spřažených do symbolu postmoderní doby, přijde řada na obor poklidný, takzvaně technický, skoro až matematický, plný nepochopitelné reologie a složitých výpočtů, tj. na materiálové inženýrství a na chemické technologie. To se na VŠCHT nachází hlavně na Fakultě chemické technologie (FCHT) pod krycími názvy sklo a keramika, kovy, polymery, inženýrství pevných látek a chemie pevných látek, i když hodně dalších věcí je možné nalézt na chemickém inženýrství a anebo na ústavu počítačové a řídící techniky. Technologie a část materiálů je pak skrytá pod čtyřmi ústavy FCHT organické, anorganickou chemie a organické a anorganické technologie. Diverzifikaci pak doplňuje zbytečně opomíjená informatika a restaurování, což je tak trochu svět pro sebe. Na jiné fakultě je pak i chemie přírodních látek, která k materiálové vědě také patří. Chytrý čtenář si ústavy a jejich aktivity projede sám, organiku i anorganiku jsme už rozebírali, takže se budeme věnovat pěti základním materiálově-technologickým předmětům : Úvod do chemických technologií, úvod do studia materiálů (oba 3.semestr), makromolekulární chemii, anorganické nekovové materiály (rozuměj sklo, keramika a pojiva) a kovové materiály (4.semestr). Největší překvapení spočívá v tom, že zatímco první dva jsou povinné jak pro materiály a technologie, ti zbývající tři už nejsou povinné pro nikoho, jen materiálisti si musí vybrat jeden z nich jako povinně voolitelný. Škola asi vychází z toho, že organik bude celý den čumět do páchnoucí aparatury a čekat na 0,1% výtěžek, polymerník zase nemusí znát sklo anebo kovy, neb se spokojí s tichou emulgací momomeru. Předem řeknu, že mi toto výběrové portfolio předmětů přijde naprosto neúčelné, nelogické a nevyvážené, a to jak obsahem, tak co kvality. Když chce být někdo materiálník aneb technolog měl by znát všechno, co je v sylabech všech těchto předmětů a měly by být pro něho povinné. Důkazu netřeba, jde o axiom :-). V praxi, co člověk nevyčte a neodkouká, musí sám vymyslet a vymýšlí dle analogie. Pokud nemá z čeho se inspirovat, pak má smůlu. Teorie plasticity, viskoelasticita, teplota skelnho přechodu, kinetika a termodynamika, Newton, Kelvin, creep, relax atp. by měli procházet jednotlivými druhy materiálů, aby materialista poznal zásadní odlišnosti a souvislosti.

Úvod do studia materiálů

Předmět je koncipovám více než jako skutečný úvod do materiálového inženýrství jako taková nabídka, která ukáže základní rozdíly mezi materiály a projede rychlíkem Šuhaj polymery, nekovy i kovy. Skripta jsou přehledná a dobře napsaná, cca 190 stran srozumitelného textu s obrázky, ke zkoušce nutno znát 2/3 a zkouší i přednáší vždy po jednom z polymerů, kovů a nekovů : Švorčík, Kratochvíl, Vojtěch. Všichni tři sice přednášet i zaujmout umí, ale u Švorčíka, který je na tom s výběrem zajímavých témat asi nejlépe, je po několika hodinách patrné, že se začíná díky nulové přípravě na hodiny a schopnosti dříve mluvit než myslet, nevědomky opakovat. Kratochvíl zase občas nelogicky skáče od jednoho tématu k druhému, někde rozebírá triviality typu sintrování dvě přednášky a někde zas běží jak splašený vocas, nehledě k tomu, že jeho touha po dochvilnosti studentů je nejen marná ale i dokonale směšná, protože nejsme na vojně (jak jsem pochopil, Kratochvílovi pozdní příchody vadí, protože se to prostě nedělá) a pozdním příchodem málokdy student o něco přijde. I když předmět splňuje to, co studentům v sylabu slibuje, lepší by bylo ho zrušit a dát jako povinné tři následující specializační materiálové předměty, protože šíře záběru tohoto předmětu stojí na úkor jeho hloubky. Počítám, že studenti oboru chemie a technologie materiálů nepotřebují aktivační promo předmět, ale pořádnou kládu. A navíc jde už o 3.semestr.

Úvod do chemických technologií

Člověk je za svůj život zvyklý na ledasco. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na jednoho kolegu z organické laborky, který nám byl dáván na protestantsky stupidních poradách jedné instituce v Berlíně za příklad pracovitosti než se zjistilo, že celou noc kromě udržování věčného ohně pod azbestem nic nedělá a pouští si v laborce porno (tehdy totiž rychlost přenosu zavisela na počtu aktivních uživatelů), a to hlavně to zoofilní, takže dostal od kolegů přezdívku Zoologist Biphenyl a vrátil se raději učit na školu, naštěstí německou. Teď k věci. Duo Vídenský a Kurc, které přednáší organickou a anorganickou technologii, připomínalo kombinaci zlého (hysterie) a dobrého (flegma) kriminalisty. Podobný typ přednesu jsem si nepředstavoval ani v těch nejhorších snech z oblasti zoofilie. Pokud na technologii nemají studenty - nevím, jen odhaduji - pak si za to mohou sami. Jestliže lze totiž o předmětu úvod do materiálů, že sylaby mají smysl, skripta jsou výborná a vyučující dovedou prezentovanou látkou zaujmout, toto je nechtěná, zato však maximální parodie. Kvalitní skripta nejsou žádná, podle autorů asi ve světě za posledních 22 let nic nevyšlo, přednášející na začátku ani nenaznačí, co se bude v semestru přednášet a proč. Vyučující také pro jistotu nepředstaví práci svého ústavu anebo svoje profesní zaměření. Vídensky pak v marné zato demonstrativní snaze zapojit studenty do přednášky běhá po celé velké posluchárně !!! jak rozzuřený Sarkozy a rozčiluje se nad náhodnými odpovědmi zmatených studentů. Hodina se tak podobá maturitní frašce, kdy komise sarkasticky komentuje výkony nebohého studenta, aniž by si přednášející uvědomili, že chyba je na jejich straně, protože zatím nepřednesli ani neodkázali na něco, co by mělo být předmětem diskuse a na co by se měl nebohý student připravit, když už to přednášející nejsou schopni odprezentovat sami. Já sám také nevím, který oxid nebo sůl je za normální teploty v jakém skupenství nebo fázi, ale zjistit to zabere asi tak minutu práce na PC. Technologem se člověk nerodí, ale to z něj dělá praxe a do té by měl jít náležitě připraven. Chápu na druhou stranu, že než probírat nějaké kategorie a umělá rozdělení technologií je lepší probrat 4-5 pořádně, v tom vidím pozitivum přednášek stejně jako ve schopnosti zaujmout - rozhodně v posluchárně osazenstvo nespalo a Vídenský neplácal nesmysly a studentů se na možná řešení ptal. Probrat pořádně ale v sobě zahrnuje např. video z výroby, popis množství, kvality vstupů, výstupů, ztrát, problému při instalaci, rozdíl produkce od laborek atp. , protože stejně jako jinde i zde to končí na tom, že si z primátu stáhnou výrobu syntézního plynu a tu se studenti naučí nazpaměť pro závěrečný test. Organika v podání Mr Kurce je poněkud systematičtější, ale přeci jenom výklad prakticky zády ke studentům, navíc na hranici slyšitelnosti nezavdává moc příčin k smysluplnému poslechu. Když jsem si k němu sedl do 2.řady (dál jsem ho opravdu neslyšel), jeho výklad byl poměrně zajímavý ale člověk se musel strašně přemáhat, aby to monotónost vydržel a neusnul. Navíc jsem si připadal, že ho poslouchám sám, snaha o dialog se studenty byl narozdíl od anorganiky nulová. Je to škoda, protože jednak oba pánove mají navíc a především jejich výkon poznamená další výběr nemnoha studentů, kteří na přednášku dorazí. A jestli něco dokonale odradí, tak je to specifický strach ze zkoušky, protože okruh látky zkoušející solidně a věcně zkoušenému nevymezí a student ani nemá zdroje, jak se k ní naučit. Zatímco u většiny ostatních vyučujících jsme měli pocit, že praktickou chemii nikdy nedělali a že jejich kariéra začíná a končí v Dejvicích, zde je vidět, že jí znají, jen jsou líní na sobě a svých přednáškách trochu zapracovat a neuvědomují si, že nejsou ve firmě, kde se zájem o věc a schopnost se věc doučit předpokládá. Kdybych na něho vytasil pár specializovaných výrob z mé praxe, tak by se také nechytal. Znát věci z praxe a házet kolem sebe slovní perly s údivem, že to nezná ten druhý, je poněkud dětinské, natož aby to bylo didaktické. Vídenský by navíc mohl trochu zmírnit prezentaci svého ega, ono je na škole daleko užitečnější pracovat na egu studentů. Je to škoda, protože dodnes si pamatuji na skvělé hodiny o naprosto zastaralé technologii výroby kyseliny dusičné a benzínu, na které 80.letý přednášející ukázal asi 20 procesů se všemi možnými (i nechemickými) omezeními, které bylo nutné v jeho době překonat a o kterých jsme se my jako studenti neměli šanci z učebnic nic dozvědět. Naprosto kouzelný a intonačně vyrovnaný výklad předpokládal ochotu profesora se studenty o své poznatky podělit za tím účelem, že ne stejné ale analogické problémy mohou řešit ve své praxi, ať už v průmyslu anebo někde v labu.

Makromolekulární chemie 

Předmět by se asi přiléhavěji měl jmenovat obecná teorie laboratorní výroby polymerů, protože se jedinec nedozví nic o reologii, o fyzice, materiálových vlastnostech, ani o biomakru, ale jen o technických uhlíkatých polymerech. Skripta jsou poněkud hutnější, kromě kapitol o molekulárních hmotnostech, kde nevím proč se tím tak dokola a dopodrobna zabývají, nutí studenta namemorovat systematiku, která je pro praxi k ničemu, nehledě na naprosto trapnou 50-stránkovou středoškolsky napsanou kapitolu o názvosloví. A v dalších kapitoláchtudent nenajde žádné podněty ani žádné problémy, prostě se jen vyjmenovává pár typů syntézy, postúprav atp., které už za mně byly povinná nuda. Bylo by možná lepší tam dát nějaké zahraniční dílo, které k tomu přistupuje účelněji a neteorizuje rádoby vědeckými a zcela napoužitelnými kinetikými rovnicemi. Co mi ale nejvíc vadilo byla jistá uzavřenost oboru, jakoby někde v 60.letech, kdy ještě bylo co syntetizovat. Stejná separace prakticky zničila organiku v západních zemích do systamatického zahnívání než přišla nová vlna v 80./90.letech od komplexníků. Kompozitní materiály, povrchové technologie, tenké vrstvy, nanotechnologie jako by neexistovaly, budeme přeci dělat do skonání PE a PVC. Vyučující se střídají podle mě neznámého klíče, občas se hodina ruší, přesouvá někam do kanceláře atp. Výkon přednášejících jistě ne nejhorší ale také nic zajímavého, kontakt se studenty naprosto nulový. Jak jsem pochopil, dali to jako povinné i nějakým holčinám z magistra z léčiv a tomu odpovídal i zájem. Nevím, kolik mají na VŠCHT studentů této specializace, ale na Albertově za poslední 4 roky šel na tuto specializaci 1 (slovy jeden) člověk. Možná to bude tím, že odkaz Wichterleho v prezentované dogmatice stavebnice Merkur je sice poutavý pro puberťáka, ale pokud jeden nabude trocha rozumu, musí mu dojít, že jedinný možný odkaz Wichterleho je v jeho schopnosti poznatky tržně aplikovat, a to ne ve formě předražrené učebnice, jak se to dodnes děje v organice, ale v praktickém novátorském užití. K tomu má sice ústav polymerů blíže než na Albertově, kde se snad už úplně zbláznili do teoretického blábolení, ale stále je to hodně málo. Jen pro zajímavost jsem nakouknul od sylabu a přednáškových prezentací předmětu Struktura a vlastnosti materiálů, a i když jsem na něj nechodil a je mi jasné, že vzhledem k počtu slidů půjde o Švorčíkovu bleskovku, jeví se mi jeho obsah pro materialistu z řad polymrdníků daleko užitečnější.

Anorganické nekovové materiály

Sklo, keramika, sklokeramika, pojiva ... naprostá klasika v materiálech. Proč předmět nenazvat jednoduše sklo a keramika, když to lze takto vědecky? Předmět učí Helebrant, takže záruka kvality tam jistá bude, ale to podání, panebože... Nevím, jestli se na ústavní poradě rozhodli, že už žádného skleníka nechtějí, ale přednášet prvních 5 přednášek o difuzi a tuhnutí něčeho, o čem studenti ještě neví vůbec nic, dokáže znechutit i milovníka pivních lahví a keramickcýh toalet. Pokud bych přišel tak na 7. přednášku, bylo by to ok, přednášky v tu dobu mají odpich i téma, jen by mi vadilo, že z 30 studentů je tam tak po difúzním introduction třetina. Difůze je jistě potřebná věc, ale takto nezáživně podaná, navíc opakovaně a roztahaně přednesená, to by zabilo i vola. Ač jako host jsem měl sto chutí vstát a zařvat: "dál, jděte dál!". Ještě jedna osobní věc : i když se pár studentek vtipům pana profesora ohledně své osoby a jeho rodiny smála - přiznávám, já tenhle druh prezentovaných - podle mě naprosto trapných - familiérností nesnáším a na vysokou školu to nepatří. Jistě to nemyslí špatně, ale vtip se stejným obsahem lze konstruovat i jinak a neutrálněji. Navíc lze podle změny intonace počínající vtip poznat, což ho dělá téměř neposlouchatelným. Na přednáškách se ale jinak projedou jednotlivé materiály, složení i typické vlastnosti, historická i současná praxe, vysvětlí se příčiny chování materiálu, powerpointu není zas tak moc a pro obrázky složení "krystalů" se to celkem hodí a nutno dodat, že občas i sám Helebrant nějakou křivku i nakreslí a dovysvětlí. Látky je tak akorát.  

Kovové materiály

Bez připomínek. Kvalitní přednášející, kvalitní literatura, celkem rozumně podaná látka, kontakt se studenty perfektní. Doprdele, proč se nejdou někdy z polymerů,technologie a skla na něj podívat ? Vůbec si nedělám iluze, že výzkum na VŠCHT je na tomto ústavu na světové úrovni, ale rozhodně mladému člověku přinese přesně to, aby se k takovému výzkumu a praxi mohl dopracovat.

Shrnutí

Po vynechání zjevných excesů na technologii nehodnotím materiálově-technologické zaměření jako špatné, protože každý se zájmem o materiálové inženýrství si tam může něco najít, i když toho ještě moc v základu chybí. Kromě výborných kovů lze zapracovat na skle co do způsobu přednesu a hlavně na polymerech, které jsou vykládány seznamovitě a nezáživně. Bohužel to vypadá, jako by každý z větších ústavů FCHT něco do povinně volitelných "hodil" a tak místo nějaké materiálové syntézy se to dostává do úrovně předčasné specializace. K tomu účelu ale chybí volitelné předměty z (inženýrství) pevných a přírodních látek. Hlavně ale polovodiče, elektrochemie, nanostruktury, krystalografie, jaderka, kvantovka, geochemie, optika, magnetismus .... jako by toho nebylo. Pokud má být Bc. stupeň ucelený, pak by měl mít absolvent nějaký rozsah znalostí, odborníkem na sklo nebo kovy se za jeden rok specializace jen těžko někdo stane. Na západě je celkem běžné, že se v rámci studia mezi ústavy přechází, aby si každá našel, co mu je nejbliží a ne - jako se to mnohokrát u nás stalo - organik v 38ti zjistil, že je to de facto kuchařina a že ho recepty už nebaví. Úvod do materiálů by se takovým pokusem syntézy mohl jevit, kdyby se neučil jako nezávislý trojboj keramiky, polymerů a kovů. Škoda, znalostně ani personálně na tom není fakulta špatně, naopak, ale to zamýšlené kurikulum materiálového inženýra anebo technologa mi moc jasné není. Snad příště v magisterském....


A nakonec nějaká trapácká videa o difuzi a kovech (NiTinol) na uklidnění .....

Fyzikální chemie aneb kastrát v rouše beránčím

Jednou z věcí, která odlišuje praktického chemika od mudr&biologa, kteří pozmali chemii z rychlíku Pannonia, je schopnost propojit chemickou reakci a chemickou rovnováhu s plynutím času (slušně řečeno s fyzikou), tedy chápat časovou osu nějakého procesu, např. tvorby krve v těle jako pouhou změnu rovnováhy a ne jako biochemický cyklus, který se na lékařských fakultách sice dobře učí, ale v reálu ho nikdo nikdy neviděl, tedy myslet tak jako kdyby v těle (ale i mimo něj) šlo o konečný soubor vratných reakcí, které vlivem jiných reakcí posunují chemickou rovnováhu tu směrem k produktům, tu k reaktantům. Smyslem je najít jednotlivé rovnovážné (transitivní)  stavy, kdy dochází k chemické vazbě anebo jejímu zániku, a tyto stavy následně v čase nastavením podmínek měnit, reakci katalyzovat atp. Změnu těchto rovnováh nezajištujeme jinými chemickým reakcemi, např. aplikací léku, který vyvolá jen další reakce s dalšími (ne)rovnováhami, ale změnou Gibbsovy energie, změnami entalpie, entropie. Další užitečnou věcí jsou fázové rovnováhy anebo reakční kinetika. K poznání těchto zákonitostí slouží fyzikála a k poznání (nejen) rovnováh chemická analýza. S fyzikálou a análou  má chemik obcovat s radostí, jinak je z něj jenom memorická houba, která postupně vysychá. Gibbs, Helmholtz, redox, fázové rovnováhy, Clausiova-Clapeyronova rovnice, entropie, kinetika, entalpie, termodynamika, vnitřní energie, aktivační energie, rychlostní konstanta, aktivitní koreficienty látek, fugacita, chemický potenciál ..... dejme k sakru konečně světu nějaký řád! 

Popsaný typ myšlení dělá z chemie jistou konstantu oproti prchavé biochemii (v širším slova smyslu), imunologii a podobným lékařským pavědám, kde se totálně mění učebnice a zásadní teorie každých 20 let podle toho, jak přesvědčivě budoucí chronický žadatel o nobelovku projektuje do kusu nekvalitní bílkoviny nějakou funkčnost. Jedním z klíčových předmětů, který dělá z bezbřehého obdivovatele barevně kouřící vločky chemika je kromě analytické chemie fyzikální chemie. Zatímco na medicíně se tento předmět již dávno neučí a na PřF UK se nyní přednáší v tak osekané formě, že jejich absolventi v lepším případě považují i dlouho po dosažení důchodového věku entropii za konečný cíl nějaké starověké filosofické školy, v horším za postmoderní prasárnu třech mužů, dvou žen a jednoho sudokopytníka.

I VŠCHT zmírnila své snažení o vzdělání chemika a rozdělila základní kurz na dvě části, aby se potichu vyhnula tomu, že by fugacita plynu anebo viriální rozvoj dohonil budoucí potravináře a biochemiky. Škola nechala povinou formu pokročilé části jenom pro organiky, anorganiky a chemingy. To samé se nakonec stalo s matematikou. Nelogické rozdělení předmětu vedlo k tomu, že v podstatě celá aplikační část (pro neideální chování) se těch, kteří by ji potřebovali jako sůl ani nedotkne a místo toho se tato část zvrhne ve šprtání základní části jako někde na medicíně, což asi lépe odpovídá představě děkanátu FPBT o složení studentů biochemie, tj. ti co vyhodili z medicíny anebo se na ní nedostali. Ten zbytek pak tuto situaci zpravidla vítá a parazituje na ní do té doby, než se s fyzikálou setká v praxi, tj. když zjistí, že se nic neděje ačkoliv v učebnici biochemie je nakreslená ještě pár šipek v cyklu anebo se děje naprosto něco jiného, případně se diví, jaktože nějakým enzym, který je tam přeci proto ..., se klidně ráčí zaniknout.

Je to veliká škoda, zvlášt pokud beru v potaz to, že ústav fyzikální chemie má asi nejlepší přednášející, cvíčící, připravuje levná skripta (absolutně srovnatelná se západní literaturou) přesně padnoucí na rozsah kurzu a nakonec spravuje i vlastní webovské stránky, kde jsou ke stažení zadarmo nejen celá skripta v hyperlinkovaném pdf, ale i příklady a jejich řešení, ukázkové testy, výukový program i audio prezentace vlastní látky. Fyzikální chemie rozhodně nepatří mezi jednoduché předměty a pro pochopení věci nestačí skripta 2x přečíst a našprtat a proto jsou podobné pomůcky opravdu vítaným zpestřením. Vadou na kráse jsou jen 3 testy na cvikách, které se započítavají do známky z předmětu, což je vzhledem k nevyrovnanosti v hodnocení jednotlivými vyučujícím poněkud nespravedlivé. Po 3 zápočtových testech v semestru následují 2 opravné souhrné testy a pokud projdete, píšete zkouškovou písemku z celé látky a jdete na ústní, což je povětšinou nen zápis známky do indexu na základě výsledku zápočtové/opravné a zkouškové písemky. Nemáu smysl, abych zde průběh několika přednášek popisoval, protože je to vyučováno prakticky stejně jako např. na Oxfordu anebo Yale. Takže vzhůru do toho, fyzikální chemie, pokud chodíte na oba kurzy a  látku pochopíte  bez ohledu na poněkud náhodnou výslednou známku, má tu krásnou vlastnost, že se nezapomíná.

Organika na VŠCHT

Po někola postřezích z fundamentu a anorgány se vrhneme na orgánu na VŠCHT. Zatímco výuka organické (natož pak anorganické)chemie na PřF UK nebo lékařských fakultách byla a dodnes ještě více je především ubohá parodie na skutečnou chemii, VŠCHT měla a má špičkové zázemí i pověst v těchto základních oborech, především se jí daří držet krok se světem u specializovaných předmětů, protože byla zaměřena na laboratoře a praktické aplikace. Problém, který škola neuměla nikdy moc řešit byl rozpor mezi těmito špičkovými praktickými chemiky zaměstanané na kratší úvazky a mezi otitulovanými teoretiky, kteří obsadili katedry a kteří na studenty dštili teoretickou blábolivou síru memorování, které podlehl kdejaký nadějný talent na rozdíl od typa-šprta, jemuž výklad vyhovoval ale jenž stejně po pár letech skutečné chemie nechá. Orgána se obecně učí lépe než obecná část nebo anorganika,  protože jednak je nechtěně student už poznamenán obecnou chemií, jednak je ve své logice jednodušší a materii užší než anorgána, daleko více kompaktní a k tomu všemu se studentům vydatně pomáhá mnoha milosrdnými lžemi (instrumentál plurálu od substantiva lež). Na VŠCHT se před lety zvolila ne právě šťastná (o tom ale někdy jindy) didaktická taktika, kdy se po nutném názvosloví proberou uhlovodíkové kategorie typu alkany, alkeny a k nim pár vybraných reakcí a v následném navazujícím nepovinném kurzu se dodělají reakce na alfa uhlících a C-N sloučeniny. Velkou výhodou kurzu oproti anorgáně je existence kvalitní přeložené literatury, takže hodnocení vyučujících zahrnuje především to, co a jak k tomu dávají navíc. A přestože se přednášky odehrávají v aule před cca 100 lidmi, moc tomu až na jednu čestnou výjimku nedávají. Za našich časů byly anorgána a orgána nejzajímavější předměty na škole, taková klikatá cesta za dobrodružstvím a nikoliv jenom naservírovaný souhrn pravidel a typů rovnic. Navštívili jsme opakovaně hodiny pánů Lhotáka, Dvořáka a Kvíčaly.

Lhotákova motivační hodinka

Pokud student investuje pár stovek do Svobodových skript, pak se nemusí trmácet do školy za jejich audioverzí. Studenti na Lhotákově přednášce tupě opisují z tabule to, co mají graficky daleko lépe vyobrazeno a popsáno ve zmíněných skriptech. Smysl na hodinu chodit to má snad jen pro ty, kterým psaný text dělá problémy nebo jim špatně topí na koleji. K samotnému výkladu nemám připomínek, je logický, názorný (model hexanu), ale ponejvíce systematický a člověk tam kupodivu neusne. a vyučující  působí přátelsky a sympaticky. Posluchárnu má slušně zaplněnou. Na jedné hodině se nicméně prořekl v tom smyslu, že většina napsaných reakcí stejně nefunguje. A to je problém. Ne to že to řekl - v tom má pravdu, problém je to, že takto organiku učí. Na zkouškách prý často brousí i do věcí, které na přednáškách více nevysvětlil, ale pokud to spadá do zveřejněných sylabů, pak je problém více na straně "šprtů".

 
Dvořákův kafemlejnek

Píše, píše, kreslí, maže ... Nevím, možná pro ty, co nečetli skripta nebo McMurryho to smysl má jako úvod, ale jde o jeho audioopakování. Posluchárna byla průměrně zaplněná, stále opisující schémata a reakce. Teorie a teorie. Oproti Lhotákovi horší dojem z přednesu, občas ale překvapí nějakou vzácnou reakcí. Od studentů žádá otázky, ale dogmatický výklad přeci žádných otázek nepotřebuje, a proto nikdo žádné otázky nepokládá. Někdy se mi chtělo spát a pravidelných spolunocležníků tam bylo poměrně hodně. Zkouška je velice krátká a pouze formální, známku dává dle výsledku testu. Veni, vidi, vici.

Kvíčala

Musíme se přiznat, že tento člověk po přečtení několika hodnocení na primat.cz v nás nebudil pražádnou důvěru a původně jsme na jeho hodinu ani jít nechtěli. Nakonec jsme se po předchozích dvou nevalných zkušenostech k tomu odhodlali. V posluchárně tak odhadem jenom 40 lidí, na rozdíl od předchozích vyučujících 2 rychleji psal a kreslil a 5x rychleji mluvil - na první pohled celkem nesympatický zbrklík. Pak už ale následovalo něco, co jsme nečekali, ačkoliv po pravdě řečeno čekat u orgány na VŠCHT chtěli. Jednak Kvíčala nejel úplně podle sylabů ale spíše se snažil o ucelený (i když samozřejmě vzhledem k časové dotaci výuky okleštěný) základ : bral například jiná konkrétní rozpouštědla než jsou v McMurrym, která ale opravdu fungují, upozorňoval na nebetyčný rozdíl teorie a praxe, také užíval k syntéze kupráty. Současně se snažil na Sn1/2 reakcí ukázat, že sám student musí poznat, co je jaké rozpouštědlo, jaká báze, kyselina a který mechanismus se rozjede. Nestačilo umět pár vzorových příkladů ze skript anebo dokonce závěrečné (a dosti pomýlené) shrnutí. Především však oproti jiným ukazoval celý (i když někdy pouze teoreticky předpokládaný) mechanismus reakce včetně pohybů elektronů, který ale VYSVĚTLIL (jaký elektron, proč a kde se trhá). I když nemá smysl si nalhávat, že v orgáně není potřeba paměti, pak zde byl výklad směřován k pochopení např. (de)protonizace, k nesymetrickému zániku vazby a ne jen jejímu zmínění. Opakoval princip indukce , mesomerního n. resonančního efektu stále dokola v jiných souvislostech, protože mu bylo jasné, že s tím mají studenti problémy. Nešlo tedy při této hodině o to se našprtat A + B = C, což asi stačí jak většině studentů tak vyučujícím, protože se to lépe kontroluje, šlo o smysl celé disciplíny. Také jako jedinný ukázal syntetické vícekrokové postupy a nenechal  na studentech, že jim to při testech musí "scvaknout".  Organika by opravdu neměla být o náhodě a navíc je nefér pokud memoricky a mechanicky vyučovaný předmět začne na konci testovat dovednost, kterou vyučující nebyl s to iniciovat a rozvíjet. Dovedeme proto pochopit, proč pak Kvíčala zkouší  po zkouškové písemce každého studenta i několik hodin.

 
Kam dál

V prvé řadě nutno konstatovat, že přednášky z orgány nejsou oproti anorgáně špatné, jen takové nemastné neslanné - takové standardizované až  skoro až sterilní. Vyučující znají látku velice dobře. Na cvičeních jsme nebyli, ale podle odpovědí studentů se tam jen opakuje teoreticky i na příkladech, co bylo na hodině přednášejícího. Předmět těží pravděpodobně z automatického zájmu spousty naivek oboru syntéza léčiv, kterým tento memorizující postup výuky i testování konvenuje a pokládají to za organickou chemii. Více vedení katedry na smyslu výuky organiky i samotném provedení nepracovalo. Vůbec si vzhledem k nulovému přijímacímu řízení neděláme iluze, že by dnešní průměrný student chemie žádal něco víc než je ve skriptech, ale vysokoškolská výuka chemie není o zvládnutí masy studentů ale o zvládnutí masy chemie. Po vyprávění vyučujících o pardubické praxi masivního náboru kohokoli s principem nevyhazování a důsledcích takového systému se nelze divit smutnému faktu, že povinná organická chemie se učí 4 hodině týdně jeden semestr i na pražské chemii. I když k tomu přičtu jeden týden laborek, tak to je asi čtvrtina stavu, který jsem zažili na školy my před několika desítkami let. Pokud tedy škola musí kvůli přežití nastavit nízké limity, pak by se ve vlastním zájmu kvůli své pověsti měla snažit udělat pro ty, co mají hlubší zájem o předmět včetně potřebné píle, volitelné kvalitní kurzy (nebo hodiny navíc), což se v prváku a druháku neděje. Na druhou stranu za nás existovalo pár kreténů (slušnější výraz jsme zatím nenašli, výraz pedant totiž nevystihuje praktickou nezkušenost dotyčného v reakcích a mechanismech) , někteří i s titulem profesor:-), kteří si zakládali jen na názvosloví produktů, rovnic a na správném kreslení (ne)zalomení trojné vazby, příp.  považovali chiralitu  za podobor deskriptivní geometrie. Ti už jsou na štěstí ze školy pryč, protože ti dovedli znechutit orgánu taky mnoha studentům. I když jsou na webu kvanta grafických provedení mechanismů, nikdo z přednášejích je v prostředí, které k tomu vybízí, nepoužil a maximálně si vystačil se statickým modelem cyklohexanu, který je vidět do 5 řády. Žádné další zdroje online literautry nebo webtutorů přednášející neuvádějí.

Co mě ale vadilo nejvíc, že se studentům neukazovalo, co se znalostma organiky dál a jak najít požadovanou reakci. Jakoby orgána byla jen grafická cesta od A před B, C, D, E k F, žádné nabídkové specializované semináře ani žádné další (např. bio) souvislosti. Podle několika hodin prožitých na orgáně II se podobný didaktický marasmus opakuje i následující rok v navazujícím kurzu. Pro nás trochu málo ale je to lepší než nic ...

Jak neučit anorganickou chemii

V minulém postu jsem se zabýval výukou základního kurzu anorganické chemie, na VŠCHT Praha který se skládá z chemie obecné a chemie prvků. Protože jak p.Sedmidubský tak i pan Flemr učí i pokročilý kurz pro 300 studentů VŠCHT, neškodilo by se u tohoto kurzu Anorganiky II zastavit. Na přednáškách pana Nevřivy nikdo z nás nebyl, tak ho necháme stranou a jen doporučíme jemu samotnému si přečíst názory studentů na serveru primat.cz. Snad mu pomohou nalézt sebe sama. Chtěli jsme vidět, jaký zájem je o přednášky jednoho z klíčových kurzů prvního ročníku. A výsledek ? Přeci jenom slabá účast cca 10 studentů na přednáškách u kurzu, který má zapsáno 150 lidí, zaskočí i poměrně otrlé chemiky, mezi které se sám počítám. Stejně tak komentáře studentů na veřejném webu dávají tušit, že je někde problém a protože jsme na fakultě chemické technologie, kde obecná a anorganická část tvoří základ studia, tak jde problém velkej. A ten problém se ještě zvětší, když se přednášky jediných dvou lektorů dají ve stejnou dobu ten samý den v týdnu, a to ještě na 8 hodin ráno. Ti, co do Prahy denně dojíždějí z domova, to musejí milovat. Začneme ale s povidáním u přednášek pana Sedmidubského.

Jsem strašně sám

Zcela evidentě byl výklad pokročilé anrogány pana Sedmidubského asi neblíže západnímu standardnímu modelu výuky. Probírá veškerá důležitá témata včetně citací a ukázek originálních zdrojů a vystupuje tak z českého tragického učebnicování. Předesílám, že sice vůbec nezpochybňuji jeho přehled ani hloubku znalostí. Když ale na třetí přednášce zjistíte, že se přednášky místo 150 studentů učastní tak asi 15 lidí, a z toho ještě 3 vyučující seminářů, jen proto, aby věděli co cvičit, tak je něco špatně. Zakopaný pes je ve způsobu přednesu a koordinaci předmětu Anorganiky II na úrovni katedry. Pan Sedmidubský vykládá totiž skoro celé dvě hodiny monotoním hlasem bez pauz a opakování a bez ohledu na to, zda by se nějak ujistil, že je jeho výklad srozumitelný. A on opravdu není. Dovoluji si o sobě veřejně prohlásit, že anorganiku znám hodně dobře a bohužel jsem se při těchto hodinách dost často ve výkladu ztrácel a následně nacházel jen proto, že jsem věděl "jak to má dopadnout". Není se co divit, že studenti, kteří se ztratí po prvních 5 minutách a výsledek neznají a kteří pak jen slyší ujíždící vlak, už na další hodinu nepřijdou. Nemá pro ně smysl. Sebelepší znalec oboru a současně k tomu lektor, jenž není schopen základní lektorské sebereflexe a jenž nemá fundamentální didaktické návyky, je pro studenty a pro obor samotný tragédie. Nevědomost neomlouvá. Katedra, která se mu to bojí říci, pak už celá tragikomedie a škola, která není podobné extrémy nastavením kontroly a zpětné vazby zachytit a následně eliminovat nestojí za nic. Pan Sedmidubský by neměl přenášet Anorganiku II, dokud mu někdo nevysvětlí, že smysl přednášky není zpatra přednést látku podle nezáživných slidů (často obsahujících matematický aparát jako danná a pro studenty nesrozumitelná dogmata) ale zaujmout studenty a starat se o to, že výkladu z velké části rozumí. Nevím, kolik studentů podobný výklad od anorganiky navždy odpudil, troufám si tvrdit, že jich má minimálně za tento rok na svědomí několik desítek. Každé řemeslo vyžaduje své a pokud chce někdo přednášet, pak musí na sobě v tomto ohledu pracovat. Anorganika může být přednášena zajímavě bez nějakých velkých ústupků od náročnosti, zde ovšem student ani nepozná, že jde o anorganiku. Kdybych chytil za svých studií taková anorganika, stal by se ze mě organik.

Trochu chemie a pak zábava

Pan Flemr je úplně jiná káva. Výkladem se zprvu zaujetím a nasměrováním blíží pí. Smrčkové, aby po pár minutách vykolejil k zábavným historkám a pro moji představivost neskutečným tatíčkovským zjednodušením látky. Na druhou stranu je jeho výklad srozumitelný, což je ale vykoupeno kolosální primitivností, nízkým rozsahem a zastaralostí obsahu (píši o Anorganice II) ve stylu Průvodce pro pokročilé studium od R. B. Heslopa a K. Jonese z počátku 80.let minulého století. Pokud bych měl srovnat rozsah přednášené látky vůči knize od Catherine Housecroft, pak je to asi 1% a to jsem ještě něco přidal díky zaokrouhlení na celé jednotky. Věřím, že mnoho studentů je z jeho poznámek nadšeno a věřím, že nikoho jeho výklad neodradí od zájmu o obor. I to je (bohužel) úspěch. Jen se obávám, že hlubší pochopení souvislostí ustupuje do pozadí ve prospěch rad, jak napsat test a jak si co zapamatovat.

Co s tím ?
V první řadě by bylo dobré vědět, co si myslí studenti o takové výuce. Třeba není náš názor nestranný a já skutečně nevím, kdo je na předměty zapsán a proč obor studují. Zatím jsem pouze slyšel, že studenti v nějaké elektronické anketě mohou odpovědět a oznámkovat určitou hodinu ale také nemusí odpovědět vůbec nic. To by se mělo změnit na povinnost, aby se staly výsledky reprezentativní a s těmi výsledky by se mělo na úrovni fakulty začít pracovat. Pokud bych měl radit, pak dočasným řešením by byla lektorská pauza panů Sedmidubského a Nevřivy, v rámci které by měli čas nad svojí rolí ve výuce chemie v ČR zapřemýšlet. U pana Sedmidubského je ještě naděje, že by se mohl změnit a svůj výkon rapidně zlepšit, protože prakticky jde o pár návyků, kterých je nutné se při výkladu držet a při jeho inteligenčním kvocientu by se k tomu dohrabat měl. Nutnou podmínku ale je uvědomit si svoji roli prezentátora jednoho z neatraktivnějších oboru a mít vůli se změnit. Na druhou stranu pan Sedmidubský není není na studenty agresivní ani náladový a co se týče rozsahu látky, má celkem jasno. Pan Flemr se hodí na přednášky anorganiky tam, kde nejde o hlavní studijní obor a kde je důležité pobavit a nějak to "spláchnout".

Student, který se o obor skutečně zajímá a přdtim nezná přesně požadovaný rozsah látky a slyší úplně jiné anorganiky od dvou přednášejících, musí mít pocit absolutní bezmoci a zmaru. Příprava na zkoušku spočívá v našprtání se rovnic, které se na předmětu vůbec neberou, aby byli aspoň nějaké jisté body a pak už jen čekáte, kterou mizerně vysvětlenou ptákovinu zkoušející dají do písemky a doufáte v zázrak. Kde to žijeme .... Jak strašně se za takové učitele anorganiky stydím.

Nevadí mi, když někdo vyhodí 90% studentů od zkoušky, pokud nesplní předem jasný limit, vadí mi ten neskutečný šlendrián a amatérismus. Rozumný student pochopí, že něco neuměl z rozsahu látky a musí z kola ven ale jen těžko pochopí, že vůbec neví, co tím rozsahem je. Osobně jsem velký pesimista ohledně řešení, protože něco škole hodně ujelo a vzhledem k současnému vedoucímu postavení zmiňovaných vyučujících na katedře (ústavu) jde o problém dlouhodobý. Podle mě nemá sama škola zájem nic řešit a jede ve stylu 80.let s tím, že si bude stěžovat na nezájem studentů o technické obory a brát se budou všichni, čímž kvalita školy musí zákonitě jít dolů. Nakonec by asi vedení školy došlo k názoru, že jde jen o pokus přednášky zjednodušit a snížit rozsah látky, příp. by v tom viděla nebezpečný precedent, který by se mohl opakovat jinde. Jediným řešením se zdá to, že by se ozvali děkanátu sami studenti fornou stížnosti a žádali si rozumitelné a současně i náročné přednášky spojené se smyslupnými testy, které budou odpovídat probírané látce a západním akademickým standardům. Škola by neměla pak šanci z rozumné odpovědi uhnout - buď by musela lhát a tvrdit, že je výuka kvalitní a že většinový názor studentů (z ankety) nemá váhy anebo by musela věc poctivě řešit. Z mé strany nejde o to výuku studentům ulehčít nebo snižovat její rozsah, naopak chci, aby vůbec nějaký ZJEVNÝ obsah měla. Jestli si pamatuju, tak nejhorší byla zkouška u předmětu, který učil amatér, jenž nebyl schopen vysvětlit ani úplně základní věci. Jeho představa o nás byla, že jsme pitomci, protože neznáme základy a my mu prostě jenom nerozuměli, protože vykládal sám jako pitomec. Pak přišel jeho empatičtější kolega a pro nás složitá věc se stala primitivní během několika minut.

Fakulta chemické technologie jako by nevěděla, co chce výukou naprosto základního předmětu pro chemiky a výběrem lektorů dokázat. Buď je smyslem Anorganiky I našprtání se Klikorky, pak nechť se stane sylabem celý Klikorka včetně všech rovnic nebo jeho definovaná část, pro studenty nebude problém si naskenovaný obsah knihy z netu obstarat. Pokud je obsahem Anorganiky II učebnice Inorganic chemistry, nechť se tak stane analogicky. Pokud je ale smyslem něco inteligentnějšího, měla by katedra anorganické chemie zveřejnit tuto svoji vizi, podrobné zkouškové otázky, vzorové testy, rovnice, literaturu a především si ujasnit představu, co chce probírat (jednotně) na přednáškách. A pak ty přednášky udělat zajímavé a hlavně srozumitelné.

Zatím bude pro nás i studenty lepší věnovat se jiným částem chemie. A protože jsem byli letos i na organice, začneme brzo jí.

Přikládám jedno video ze série volně dostupných přednášek anorganiky pro inspiraci.

Jak se dnes přednáší anorgána na VŠCHT

Občas není na škodu se sejít s kolegy a zavzpomínat na školní léta. Po jedné takové delší diskusi (rozuměj brutální pitce s klasickými raními konci, koho a jak jsem v noci urazil a kolik si z toho ještě pamatuje) s mladými t.č. ještě studenty se diskusní kroužek ohledně kvality výuky chemie na VŠCHT rozdělil na dvě části. První tvrdila, že dnes se neučí ani polovina toho, co bylo povinné před revolucí a druhá, že i to se učí špatně. Dva zbylí jedinci byli z PřF UK, takže VŠCHT (a ani chemii) z vlastní zkušenosti neznali. Skupiny i míra vzájemných vulgarit procházela napříč věkem a postupně gradovala. Protože důsledky této neukončené diskuse nesla naše starší větev až na čestné výjimky ještě nekolik dní dost špatně, zatímco mladíci byli až ne nečestné výjimky druhý den po obědě plni drzého vitalismu a pracovního optimismu, , rozhodli jsem se, že věc jednou provždy rozsoudíme a že se půjdeme po letech podívat na naši alma mater a hodiny anorgány (a nakonec i orgány, což bude předmětem kritiky později) "očekujeme". Jak jsme zjistili vetřít se do školních lavic v touze poznat děvku chemii není dnes vůbec jednoduché.

První věc bylo zjistit, kdy a kde se co na škole učí. Rozvrh na nástěnkách ani na public webu není a do SISu jsem se dostali až pomocí kolegů ze školy. Protože do laborek by nás ke škodě stávajících studentů asi nepustili anebo brzo vyhodili pro neustálá porušení předpisů o bezpečnosti práce, rozhodli jsem se navštívit tyto klíčové předměty : Obecná a anorganická chemie I, její pokračování v pokročilějším kurzu Obecná a anorganická chemie II a Organická chemie I. Fyzikálu a analytiku si necháme na příští roky.

Už se nepíchá ale přikládá

Bohužel při vstupu do obou hlavních budov VŠCHT nainstalovali píchačky, a proto musíte buď hodinu přesvědčovat vrátnou, že jdete za nějakým profesorem, nebo vám musí někdo ze studentů půjčit vstupní kartu. Hned u vchodu nás ale uvítalo první příjemné překvapení v podobě vysoké kvantity dívčího elementu, i když po jistém vystřízlivění po pravdě řečeno v porovnání s minisukněmi let sedmdesátých, šlo jen o slabý postmoderní odvar s tangama a mišelínama položenýma proklatě nízko. Některé hlasy omlouvající ve stařecké snaze zalíbit se mladým zbytečné oddění studentek na chladné měsíce (listopad 2009 a únor/březen 2010) jsme umčely poukazem na to, že sexuální revoluce proběhla za našich dob a nyní v mezidobí nastává degradace materiálu. Ihned jsme ve smyslu tradice vyzkoušeli kafe z automatu a bufet a hned si člověk připadal blíž normalizaci. Obojí skončilo v koši, který má studia také pamatoval. Interiér budovy neviděl malíře 30 let, pořádnou uklízečku tak 10 let a umytá okna nikdy. Kdyby alespoň ty skřínky vzali sprejeři útokem, trochu by prosvitlo.

Pár vřelých slov na začátek

Usazeni v zadních řádách posluchárny jsme hledali se slzou v oku mezi studenty naše bývalé spolužáky ale místo nich jsme nacházeli dětinské a páchnoucí pubescenty s problémovou pletí, trochu smrdící studentky chodící v 10 let nevypraných riflích s termoskou čaje a dali tak se zpožděním zavděk našim profesorům, že to tehdy museli s takovými dementy vydržet. Společně jsem nejpve navštívíli několik hodin anorganické chemie I i II v podání p. Flemra, p. Sedmidubského a pí. Smrčkové (ta učila jenom Anorganiku I). Ostatní přednašející byli podle našich informací s kvalitou o stupeň níže a samotné semináře nás nezajímali, neboť tam se jen látka opakuje a dělají příklady pro zápočtové a zkouškové písemky. K výuce patří i způsob testování znalostí. O tom se zde zmíníme jenom okrajově, protože nás nikdo naštěstí netestoval a beztak jde o kombinaci ústní a písemné zkoušky, takže se nelze silnému subjektivismu v hodnocení vyhnout. Hned v úvodu je potřeba uvést, že za stadardní výuku považujeme kurz, kde obsah hodiny odpovídá sylabům, kde je uveden rozsah látky, které bude předmětem zkoušky. Jakékoliv emoční výlevy "profesorů" a svévoli na hodinách i při zkouškách považujeme za přežitek rusofilně pojatého socakademismu normalizace, který nemá ve světě obdoby. Je zcela zásadní pro studenta s předstihem vědět, co, kdy a jak bude probíráno, co, kdy a jak testováno. Také všichni vyučující jednoho předmětu by měli svá závěrečné hodnocení do velké míry sjednotit třeba i směrem k větší náročnosti, což je úlohou vedoucího katedry a garanta kurzu. Vím, že ty největší extrémy, u kterých se výsledná známka odvozovala od míry vyspání profesora a aktuálního horoskopu jeho manželky, ze školy již odešly anebo byly odejiti, nutno ale dodat, že by na to škola měla klást daleko větší důraz i u méně známých "es" už kvůli schopnosti v konkurenci a nezájmu o technické obory přežít. Není nic tak pro mladého člověka odpuzujícího než oprávněný pocit nespravedlnosti, nerovnosti nebo dokonce podřazenosti. U (asi nejen) technických oborů navíc odpuzuje i snadnost studia, opisování, plagiáty anebo dokonce možnost koupě zkoušky nebo titulu. To se snad týká hejtmanských světových univerzit a z technických škol zatím pouze VUT v Brně. Je dobře, že VŠCHT v nedávné době studium zpřísnila nejen vyšším nastavením povinných předmětů v rámci kreditního způsobu studia ale i kontrolou totožnosti u testů a zkoušek. S porodností v 90.letech už škola nic nenadělá, ale s ataktivitou a kvalitou studentů ano.

Anorgána z rána a bůh s náma

Začněme tedy pevně usazeni v zadních lavicích dobře vytemperované a na můj vkus hodně přeplněné posluchárny v přízemí budovy B s jedinou dámou v "testovaném vzorku". Paní Smrčková asi nejlépe z vyučujících ví, co jí tam bez selekece přijímaček nalezlo. Začíná vysvětlovat úplné základy fyziky i chemie, následně vazby, Lewisovy vzorce, acodibazicitu, rozpustnost a periodickou tabulku (obecná část) a následně se dostane ke klasice - chemii prvků. Zatímco obecná část je probíráná didakticky výborně a postupně tak, aby studenti látku postupně pochopili včetně jednoduchých příkladů, u chemii prvků najednou překvaltuje na nejvyšší stupeň a snaží se za každou cenu probrat, co se dá (díky svátkům a rektorským dnům se to doopravdy stihnout nedá) a jede jako splašený stroj, což v kombinaci s tříhodinou délkou přednášky dělá výuku intenzivní až těžkou (schválně neříkám špatnou, protože vydržet se to dá). Výklad je však vždy veden logicky a systematicky. Smyslem evidentně není prvoplánovitě studenta zaujmout nějakou blbinkou typu červený hořící led ale udělat mu v chemii pořádek a následně takto vytvořené rubriky naplnit základním obsahem. Fyzikální a analytické chemie se prakticky přednášky nedotýkají a jsou ponechány až na výjimky v navazujícím kurzu anorganiky na specializované (povinné) předměty, což svoji logiku zcela jistě má. Rozsah přednášky přibližně odpovídá rozsahu přednášek v prvním nebo druhém semestru za mých studií před více 20 lety. Některé složitější věci typu symetrie, krystalicita, problematiky redox/ph, měkke/tvrdé báze/kyseliny, prakticky veškeré komplexy, štěpení ligandových polí, mangetismus se odkládají na pokročilější kurz, který ale není například pro biochemiky povinný !! F-kové prvky, termodynamika/kinetika a složitější chemické vazby však nejsou probírány důkladně ani tam, což kdysi nebývalo zvykem a není to zvykem ani na západ od nás, kde anorganika se probírá minimálně v rozsahu učebnic uvedených v posledním odstavci. Možná by stálo za to dotaci přednášky minimálně rozšířit o náhradu odpadlých hodin, nejlépe však o jednu hodinu každý týden a probrat také někdy novoty a aktuality (v případě paní Smrčkové šlo o supervodivost, kterou se zabývá, ale to je v základním kurzu trochu málo).

Má to švih i eleganci

K obecné části tedy nemám připomínek a považuji její způsob vedení hodiny v komparaci k ostatním přednášejícím (a to včetně organiky) za daleko nejlepší. Je vidět, že paní Smrčková má hodiny a celý cyklus přednášek ze všech vyučujících nejlépe připraven. Její výklad působí jistě a přesvědčivě, poslouchá se příjemně. Snaží se záměrně rozšířit výklad látky tam, kde podle výsledků testů a zkoušek mají studenti nejvíce problému, a také dobře ví, jaký čas k jedotlivým tématům potřebuje a umí si hodinu rozvrhnout. Možná by bylo ale pro studentovo pochopení lepší než postmoderní vichr anorganických rovnic po obecné části probrat postupně a v klidu některé prvkové řady a ty zbývající, přev. přechodné odkázat na Klikorku včetně seznamu rovnic. Beztak jde pro velkou část studentů o pouhé memorizování, protože laborky budou teprve následovat. Odkázat ohledně mezer ve výuce na prezentace pana Sedmidubského je už ale čirý alibismus nebo suchý rezignovaný sarkasmus paní Smrčkové, protože pojem prezentace by se měl používat pro daleko kvalitnější, méně chybové a především didakticky propracovanější materiály. Ne každý lidský výtvor powerpointu je hned prezentace.

A co bude v testu...

Přes všechnu chválu ale upozorním na pár vad na kráse. Pro studenty především není jasné, co z neprobraného (jaké rovnice) bude obsahem zkoušky. Podle mě je ale seznam rovnic nebo jasný odkaz do stránek učebnic podmínkou spravedlnosti a smyslu zkoušky. Jinak se testuje spíše míra studentova odhadu profesorovy představy o obsahu a rozsahu kurzu. Také spolupráce s literaturou je u všech vyučujících při přednáškách minimální, prakticky žádná. Jursíkova nepovedená skripta se naštěstí vůbec s výukou nekryjí a nevidím důvod je uvádět v popisu předmětu - to je ale chyba garanta celého kurzu a nikoli jednotlivého přednášejícího. Jde totiž o naprostý a fatální omyl, jako obsahový, rozsahový, tak didaktický a vyučující na ni ani nijak neodkazují. Klikorka v pdf formátu je pravděpodobně nejpřijatelnější a nejlevnější dostupná volba k hodinám Anorganiky I. Přesto by měl být pro anorganiku základ a pro Anorgánu II nutností např. Inorganic Chemistry od Catherine Housecroft a Alan G. Sharpe a Inorganic Chemistry: Solutions Manual od stejné autorky anebo stejnojmenné knihy od Peter Atkinse. I když jsou všechna tato díla dostupná pouze v angličtine (a některá i v němčině), jsou přeci jenom daleko srozumitelnější a zajímavější než dostupná česká (i přeložená) literatura. Přeci uvodní kurz anorganiky není jen o kategorizaci poznatků anebo o sítu (podle informací z druhé ruky se dostane na VSCHT nyní všelijaká svoloč), které je jistě potřebné. U těch, co mají o (nejen anorganickou) chemii zájem, by přednášky měly vyvolat nové otázky a vzbudit další zájem. Nestačí pouze uvádět poučky pro zápočet a zkoušky - to se dělo nakonec i za nás s nevalným úspěchem a samotnou anorganiku jsme museli pochopit - a nikoliv nadřít - později sami. Je škoda, že dotyční z katedry anorganické chemie na výše uvedené knihy v seznamu literatury a na jejich postup výkladu povětšinou rezignovali a snaží se nedostatek literatury nahradit pouhými přednáškami, které jim rozsahem nemohou konkurovat. Zatímco u pí. Smrčkové se to jak po obsahové tak didaktické stránce ještě celkem daří, u pana Flemra i Sedmidubského jde už o jasnou katastrofu, i když v každém případě zcela jiného druhu.

Ale o tom jak odradit studenty od anorganiky příště .....