Zmatečná sebevražda u českých státnic

Česká media přišla se zprávou, že po neúspěšných státnicích na pražských právech u Pomahače spáchal student sebevraždu. Děkan i rektor chtějí něco vyšetřovat a zkoušející se brání, že postupoval v souladu s interními předpisy. Lidé v diskusích pak řeší psychický stav zkoušeného nebo zkoušejícího. Smutné na celé věci je to, že diskutující soudí, co posoudit nemohou, neb u toho nebyli, a nesoudí to, co soudit lze - nesmyslnost a nulová výpovídací hodnota výsledků českých státnic.
Magisterské státnice na právech se neliší od jiných českých státnic a jsou tedy stějně hloupé. Existuje několik desítek okruhů otázek (cca 40-70) a z nich si student nebo zkoušející náhodně vybere cca 3-4 a podle dojmu z ústních odpovědí zkoušející rozhodne o známkách. Interní předpisy tedy nařizují studenta zkoušet z toho, z čeho již zkoušený byl, navíc následně nezkontrolovatelným způsobem (ústně) a statisticky s nulovou hladinou významnosti výsledku. Prostě tam kam se již před 8 lety dohrabaly gymply díky státní maturitě se PF UK nedobrala ani za 30 let svobody a celou dobu na UK děkan i rektor pracovali, neřekli a neudělali nic. Nyní chtějí něco řešit, ale opět nejsou pravidla, jak.

Jak přitáhnout vlastní děti k chemii ......

Obecně se staří chemici (chemičky nevyjímaje) dělí na tři základní skupiny: na ty první, jenž mají potomky chemiky, dále na ty druhé , jejichž děti dělají něco jiného anebo děti vůbec nemají a nakonec na ty třetí, u kterých se z dítěte chemika stalo něco tak otřesného jako například rapper nebo biolog. Protože jde o společensky nepřijatelné dělení, jinak celkem marginální skupiny obyvatel této planety, které se nijak veřejně nediskutuje, a většina chemiků není ani ochotna nebo schopna napsat delší text skládající se ze slušných slov, neexistují doposud pro vyzrálé chemiky osvědčené návody, jak z vlastního dítěte něco pořádného (chemika) udělat. Chemici se pak často v době evoluce něčeho, co medicína u nedospělce v naivní důvěře v anatomickou podobnost s kadeverem považuje za mozek, uchylují k analogiím z příruček pro doktory anebo protestantské kněze (známá edice For Dummies), čehož zákonitým důsledkem je naprostý propadák ve výchově, v lepším případě to skončí pouze rozvodem a plným zápřahem v laboratoři. Pro tuto hrstku zasažených se tedy dovolím pár osvědčených rad, jak dítě pro chemii nadchnout.  

Organika na VŠCHT

Po někola postřezích z fundamentu a anorgány se vrhneme na orgánu na VŠCHT. Zatímco výuka organické (natož pak anorganické)chemie na PřF UK nebo lékařských fakultách byla a dodnes ještě více je především ubohá parodie na skutečnou chemii, VŠCHT měla a má špičkové zázemí i pověst v těchto základních oborech, především se jí daří držet krok se světem u specializovaných předmětů, protože byla zaměřena na laboratoře a praktické aplikace. Problém, který škola neuměla nikdy moc řešit byl rozpor mezi těmito špičkovými praktickými chemiky zaměstanané na kratší úvazky a mezi otitulovanými teoretiky, kteří obsadili katedry a kteří na studenty dštili teoretickou blábolivou síru memorování, které podlehl kdejaký nadějný talent na rozdíl od typa-šprta, jemuž výklad vyhovoval ale jenž stejně po pár letech skutečné chemie nechá. Orgána se obecně učí lépe než obecná část nebo anorganika,  protože jednak je nechtěně student už poznamenán obecnou chemií, jednak je ve své logice jednodušší a materii užší než anorgána, daleko více kompaktní a k tomu všemu se studentům vydatně pomáhá mnoha milosrdnými lžemi (instrumentál plurálu od substantiva lež). Na VŠCHT se před lety zvolila ne právě šťastná (o tom ale někdy jindy) didaktická taktika, kdy se po nutném názvosloví proberou uhlovodíkové kategorie typu alkany, alkeny a k nim pár vybraných reakcí a v následném navazujícím nepovinném kurzu se dodělají reakce na alfa uhlících a C-N sloučeniny. Velkou výhodou kurzu oproti anorgáně je existence kvalitní přeložené literatury, takže hodnocení vyučujících zahrnuje především to, co a jak k tomu dávají navíc. A přestože se přednášky odehrávají v aule před cca 100 lidmi, moc tomu až na jednu čestnou výjimku nedávají. Za našich časů byly anorgána a orgána nejzajímavější předměty na škole, taková klikatá cesta za dobrodružstvím a nikoliv jenom naservírovaný souhrn pravidel a typů rovnic. Navštívili jsme opakovaně hodiny pánů Lhotáka, Dvořáka a Kvíčaly.

Lhotákova motivační hodinka

Pokud student investuje pár stovek do Svobodových skript, pak se nemusí trmácet do školy za jejich audioverzí. Studenti na Lhotákově přednášce tupě opisují z tabule to, co mají graficky daleko lépe vyobrazeno a popsáno ve zmíněných skriptech. Smysl na hodinu chodit to má snad jen pro ty, kterým psaný text dělá problémy nebo jim špatně topí na koleji. K samotnému výkladu nemám připomínek, je logický, názorný (model hexanu), ale ponejvíce systematický a člověk tam kupodivu neusne. a vyučující  působí přátelsky a sympaticky. Posluchárnu má slušně zaplněnou. Na jedné hodině se nicméně prořekl v tom smyslu, že většina napsaných reakcí stejně nefunguje. A to je problém. Ne to že to řekl - v tom má pravdu, problém je to, že takto organiku učí. Na zkouškách prý často brousí i do věcí, které na přednáškách více nevysvětlil, ale pokud to spadá do zveřejněných sylabů, pak je problém více na straně "šprtů".

 
Dvořákův kafemlejnek

Píše, píše, kreslí, maže ... Nevím, možná pro ty, co nečetli skripta nebo McMurryho to smysl má jako úvod, ale jde o jeho audioopakování. Posluchárna byla průměrně zaplněná, stále opisující schémata a reakce. Teorie a teorie. Oproti Lhotákovi horší dojem z přednesu, občas ale překvapí nějakou vzácnou reakcí. Od studentů žádá otázky, ale dogmatický výklad přeci žádných otázek nepotřebuje, a proto nikdo žádné otázky nepokládá. Někdy se mi chtělo spát a pravidelných spolunocležníků tam bylo poměrně hodně. Zkouška je velice krátká a pouze formální, známku dává dle výsledku testu. Veni, vidi, vici.

Kvíčala

Musíme se přiznat, že tento člověk po přečtení několika hodnocení na primat.cz v nás nebudil pražádnou důvěru a původně jsme na jeho hodinu ani jít nechtěli. Nakonec jsme se po předchozích dvou nevalných zkušenostech k tomu odhodlali. V posluchárně tak odhadem jenom 40 lidí, na rozdíl od předchozích vyučujících 2 rychleji psal a kreslil a 5x rychleji mluvil - na první pohled celkem nesympatický zbrklík. Pak už ale následovalo něco, co jsme nečekali, ačkoliv po pravdě řečeno čekat u orgány na VŠCHT chtěli. Jednak Kvíčala nejel úplně podle sylabů ale spíše se snažil o ucelený (i když samozřejmě vzhledem k časové dotaci výuky okleštěný) základ : bral například jiná konkrétní rozpouštědla než jsou v McMurrym, která ale opravdu fungují, upozorňoval na nebetyčný rozdíl teorie a praxe, také užíval k syntéze kupráty. Současně se snažil na Sn1/2 reakcí ukázat, že sám student musí poznat, co je jaké rozpouštědlo, jaká báze, kyselina a který mechanismus se rozjede. Nestačilo umět pár vzorových příkladů ze skript anebo dokonce závěrečné (a dosti pomýlené) shrnutí. Především však oproti jiným ukazoval celý (i když někdy pouze teoreticky předpokládaný) mechanismus reakce včetně pohybů elektronů, který ale VYSVĚTLIL (jaký elektron, proč a kde se trhá). I když nemá smysl si nalhávat, že v orgáně není potřeba paměti, pak zde byl výklad směřován k pochopení např. (de)protonizace, k nesymetrickému zániku vazby a ne jen jejímu zmínění. Opakoval princip indukce , mesomerního n. resonančního efektu stále dokola v jiných souvislostech, protože mu bylo jasné, že s tím mají studenti problémy. Nešlo tedy při této hodině o to se našprtat A + B = C, což asi stačí jak většině studentů tak vyučujícím, protože se to lépe kontroluje, šlo o smysl celé disciplíny. Také jako jedinný ukázal syntetické vícekrokové postupy a nenechal  na studentech, že jim to při testech musí "scvaknout".  Organika by opravdu neměla být o náhodě a navíc je nefér pokud memoricky a mechanicky vyučovaný předmět začne na konci testovat dovednost, kterou vyučující nebyl s to iniciovat a rozvíjet. Dovedeme proto pochopit, proč pak Kvíčala zkouší  po zkouškové písemce každého studenta i několik hodin.

 
Kam dál

V prvé řadě nutno konstatovat, že přednášky z orgány nejsou oproti anorgáně špatné, jen takové nemastné neslanné - takové standardizované až  skoro až sterilní. Vyučující znají látku velice dobře. Na cvičeních jsme nebyli, ale podle odpovědí studentů se tam jen opakuje teoreticky i na příkladech, co bylo na hodině přednášejícího. Předmět těží pravděpodobně z automatického zájmu spousty naivek oboru syntéza léčiv, kterým tento memorizující postup výuky i testování konvenuje a pokládají to za organickou chemii. Více vedení katedry na smyslu výuky organiky i samotném provedení nepracovalo. Vůbec si vzhledem k nulovému přijímacímu řízení neděláme iluze, že by dnešní průměrný student chemie žádal něco víc než je ve skriptech, ale vysokoškolská výuka chemie není o zvládnutí masy studentů ale o zvládnutí masy chemie. Po vyprávění vyučujících o pardubické praxi masivního náboru kohokoli s principem nevyhazování a důsledcích takového systému se nelze divit smutnému faktu, že povinná organická chemie se učí 4 hodině týdně jeden semestr i na pražské chemii. I když k tomu přičtu jeden týden laborek, tak to je asi čtvrtina stavu, který jsem zažili na školy my před několika desítkami let. Pokud tedy škola musí kvůli přežití nastavit nízké limity, pak by se ve vlastním zájmu kvůli své pověsti měla snažit udělat pro ty, co mají hlubší zájem o předmět včetně potřebné píle, volitelné kvalitní kurzy (nebo hodiny navíc), což se v prváku a druháku neděje. Na druhou stranu za nás existovalo pár kreténů (slušnější výraz jsme zatím nenašli, výraz pedant totiž nevystihuje praktickou nezkušenost dotyčného v reakcích a mechanismech) , někteří i s titulem profesor:-), kteří si zakládali jen na názvosloví produktů, rovnic a na správném kreslení (ne)zalomení trojné vazby, příp.  považovali chiralitu  za podobor deskriptivní geometrie. Ti už jsou na štěstí ze školy pryč, protože ti dovedli znechutit orgánu taky mnoha studentům. I když jsou na webu kvanta grafických provedení mechanismů, nikdo z přednášejích je v prostředí, které k tomu vybízí, nepoužil a maximálně si vystačil se statickým modelem cyklohexanu, který je vidět do 5 řády. Žádné další zdroje online literautry nebo webtutorů přednášející neuvádějí.

Co mě ale vadilo nejvíc, že se studentům neukazovalo, co se znalostma organiky dál a jak najít požadovanou reakci. Jakoby orgána byla jen grafická cesta od A před B, C, D, E k F, žádné nabídkové specializované semináře ani žádné další (např. bio) souvislosti. Podle několika hodin prožitých na orgáně II se podobný didaktický marasmus opakuje i následující rok v navazujícím kurzu. Pro nás trochu málo ale je to lepší než nic ...

Jiří Klikorka vs. John McMurry aneb odkud kam

Každý solidní chemik - a já jsem při vší vrozené skromnosti velice solidní - ty začátky zná. První semestr na škole přiletí obecná chemie a anorganika a druhý semestr hned po jednom dni volna od děkanského termínu z anorganiky, který nás stál bonbonieru a kytici růží pro studijní a poměrně slušně provedenou hereckou etudu na téma, jak jsme přišli o vánocích o celou rodinu, organika v plné kráse. Člověk si začně klepat na čelo, přemítat o demonstrativní sebevraždě před děkanátem a jde si za prodaná netknutá skripta z matematiky koupit Bibli v předtuše, že tam by nějaké řešení mohl najít, a pár lahví levné výčepní lihoviny pro zlepšení paměti a nastartování krevního oběhu. Kromě spousty nepodařených děl o chování přiblbých elektronů v obalu ještě přiblblejších atomů a nadržených iontů, z nichž student dojde brzo k přesvědčení, že musí existovat daleko zajímavější obory ke studiu, dvě díla jako prsa ležící a vzrušeně oddychující kypré milenky vyčnívají nad ten ubohý průměr. I když předpokládám, že tento blog čtou pouze chemici a to jen ta část zoufalá nad stavem světa a české vědy, která obě díla jistě zná, pro jistotu a  vyloučení omylu uvedu obě díla celým názvem.

Prvním spisem je Klikorkova a tak trochu i Hájkova 600 stránková bichle zvaná Obecná a anorganická chemie někdy z poloviny 80.let naposledy vydaná na jejich konci a tím druhým veledílem je X-té vydání McMurryho 1200 stránkové Organické chemie spolu s 700 stránkovým doplňkem eufemisticky nazvaným Studijní příručka. Jen pro doplnění fajnšmekrům dodám, že pro anorganiku existuje ještě moje oblíbená a daleko starší dvoudílna práce: Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie z počátku 60.let. V dobách mého studia - ano i tak to lze nazvat - byl k mání pouze Klikorka, Remy a z organiky jiná díla nesrovnatelná s kvalitou McMurryho, ke kterému jsem se dostal později v anglickém originále. Remyho nechám stranou a budu se věnovat Klikorkovi a McMurrymu. Nedělám si iluze, že dnešní studenti chemie Klikorku vůbec četli, jednak není k sehnání ani ve veřejných knihovnách, o což se postarali jejich chytřejší starší spolužáci, a jednak existují daleko kratší díla typu Jursíkových skript, která jsou prváky preferována, přestože na jejich "kvalitu" panuje mezi chemiky, autora nevyjímaje, celkem shodný názor. McMurryho konkurence v organice je ještě ubožejší, takže je mezi dnešními studenty poměrně populární, ale také ho pravděpodobně přečte jen menšina zájemců o chemii na VŠCHT.

Klikorka je především didaktický taktik, který nemá v jednotlivých kapitolách výrazně slabé místo. Na českého autora vysokoškolské učebnice jde o neuvěřitelný zázrak, o čemž by medici mohli vyprávět celé týdny, kdyby se nemuseli ty blbosti i učit. Pokud se podíváme do obdobných děl o chemii té doby, zjistíme, že po druhé stránce se začínáme ztrácet ve vzorcích, rovnicích a tvrzeních, která při bližším zkoumání a v optimistickém rauši můžeme označit za platná jen někdy. Následná tvrzení pak zpravidla odporují těm předchozím a při řešení konkrétních příkladů (klasické jednoduché příklady s body tání a varu dvouprvkových sloučenin nebo polarita a polarizovatelnost) pak nevíme, které pravidlo použít a svádíme vinu na vlastní neschopnost porozumět autorovi, jenž pouze použil pradávnou vědeckou taktiku "piš to tak aby ti to vyšlo" dovedenou do dokonalosti. Jednou uspěchaný autor použije A, podruhé B a samotné kriterium použití A i B chybí. Klikorka má v tomto jasný směr, uveden jen potvrzující příklady, které mu k teorii padnou a žádné řešené příklady do učebnice nedává a nechává to na vyučujících. K tomu jen doplním, že na tomto, dalo by se říct hermeneutickém způsobu výkladu, nevidím nic špatného, protože jde o učebnici pro prváky, která slouží jen jako - i když dost hutný - úvod do problematiky. O cca 15 let pozdější Jursíkova koncentrovaná skripta si už takovou svévoli dovolit nemohou a výjimky bezostyšně pokládá na světlo boží, ačkoliv jejich zdůvodnění je povětšinou hodně násilné.

McMurry je už zcela jiná třída, ve svém výkladu je naprosto otevřený a co neví jistě, tak nenapíše a v nutných případech známé pochybností zmíní. Základním smyslem jeho průvodce je ale postupné pochopení látky, proto se zpočátku těžkým částem organiky vyhýbá (snad s vyjimou obecné kapitoly o kyselosti, se kterou jsem měl co dělat, abych ji napotřetí pochopil a po chvíli jsem měl dojem, že už si nejsem vůbec jistým tím, co jsem o tom věděl před četbou). Jelikož je to jedno z mála společných témat obou děl, mohu je navzájem porovnat a podle mě vítězí o řád Klikorka v systematičnosti dělení kapitoly i srozumitelnosti výkladu. Jinak je ale McMurry extra třída a jasně a přehledně, krok za krokem vede studenta k deklarovanému cíli, tj. jednak k ukázce rozsáhlosti a komplexnosti celé problematiky a jednak k přesvědčení, že to lze celé pochopit. Klikorka je spíše seznam sice dobře provázaných kapitol ale přeci jen v poměrně náhodném pořadí. Jakou vinu na tom má sama obecná chemie ve vztahu k anorganice, jakou doba vzniku a styl tehdejšího psaní odborné literatury a jakou Klikorka jako hlavní autor nejsem schopen posoudit, nic lepšího na toto téma jsem nečetl.

Ač jsem byl s chemií celkem dobře obeznámený, Klikorkovy kapitoly jsem četl v průměru dvakrát až třikrát, o 10 let později pak Jursíkova pojednání asi čtyřikrát a pouze po malých kouscích (s nemastným výsledkem a s kontrolou v Klikorkovi) a McMurryho až na výjimky jednou. To hovořím o pochopení, k samotnému zapamatování je cesta bohužel daleko delší. McMurry jako by mi v každé kapitole říkal: "chlapče, je to složité, ale když ti to takto rozkouskuji a ty půjdeš krok po kroku, pak na tom ni složitého nebude, těš se na příští kapitolu". Klikora: "Je to přeci tak jasné, koukni se na to ještě jednou a doklapne ti to. Víc to už zjednodušit nelze." a Jursík: "Dyť je to úplně jasný, jen ty pitomče to nechápeš". Klikora i McMurry jsou krásné knihy, pokud berete chemii jako dobrodružství procházky tajemnem a pokud na studium máte čas a proto radím, čtěte je na začátku semestru nebo o prázdninách, před zkouškou už je na to pozdě a nebudete mít z jejich četby takový požitek (a možná ani pochopení). McMurry navíc zná i duši studentů a ví, že čtou tak, aby už měli aspoň polovinu bichle a pak nakonec i její konec za sebou. Každý jeho čtenář přeci ví, jak se nový McMurry z profilu krásně ale bohužel pomalu tvaruje podle podílu přečtenosti a u 200.stránky (1/6) panoval v mojí duši stále strach, že to nejde moc rychle a že se snad do konce nikdy nedohrabu. Není nic horšího než klasické studentské předsevzetí "100 stránek za den", které je co do logiky, demence i smyslu věci srovnatelné snad jen s postpubertálním předsevzetím "4 holky a tři zápočty za semestr jako minimum". Závěr semestru pak zpravidla končí bez zápočtu, bez holky zato však s filckama a s utrápenou duší. Podle mého názoru je naprosto nezbytné uváděné příklady hned počítat a tím si všímat i řádků, které jsme jen projeli očima a mysleli přitom na něco jiného - například na to, co skrývala spolužačka pod pláštěm, ačkoliv nebýt spolužáků, jistě by se nám s tím protokolárně ráda pochlubila, případně co nám jemnou mimikou naznačovala při pipetování pod destilační aparaturou.

Ač obě díla považuji za esenciální pro mladé chemiky, bez kterých (roz. děl a nikolv studentů) by studium základů chemie bylo o hodně těžší, přeci jen je velká škoda, že Klikorka již 20 let opětovně nevyšel, natož aby byl nějak aktualizován a rozšířen. Stejně tak je nebetyčná ostuda, že nevyšlo česky nějaké významější dílo o obecné části chemie a anorganice, a to nejen z anglicky mluvícího prostoru (minimálně dvě německá díla na toto téma jsou vynikající). V tomto vidím velký dluh vyučujících na VŠCHT.

Abych nakonec dodal své pověsti za dost, v praxi nakonec pochopíte, že to je všechno trochu jinak než se píše, ale to je jako s manželstvím nebo se vztahem laboratorních návodů a laboratorní praxi. Není totiž nad krásnou vidinu a dobrodružnou cestu k ní. Konec cesty není pro její průběh důležitý, ten konec poznáme stejně všichni tak jako tak. Čest a slávu těm, co nás těmi vidinami naplňují a Jiří Klikorka a John McMurry mezi ně bezesporu patřili.