Závěrečné shrnutí

V životě (nejen) starého chemika nebývá moc příležitostí uzavřít nějakou životní etapu s výjimkou té poslední. Vlastní změny si člověk všimne většinou tak nějak mimochodem a náhodou. Člověk se zpravidla nemění v reakci na nějakou konkrétní (byť i hodně tragickou nebo hodně emočně vypjatou) událost ale spíš nějak během času , prostě stárnutím, tj.  tím, že většinu věcí už člověk zažil a nějak sežvejkal a najednou po letech zjistil, že má na věc jiný názor než měl nebo v lepším případě si na původní názor už ani (bez ironie) nepamatuje. Tedy vlastně žádný velký zlom ale plynulá cesta, při které se ztratí většina původně pevných názorů. Proto člověka vlastně potěší, když zjistí, že některé jevy a procesy nejen plynou ale k něčemu dospěly, i když ten výsledek nestojí za nic. V případě podvodníků z UEM AV to došlo tam, že podvody krycí ředitelku si ústav za ředitelku zvolil opětovně, stále je v dozorčí radě ústavu člověk, jehož dcera získala vedoucí místo v ústavě.

Když se z chemie stane publikoblbie a z chemika otitulovaný žvanil

Přiletěl jsem před týdnem na jakousi akci do Prahy a přitom jsem se setkal s několika svými bývalými spolužáky a spolupracovníky, kteří vystudovali a dodnes dělají chenmii. Po několik minutách frází jsem byl opětovně ponořen do nářků nad stavem chemie a vědy v ČR. Nakonec to skončilo v bahně nadávek na vládu, senilní činovníky v akademii, spekulanty s eurodotacemi a lenost začínajících chemiků. Do toho ještě rektor Mezloch požaduje, aby profesory jmenoval hradní šašek. To poslední mě pobavilo, protože na jednu stranu se mluví o akademické svobodě a na druhou stranu se nechápe její význam. Svoboda neznamená jen svobodu něco dělat ale také osvobození od něčeho. Tím něčím myslím oficiální předávání titulů, která na západ od Aše mají hodnotu nula a předávání od někoho, který nemá o daném oboru ani páru. Chemik by měl být praktikem a ne otitulovaným kreténem, který má sice stovky publikací v impaktech, ale ani jeden smysluplný komerční výsledek. Ať si kždý udělá srovnání Líma, Protivy, Mlezivy, (Rudolfa) Bárty, Holého vs. profesoři z VŠCHT anebo z UOCHB (o přírodovědě a Makromolekule ani nemluvě). Není pravda, že by před rokem 1989 nebylo otitulovaných profesorů chemie, jejichž blbost byla do nebe volající. Vladimíra Maděru (jednu dobu dokonce rektora VŠCHT) anebo Karla Frimla, který vládl makromolekule uvedu za všechny podobné.

Trubka, komín, tah a tlak, smyk solidu, prásk a zrak

Po recenzi hodiny biochemie, na které jsme se s kolegy pěkně vyspali osvíceni záblesky powerpointových prezentací všech těch citrusových a močohltných cyklů, ATP/NAD demonstrací, vylhaných kinetických rovnic pro kompetitivně nekompetentní enzymy s línými kofaktory, věrných náčrtů dlouhých řetězců kyselin málo maštěných a multišroubovic fosfosráčů ostře spřažených do symbolu postmoderní doby, přijde řada na obor poklidný, takzvaně technický, skoro až matematický, plný nepochopitelné reologie a složitých výpočtů, tj. na materiálové inženýrství a na chemické technologie. To se na VŠCHT nachází hlavně na Fakultě chemické technologie (FCHT) pod krycími názvy sklo a keramika, kovy, polymery, inženýrství pevných látek a chemie pevných látek, i když hodně dalších věcí je možné nalézt na chemickém inženýrství a anebo na ústavu počítačové a řídící techniky. Technologie a část materiálů je pak skrytá pod čtyřmi ústavy FCHT organické, anorganickou chemie a organické a anorganické technologie. Diverzifikaci pak doplňuje zbytečně opomíjená informatika a restaurování, což je tak trochu svět pro sebe. Na jiné fakultě je pak i chemie přírodních látek, která k materiálové vědě také patří. Chytrý čtenář si ústavy a jejich aktivity projede sám, organiku i anorganiku jsme už rozebírali, takže se budeme věnovat pěti základním materiálově-technologickým předmětům : Úvod do chemických technologií, úvod do studia materiálů (oba 3.semestr), makromolekulární chemii, anorganické nekovové materiály (rozuměj sklo, keramika a pojiva) a kovové materiály (4.semestr). Největší překvapení spočívá v tom, že zatímco první dva jsou povinné jak pro materiály a technologie, ti zbývající tři už nejsou povinné pro nikoho, jen materiálisti si musí vybrat jeden z nich jako povinně voolitelný. Škola asi vychází z toho, že organik bude celý den čumět do páchnoucí aparatury a čekat na 0,1% výtěžek, polymerník zase nemusí znát sklo anebo kovy, neb se spokojí s tichou emulgací momomeru. Předem řeknu, že mi toto výběrové portfolio předmětů přijde naprosto neúčelné, nelogické a nevyvážené, a to jak obsahem, tak co kvality. Když chce být někdo materiálník aneb technolog měl by znát všechno, co je v sylabech všech těchto předmětů a měly by být pro něho povinné. Důkazu netřeba, jde o axiom :-). V praxi, co člověk nevyčte a neodkouká, musí sám vymyslet a vymýšlí dle analogie. Pokud nemá z čeho se inspirovat, pak má smůlu. Teorie plasticity, viskoelasticita, teplota skelnho přechodu, kinetika a termodynamika, Newton, Kelvin, creep, relax atp. by měli procházet jednotlivými druhy materiálů, aby materialista poznal zásadní odlišnosti a souvislosti.

Úvod do studia materiálů

Předmět je koncipovám více než jako skutečný úvod do materiálového inženýrství jako taková nabídka, která ukáže základní rozdíly mezi materiály a projede rychlíkem Šuhaj polymery, nekovy i kovy. Skripta jsou přehledná a dobře napsaná, cca 190 stran srozumitelného textu s obrázky, ke zkoušce nutno znát 2/3 a zkouší i přednáší vždy po jednom z polymerů, kovů a nekovů : Švorčík, Kratochvíl, Vojtěch. Všichni tři sice přednášet i zaujmout umí, ale u Švorčíka, který je na tom s výběrem zajímavých témat asi nejlépe, je po několika hodinách patrné, že se začíná díky nulové přípravě na hodiny a schopnosti dříve mluvit než myslet, nevědomky opakovat. Kratochvíl zase občas nelogicky skáče od jednoho tématu k druhému, někde rozebírá triviality typu sintrování dvě přednášky a někde zas běží jak splašený vocas, nehledě k tomu, že jeho touha po dochvilnosti studentů je nejen marná ale i dokonale směšná, protože nejsme na vojně (jak jsem pochopil, Kratochvílovi pozdní příchody vadí, protože se to prostě nedělá) a pozdním příchodem málokdy student o něco přijde. I když předmět splňuje to, co studentům v sylabu slibuje, lepší by bylo ho zrušit a dát jako povinné tři následující specializační materiálové předměty, protože šíře záběru tohoto předmětu stojí na úkor jeho hloubky. Počítám, že studenti oboru chemie a technologie materiálů nepotřebují aktivační promo předmět, ale pořádnou kládu. A navíc jde už o 3.semestr.

Úvod do chemických technologií

Člověk je za svůj život zvyklý na ledasco. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na jednoho kolegu z organické laborky, který nám byl dáván na protestantsky stupidních poradách jedné instituce v Berlíně za příklad pracovitosti než se zjistilo, že celou noc kromě udržování věčného ohně pod azbestem nic nedělá a pouští si v laborce porno (tehdy totiž rychlost přenosu zavisela na počtu aktivních uživatelů), a to hlavně to zoofilní, takže dostal od kolegů přezdívku Zoologist Biphenyl a vrátil se raději učit na školu, naštěstí německou. Teď k věci. Duo Vídenský a Kurc, které přednáší organickou a anorganickou technologii, připomínalo kombinaci zlého (hysterie) a dobrého (flegma) kriminalisty. Podobný typ přednesu jsem si nepředstavoval ani v těch nejhorších snech z oblasti zoofilie. Pokud na technologii nemají studenty - nevím, jen odhaduji - pak si za to mohou sami. Jestliže lze totiž o předmětu úvod do materiálů, že sylaby mají smysl, skripta jsou výborná a vyučující dovedou prezentovanou látkou zaujmout, toto je nechtěná, zato však maximální parodie. Kvalitní skripta nejsou žádná, podle autorů asi ve světě za posledních 22 let nic nevyšlo, přednášející na začátku ani nenaznačí, co se bude v semestru přednášet a proč. Vyučující také pro jistotu nepředstaví práci svého ústavu anebo svoje profesní zaměření. Vídensky pak v marné zato demonstrativní snaze zapojit studenty do přednášky běhá po celé velké posluchárně !!! jak rozzuřený Sarkozy a rozčiluje se nad náhodnými odpovědmi zmatených studentů. Hodina se tak podobá maturitní frašce, kdy komise sarkasticky komentuje výkony nebohého studenta, aniž by si přednášející uvědomili, že chyba je na jejich straně, protože zatím nepřednesli ani neodkázali na něco, co by mělo být předmětem diskuse a na co by se měl nebohý student připravit, když už to přednášející nejsou schopni odprezentovat sami. Já sám také nevím, který oxid nebo sůl je za normální teploty v jakém skupenství nebo fázi, ale zjistit to zabere asi tak minutu práce na PC. Technologem se člověk nerodí, ale to z něj dělá praxe a do té by měl jít náležitě připraven. Chápu na druhou stranu, že než probírat nějaké kategorie a umělá rozdělení technologií je lepší probrat 4-5 pořádně, v tom vidím pozitivum přednášek stejně jako ve schopnosti zaujmout - rozhodně v posluchárně osazenstvo nespalo a Vídenský neplácal nesmysly a studentů se na možná řešení ptal. Probrat pořádně ale v sobě zahrnuje např. video z výroby, popis množství, kvality vstupů, výstupů, ztrát, problému při instalaci, rozdíl produkce od laborek atp. , protože stejně jako jinde i zde to končí na tom, že si z primátu stáhnou výrobu syntézního plynu a tu se studenti naučí nazpaměť pro závěrečný test. Organika v podání Mr Kurce je poněkud systematičtější, ale přeci jenom výklad prakticky zády ke studentům, navíc na hranici slyšitelnosti nezavdává moc příčin k smysluplnému poslechu. Když jsem si k němu sedl do 2.řady (dál jsem ho opravdu neslyšel), jeho výklad byl poměrně zajímavý ale člověk se musel strašně přemáhat, aby to monotónost vydržel a neusnul. Navíc jsem si připadal, že ho poslouchám sám, snaha o dialog se studenty byl narozdíl od anorganiky nulová. Je to škoda, protože jednak oba pánove mají navíc a především jejich výkon poznamená další výběr nemnoha studentů, kteří na přednášku dorazí. A jestli něco dokonale odradí, tak je to specifický strach ze zkoušky, protože okruh látky zkoušející solidně a věcně zkoušenému nevymezí a student ani nemá zdroje, jak se k ní naučit. Zatímco u většiny ostatních vyučujících jsme měli pocit, že praktickou chemii nikdy nedělali a že jejich kariéra začíná a končí v Dejvicích, zde je vidět, že jí znají, jen jsou líní na sobě a svých přednáškách trochu zapracovat a neuvědomují si, že nejsou ve firmě, kde se zájem o věc a schopnost se věc doučit předpokládá. Kdybych na něho vytasil pár specializovaných výrob z mé praxe, tak by se také nechytal. Znát věci z praxe a házet kolem sebe slovní perly s údivem, že to nezná ten druhý, je poněkud dětinské, natož aby to bylo didaktické. Vídenský by navíc mohl trochu zmírnit prezentaci svého ega, ono je na škole daleko užitečnější pracovat na egu studentů. Je to škoda, protože dodnes si pamatuji na skvělé hodiny o naprosto zastaralé technologii výroby kyseliny dusičné a benzínu, na které 80.letý přednášející ukázal asi 20 procesů se všemi možnými (i nechemickými) omezeními, které bylo nutné v jeho době překonat a o kterých jsme se my jako studenti neměli šanci z učebnic nic dozvědět. Naprosto kouzelný a intonačně vyrovnaný výklad předpokládal ochotu profesora se studenty o své poznatky podělit za tím účelem, že ne stejné ale analogické problémy mohou řešit ve své praxi, ať už v průmyslu anebo někde v labu.

Makromolekulární chemie 

Předmět by se asi přiléhavěji měl jmenovat obecná teorie laboratorní výroby polymerů, protože se jedinec nedozví nic o reologii, o fyzice, materiálových vlastnostech, ani o biomakru, ale jen o technických uhlíkatých polymerech. Skripta jsou poněkud hutnější, kromě kapitol o molekulárních hmotnostech, kde nevím proč se tím tak dokola a dopodrobna zabývají, nutí studenta namemorovat systematiku, která je pro praxi k ničemu, nehledě na naprosto trapnou 50-stránkovou středoškolsky napsanou kapitolu o názvosloví. A v dalších kapitoláchtudent nenajde žádné podněty ani žádné problémy, prostě se jen vyjmenovává pár typů syntézy, postúprav atp., které už za mně byly povinná nuda. Bylo by možná lepší tam dát nějaké zahraniční dílo, které k tomu přistupuje účelněji a neteorizuje rádoby vědeckými a zcela napoužitelnými kinetikými rovnicemi. Co mi ale nejvíc vadilo byla jistá uzavřenost oboru, jakoby někde v 60.letech, kdy ještě bylo co syntetizovat. Stejná separace prakticky zničila organiku v západních zemích do systamatického zahnívání než přišla nová vlna v 80./90.letech od komplexníků. Kompozitní materiály, povrchové technologie, tenké vrstvy, nanotechnologie jako by neexistovaly, budeme přeci dělat do skonání PE a PVC. Vyučující se střídají podle mě neznámého klíče, občas se hodina ruší, přesouvá někam do kanceláře atp. Výkon přednášejících jistě ne nejhorší ale také nic zajímavého, kontakt se studenty naprosto nulový. Jak jsem pochopil, dali to jako povinné i nějakým holčinám z magistra z léčiv a tomu odpovídal i zájem. Nevím, kolik mají na VŠCHT studentů této specializace, ale na Albertově za poslední 4 roky šel na tuto specializaci 1 (slovy jeden) člověk. Možná to bude tím, že odkaz Wichterleho v prezentované dogmatice stavebnice Merkur je sice poutavý pro puberťáka, ale pokud jeden nabude trocha rozumu, musí mu dojít, že jedinný možný odkaz Wichterleho je v jeho schopnosti poznatky tržně aplikovat, a to ne ve formě předražrené učebnice, jak se to dodnes děje v organice, ale v praktickém novátorském užití. K tomu má sice ústav polymerů blíže než na Albertově, kde se snad už úplně zbláznili do teoretického blábolení, ale stále je to hodně málo. Jen pro zajímavost jsem nakouknul od sylabu a přednáškových prezentací předmětu Struktura a vlastnosti materiálů, a i když jsem na něj nechodil a je mi jasné, že vzhledem k počtu slidů půjde o Švorčíkovu bleskovku, jeví se mi jeho obsah pro materialistu z řad polymrdníků daleko užitečnější.

Anorganické nekovové materiály

Sklo, keramika, sklokeramika, pojiva ... naprostá klasika v materiálech. Proč předmět nenazvat jednoduše sklo a keramika, když to lze takto vědecky? Předmět učí Helebrant, takže záruka kvality tam jistá bude, ale to podání, panebože... Nevím, jestli se na ústavní poradě rozhodli, že už žádného skleníka nechtějí, ale přednášet prvních 5 přednášek o difuzi a tuhnutí něčeho, o čem studenti ještě neví vůbec nic, dokáže znechutit i milovníka pivních lahví a keramickcýh toalet. Pokud bych přišel tak na 7. přednášku, bylo by to ok, přednášky v tu dobu mají odpich i téma, jen by mi vadilo, že z 30 studentů je tam tak po difúzním introduction třetina. Difůze je jistě potřebná věc, ale takto nezáživně podaná, navíc opakovaně a roztahaně přednesená, to by zabilo i vola. Ač jako host jsem měl sto chutí vstát a zařvat: "dál, jděte dál!". Ještě jedna osobní věc : i když se pár studentek vtipům pana profesora ohledně své osoby a jeho rodiny smála - přiznávám, já tenhle druh prezentovaných - podle mě naprosto trapných - familiérností nesnáším a na vysokou školu to nepatří. Jistě to nemyslí špatně, ale vtip se stejným obsahem lze konstruovat i jinak a neutrálněji. Navíc lze podle změny intonace počínající vtip poznat, což ho dělá téměř neposlouchatelným. Na přednáškách se ale jinak projedou jednotlivé materiály, složení i typické vlastnosti, historická i současná praxe, vysvětlí se příčiny chování materiálu, powerpointu není zas tak moc a pro obrázky složení "krystalů" se to celkem hodí a nutno dodat, že občas i sám Helebrant nějakou křivku i nakreslí a dovysvětlí. Látky je tak akorát.  

Kovové materiály

Bez připomínek. Kvalitní přednášející, kvalitní literatura, celkem rozumně podaná látka, kontakt se studenty perfektní. Doprdele, proč se nejdou někdy z polymerů,technologie a skla na něj podívat ? Vůbec si nedělám iluze, že výzkum na VŠCHT je na tomto ústavu na světové úrovni, ale rozhodně mladému člověku přinese přesně to, aby se k takovému výzkumu a praxi mohl dopracovat.

Shrnutí

Po vynechání zjevných excesů na technologii nehodnotím materiálově-technologické zaměření jako špatné, protože každý se zájmem o materiálové inženýrství si tam může něco najít, i když toho ještě moc v základu chybí. Kromě výborných kovů lze zapracovat na skle co do způsobu přednesu a hlavně na polymerech, které jsou vykládány seznamovitě a nezáživně. Bohužel to vypadá, jako by každý z větších ústavů FCHT něco do povinně volitelných "hodil" a tak místo nějaké materiálové syntézy se to dostává do úrovně předčasné specializace. K tomu účelu ale chybí volitelné předměty z (inženýrství) pevných a přírodních látek. Hlavně ale polovodiče, elektrochemie, nanostruktury, krystalografie, jaderka, kvantovka, geochemie, optika, magnetismus .... jako by toho nebylo. Pokud má být Bc. stupeň ucelený, pak by měl mít absolvent nějaký rozsah znalostí, odborníkem na sklo nebo kovy se za jeden rok specializace jen těžko někdo stane. Na západě je celkem běžné, že se v rámci studia mezi ústavy přechází, aby si každá našel, co mu je nejbliží a ne - jako se to mnohokrát u nás stalo - organik v 38ti zjistil, že je to de facto kuchařina a že ho recepty už nebaví. Úvod do materiálů by se takovým pokusem syntézy mohl jevit, kdyby se neučil jako nezávislý trojboj keramiky, polymerů a kovů. Škoda, znalostně ani personálně na tom není fakulta špatně, naopak, ale to zamýšlené kurikulum materiálového inženýra anebo technologa mi moc jasné není. Snad příště v magisterském....


A nakonec nějaká trapácká videa o difuzi a kovech (NiTinol) na uklidnění .....

Fuj! To jíst nebudu, je v tom ta chemye !!

V posledních 30 letech je poměrně obvyklé, že když se okolí dozví, že jste chemik nebo chemii studujete, že si tak trochu odplivne, popřídě vás polituje. Stejně tak říci o něčem, že v tom je chemie, znamená, že je to minimálně zdraví škodlivé, ne-li přímo jedovaté a pokud to není uvedeno na výrobku, tak že to ty kurvy z chemiček ještě navíc tají. Nebylo tomu tak ale vždy. Zlatý věk chemie a chemiků lze datovat od konce 19.století do poloviny 70.let minulého století. Tehdy se považovala anorganická chemie za vrchnolně praktickou a společnosti užitečnou a ceněnou vědu, studovat chemii chtěla skoro třetina vysokoškolské populace (druhá třetina chtěla dělat elektrotechniku). Organika jako podobor obecné chemie byla co to systematiky tehdy prakticky v plenkách. Biologii šel studovat spíše akvarista a milovník barev sedmikrásky než budoucí adept vědy. Studenti považovali technické obory za dobrou volbu a jejich počet na přijimačkách mohly vysoké školy humanitního zaměření jak na Východě tak na Západě jenom závidět. K modernismu patřila představa, že strávit život v kanceláři znamená prohru. Co se v těch zatracených 70.letech s námi stalo ?

Obecně přijímaná představa o úpadku zájmu o chemii stojí na tom, že se s postupem času začaly objevovat nečekané důsledky mnoha chemických technologií, v té době někdy i 100 let starých. Důvodem dětcho důsledků byly zjevné negativní dopady dlouhodobé expozice člověka, zvířat a rostlin v blízkosti technologických provozů, jejichž toxicita pro živý organusmus nebyla do té doby známa, protě proto že tehdejšímí prostředky nebyla ani měřitelná. Dnes již z toxologie víme, že jisté chemické sloučeniny působí pomalu aditivním způsobem a nikoliv nárazově. Druhým důvodem byly velké havárie chemických provozů a nárůst počtu obyvatel žijících ve městech, kteřý způsobil, že dochází k nárůstu počtu lidí nějakým způsobem chemickým průmyslem zasažených. Následkem těchto jevů byla u veřejnosti zvýšená citlivost na "umělost". Do té doby kvůli papírnám, chemičkám apod. barevné zabarvení Labe a Vltava lidem v 60.letech v koupání nijak nepřekáželo, přesto o 20 let později to vadí té samé generaci, i když jsou prakticky obě řeky vyčištěné od počátku 90.let a mas i média považují je ke koupání za zcela nevhodné nevhodné. Do 80. let doby běžně užívané fosfáty v hnojivech a pracích prostředcích se začaly kritizovat pro dopady na životní prostředí a obměňovat za jiné tzv. bio - upřimně řečeno rozdíl je pouze v tom, že u něktěrých z nich nebyla toxicita zatím zjištěna a například fosfor se do pračky dostane poněkud jiným způsobem. Po delší expozici je pravděpodobný toxický efekt i u "bio" prostředků. Navíc jde trochu o podvod : za prvé jde opět při výrobě těchto produktů o výsostnou chemii a za druhé se zlepšením analytických metod se najde v každém výrobku celá Mendělejova tabulka a ještě něco navíc. Buď jako buď společnost v nedávné minulosti zaujala k chemii ostře negativní postoj, chemici dostali punc zločinců nebo právníků ale narozdíl od právníků obliba chemie jako oboru v 80.letech na západě a o 10 let u nás klesla o více jak 80%. I když početně se vysoké školy dostaly na podobná čísla, rozdíl je v kvalitě inteligenčního substrátu studentů. Dnes berou na technické školy všechny uchazeče bez přijímaček (VŠCHT, ČVUT, MFF), zatímco před 30 lety byl poměr 1 přijatý na 3-5 nepřijaté. Na kvalitě výuky i výsledků celých oborů se tato praxe bohužel šeredně podepsala.

Podle mého názoru podobný osud čeká dnes tak populární biotechnologie, genetiku i nanotechnologie, u které navíc jsou její přínosy sporné (pokud lze tedy nulu považovat za spornou). Veřejnost stále od věd očekává zázraky a samá pozitiva. Abychom nebyli jen negativisté. Chemie je bez ohledu na výše uvedené opravdu všude, takže můžeme v tichu provozu noční laboratoře slavit vítězství a veřejnosti popřát, ať si ji plnými doušky a klidně i ve strachu užije. Na nápravu starých hříchů našich kolegů a na změnu vnímání nezbývá vědcům energie a možná to ani neumí, vždyť i dnes humanitně vystudovaný a otitulovaný a celkem jinak inteligentní člověk není schopen porozumět racionálním argumentům v přírodních vědách, pokud nejsou překrouceny do primitivně popularizační a někdy až propagandistické pseudovědecké koláže líbivých nebo naopak šokujících selanek spojujících hrušky s jablkama, které už závěrečný hodnotící soud v sobě implicitně a stále častěji i explicitně obsahují. Co je na tom ale nejhorší, že autoři těchto rádobyracionálních koláží jsou někdy biologové a chemici samotní. A tam už je vyjma fyzického násilí a zavření velké části PřF UK na nápravu pozdě.