V životě (nejen) starého chemika nebývá moc
příležitostí uzavřít nějakou životní etapu s výjimkou té poslední. Vlastní
změny si člověk všimne většinou tak nějak mimochodem a náhodou. Člověk se zpravidla nemění v reakci na nějakou konkrétní (byť i hodně tragickou nebo hodně emočně vypjatou) událost ale spíš nějak během času , prostě stárnutím, tj. tím, že většinu věcí už člověk zažil a nějak
sežvejkal a najednou po letech zjistil, že má na věc jiný názor než měl nebo
v lepším případě si na původní názor už ani (bez ironie) nepamatuje. Tedy
vlastně žádný velký zlom ale plynulá cesta, při které se ztratí většina původně
pevných názorů. Proto člověka vlastně potěší, když zjistí, že některé jevy a
procesy nejen plynou ale k něčemu dospěly, i když ten výsledek nestojí za
nic.
