Zfalšované grafy profesora Zbořila a Hobzy

Při profesorském řízení pana Zbořila z Olomoucké přírodovědy se citovalo z článku Catalytic Efficiency of Iron (III) Oxides ... s publikovaném ve JACS, sám Zbořil se přihlásil k 50% spoluautorství. Mělo to jen jednu chybu, ten horní graf na obráku je ten skutečný a ten dolní byl publikovaný. Měřený vzorek obsahoval šťavelan železnatý, což se umazáním píků “zakrylo”. Prostě věž jako věž, článek o neexistující věci a dnes se Zbořil s dalším spoluautorem Heřmánkem obviňují, kdo to udělal. Pan Zbořil udělal mezitím lokální "vědeckou" kariéru, nechal se s pomocí falešných výsledků habilitovat, z dotačních programů vysál co mohl a nyní nechá psát své podřízené petice za "klid na práci", vzal si "tvůrčí volno", za zástupce si dosadil podobné kvítko a stále si hraje na vědce za spoluúčasti všehoschopného rektora Olomoucké univerzity. 

Nic nového na východě a podobných případů se najde v Číně a v Indii celkem hodně, pán si na západě už neškrtne ale pro Olomouc stále OK. Za zmínku snad stojí jen perfekcionismus děkana fakulty (Martin Kubala), který se nenechal zastrašit a konal jak měl. Palec nahoru. Rektor Jaroslav Miller k profesní etice absolutně netečný, nekompetentní, nechal podvodníka stále ve funkci, palec dolů. Na celé věci jsou ale zajímavější jiné věci.

Atkinsova fyzikální chemie jako křen

Před 14 dny vyšla na VŠCHT po dlouhé době další zásadní publikace, která tady měla být jako učebnice již v 90. letech V českém překladu totiž vyšlo deváté vydání Fyzikální chemie od Peter Atkinse a Julio de Paula z roku 2010. Na rozdíl od jakýchkoliv skript chemických škol, z nichž ta současná z VŠCHT lze považovat za nejkomplexnější, jde o skutečnou učebnici solidní (nejen fyzikální) chemie. Cena publikace je cca 1.000 Kč, takže nějaká koruna česká za stránku pro studenty. Předem dávám holt ústavu Fyzikální chemie VŠCHT za to, že do překladu šel a dobrovolně si udělal těžkou konkurenci k vlastním skriptům a pomůckám, a to k dobru fyzikální chemie a především studentům chemie, kterým z valné většiny fyzikální chemie na škole přijde složitá, teoretická a téměř k ničemu a toto přesvědčení mnohým bohužel k jejich vlastní škodě vydrží celý profesní život. Aktins není rozhodně masové čtivo ani pro většinu chemiků a některé kapitoly jsou těžké k úplnému srozumění na třetí přečtení , i když se přemůžete a budete přistupovat k fyzikále se slepou důvěrou a neutuchajícím optimismem - ne jinak tomu bylo před 30 lety u česky vydané Moorovy Fyzikální chemie, ale každý solidní pokus jak srozumitelně zpřístupnit odborné veřejnosti základní přírodní zákony se počítá a toto je rozhodně dobrý pokus.

Především je Aktinsova fyzikální chemie kvalitní školní učebnice, takže čtenáře nejprve seznámí jednoduše i s potřebným matematickým aparátem nutným k pochopení látky prostřednictvích tzv. doplňků. Mohu se mýlit, ale stejný přístup jsem v české učebnici našel jen u 20 let staré povedené ale bohužel skromné učebnici Termodynamiky materiálů od Leitnera a Voňky. Představa, že student si bude pamatovat definiční plkačku z kurzů matematiky i po dvou a více letech studia je sice hodně utkvělá, ale o to méně pravdivá. Navíc americký způsob "vyprávění příběhu" včetně současně vypočtených příkladů a názorných grafů pak usnadní i pochopení jednotlivých kapitol. Podobný styl měla snad i zmiňovaná skripta fyzikální chemie I/II z VŠCHT, ale vydrželo jim ty první dvě kapitoly, pak se to zvrhlo až na pár čestných výjimek v derivování a integrování bez ladu a skladu, hlavně že to na konci nějak vyšlo. U každé kapitoly se uvede srozumitelně i smysl celé kapitoly a praktické použití. Účelem knihy není udělat dojem na studenty, že pisatel umí hodně vzorců a že plná stránka integrálů znamená vysezenou učenost, ale ukázat běžným studentům lidsky přístupnou formou fyzikální chemii jako vzrušující obor, který kontinuálně prostupuje celou chemií od A do Z, dává chemii spolu s obecnou anorgánou řád a především vnitřní logiku a kauzální nexus. Je sice hezké umět tisíce organických syntéz, ale k vysvětlení podstaty a užitečnosti daného procesu to nestačí ani náhodou, spíše je to ještě více zatemní.

Největším novum oproti českým publikacím je tedy dobře provázaný široký rozsah látky, který nejde ani při té největší představivosti spojovat s českým pojetím fyzikální chemie. Učebnice zasahuje do oblastí klasické chemické termodynamiky a kinetiky, katalýzy, kvantové mechaniky, fyziky a fyzikální chemie plynů, kovů a polymerů (i když jen v základním ale o to srozumitelnějším podání), krystalochemie, analytické chemie, materiálového inženýrství a fyzikální biochemie. Oproti organickému McMurrymu, který jde v didaktické názornosti sice ještě dál, ale jinak stačí tak akorát na bakalářskou zkoušku základů organiky, nejde o naprosté základy oboru ale solidní hlubší přehled látky. Je to tedy esenciální učebnice pro chemiky od orgánosmrdníků přes šutrology, vápenáře, gumáky, hastrmany, o'nanology, technologickou pakáž a biogenomisty po modeláře. Atkinova učebnice fyzikální chemie v podstatě zahrnuje předměty Fyzikální chemie I a II, Koloidní chemie, Úvodu do studia materiálů, Analytickou chemii I a II, Chemii a fyziku pevných látek, částečně Anorganickou chemii II, Fyziku polymerů, Fyziku kovů, Krystalochemii, Termodynamiku materiálů a Chemické inženýrství I. Na rozdíl od analytické chemie na VŠCHT a PřF UK, která studenty v bakalářském stupni toho moc nenaučí, pokud neberu v potaz profláklé ale v praxi dávno nepoužívané reakce pro první třídu gymplu a seznamy studentům nesrozumitelných analytických metod s ještě nesrozumitelnějšími náčrty zařízení, tato učebnice ukazuje podstaty důležitých metod a nebabrá se s tím, jaká je tolerance hrnečku v labu a memorováním seznamů a náčrtů metod.

Nechci zbrkle hodnotit některé novoty v názvech, protože je mi v podstatě jedno, zda máme první větu termodynamickou nebo první termodynamický zákon, to si rozhodne samotná praxe. Ani nebudu spílat nad některými gramatickými chybami ve vzorcích, protože samotný text učebnice byl po gramatické stránce opraven dobře. Trochu mi ale chybí častější uvádění anglických ekvivalentů, protože to budou klíčová slova, která bude student dále hledat. Skoro bych doporučoval uvádět všechny názvy a termíny dvojjazyčně. Obecně je to ale vynikající a čtivá kniha (no to jsem trochu přehnal v případě kvantovky :-) , která jistě stojí za přečtení i v co do oblastí, kde si je jeden jistý, protože objeví různé další netušené konotace. Pokud se navíc pochlapí ústav anorganické chemie a přeloží a vydá v dohledné době Anorganickou chemii od Catherine Housecroft nebo něco podobného, bude chemický vysokoškolský učebnicový základ kompletní.

Trubka, komín, tah a tlak, smyk solidu, prásk a zrak

Po recenzi hodiny biochemie, na které jsme se s kolegy pěkně vyspali osvíceni záblesky powerpointových prezentací všech těch citrusových a močohltných cyklů, ATP/NAD demonstrací, vylhaných kinetických rovnic pro kompetitivně nekompetentní enzymy s línými kofaktory, věrných náčrtů dlouhých řetězců kyselin málo maštěných a multišroubovic fosfosráčů ostře spřažených do symbolu postmoderní doby, přijde řada na obor poklidný, takzvaně technický, skoro až matematický, plný nepochopitelné reologie a složitých výpočtů, tj. na materiálové inženýrství a na chemické technologie. To se na VŠCHT nachází hlavně na Fakultě chemické technologie (FCHT) pod krycími názvy sklo a keramika, kovy, polymery, inženýrství pevných látek a chemie pevných látek, i když hodně dalších věcí je možné nalézt na chemickém inženýrství a anebo na ústavu počítačové a řídící techniky. Technologie a část materiálů je pak skrytá pod čtyřmi ústavy FCHT organické, anorganickou chemie a organické a anorganické technologie. Diverzifikaci pak doplňuje zbytečně opomíjená informatika a restaurování, což je tak trochu svět pro sebe. Na jiné fakultě je pak i chemie přírodních látek, která k materiálové vědě také patří. Chytrý čtenář si ústavy a jejich aktivity projede sám, organiku i anorganiku jsme už rozebírali, takže se budeme věnovat pěti základním materiálově-technologickým předmětům : Úvod do chemických technologií, úvod do studia materiálů (oba 3.semestr), makromolekulární chemii, anorganické nekovové materiály (rozuměj sklo, keramika a pojiva) a kovové materiály (4.semestr). Největší překvapení spočívá v tom, že zatímco první dva jsou povinné jak pro materiály a technologie, ti zbývající tři už nejsou povinné pro nikoho, jen materiálisti si musí vybrat jeden z nich jako povinně voolitelný. Škola asi vychází z toho, že organik bude celý den čumět do páchnoucí aparatury a čekat na 0,1% výtěžek, polymerník zase nemusí znát sklo anebo kovy, neb se spokojí s tichou emulgací momomeru. Předem řeknu, že mi toto výběrové portfolio předmětů přijde naprosto neúčelné, nelogické a nevyvážené, a to jak obsahem, tak co kvality. Když chce být někdo materiálník aneb technolog měl by znát všechno, co je v sylabech všech těchto předmětů a měly by být pro něho povinné. Důkazu netřeba, jde o axiom :-). V praxi, co člověk nevyčte a neodkouká, musí sám vymyslet a vymýšlí dle analogie. Pokud nemá z čeho se inspirovat, pak má smůlu. Teorie plasticity, viskoelasticita, teplota skelnho přechodu, kinetika a termodynamika, Newton, Kelvin, creep, relax atp. by měli procházet jednotlivými druhy materiálů, aby materialista poznal zásadní odlišnosti a souvislosti.

Úvod do studia materiálů

Předmět je koncipovám více než jako skutečný úvod do materiálového inženýrství jako taková nabídka, která ukáže základní rozdíly mezi materiály a projede rychlíkem Šuhaj polymery, nekovy i kovy. Skripta jsou přehledná a dobře napsaná, cca 190 stran srozumitelného textu s obrázky, ke zkoušce nutno znát 2/3 a zkouší i přednáší vždy po jednom z polymerů, kovů a nekovů : Švorčík, Kratochvíl, Vojtěch. Všichni tři sice přednášet i zaujmout umí, ale u Švorčíka, který je na tom s výběrem zajímavých témat asi nejlépe, je po několika hodinách patrné, že se začíná díky nulové přípravě na hodiny a schopnosti dříve mluvit než myslet, nevědomky opakovat. Kratochvíl zase občas nelogicky skáče od jednoho tématu k druhému, někde rozebírá triviality typu sintrování dvě přednášky a někde zas běží jak splašený vocas, nehledě k tomu, že jeho touha po dochvilnosti studentů je nejen marná ale i dokonale směšná, protože nejsme na vojně (jak jsem pochopil, Kratochvílovi pozdní příchody vadí, protože se to prostě nedělá) a pozdním příchodem málokdy student o něco přijde. I když předmět splňuje to, co studentům v sylabu slibuje, lepší by bylo ho zrušit a dát jako povinné tři následující specializační materiálové předměty, protože šíře záběru tohoto předmětu stojí na úkor jeho hloubky. Počítám, že studenti oboru chemie a technologie materiálů nepotřebují aktivační promo předmět, ale pořádnou kládu. A navíc jde už o 3.semestr.

Úvod do chemických technologií

Člověk je za svůj život zvyklý na ledasco. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout na jednoho kolegu z organické laborky, který nám byl dáván na protestantsky stupidních poradách jedné instituce v Berlíně za příklad pracovitosti než se zjistilo, že celou noc kromě udržování věčného ohně pod azbestem nic nedělá a pouští si v laborce porno (tehdy totiž rychlost přenosu zavisela na počtu aktivních uživatelů), a to hlavně to zoofilní, takže dostal od kolegů přezdívku Zoologist Biphenyl a vrátil se raději učit na školu, naštěstí německou. Teď k věci. Duo Vídenský a Kurc, které přednáší organickou a anorganickou technologii, připomínalo kombinaci zlého (hysterie) a dobrého (flegma) kriminalisty. Podobný typ přednesu jsem si nepředstavoval ani v těch nejhorších snech z oblasti zoofilie. Pokud na technologii nemají studenty - nevím, jen odhaduji - pak si za to mohou sami. Jestliže lze totiž o předmětu úvod do materiálů, že sylaby mají smysl, skripta jsou výborná a vyučující dovedou prezentovanou látkou zaujmout, toto je nechtěná, zato však maximální parodie. Kvalitní skripta nejsou žádná, podle autorů asi ve světě za posledních 22 let nic nevyšlo, přednášející na začátku ani nenaznačí, co se bude v semestru přednášet a proč. Vyučující také pro jistotu nepředstaví práci svého ústavu anebo svoje profesní zaměření. Vídensky pak v marné zato demonstrativní snaze zapojit studenty do přednášky běhá po celé velké posluchárně !!! jak rozzuřený Sarkozy a rozčiluje se nad náhodnými odpovědmi zmatených studentů. Hodina se tak podobá maturitní frašce, kdy komise sarkasticky komentuje výkony nebohého studenta, aniž by si přednášející uvědomili, že chyba je na jejich straně, protože zatím nepřednesli ani neodkázali na něco, co by mělo být předmětem diskuse a na co by se měl nebohý student připravit, když už to přednášející nejsou schopni odprezentovat sami. Já sám také nevím, který oxid nebo sůl je za normální teploty v jakém skupenství nebo fázi, ale zjistit to zabere asi tak minutu práce na PC. Technologem se člověk nerodí, ale to z něj dělá praxe a do té by měl jít náležitě připraven. Chápu na druhou stranu, že než probírat nějaké kategorie a umělá rozdělení technologií je lepší probrat 4-5 pořádně, v tom vidím pozitivum přednášek stejně jako ve schopnosti zaujmout - rozhodně v posluchárně osazenstvo nespalo a Vídenský neplácal nesmysly a studentů se na možná řešení ptal. Probrat pořádně ale v sobě zahrnuje např. video z výroby, popis množství, kvality vstupů, výstupů, ztrát, problému při instalaci, rozdíl produkce od laborek atp. , protože stejně jako jinde i zde to končí na tom, že si z primátu stáhnou výrobu syntézního plynu a tu se studenti naučí nazpaměť pro závěrečný test. Organika v podání Mr Kurce je poněkud systematičtější, ale přeci jenom výklad prakticky zády ke studentům, navíc na hranici slyšitelnosti nezavdává moc příčin k smysluplnému poslechu. Když jsem si k němu sedl do 2.řady (dál jsem ho opravdu neslyšel), jeho výklad byl poměrně zajímavý ale člověk se musel strašně přemáhat, aby to monotónost vydržel a neusnul. Navíc jsem si připadal, že ho poslouchám sám, snaha o dialog se studenty byl narozdíl od anorganiky nulová. Je to škoda, protože jednak oba pánove mají navíc a především jejich výkon poznamená další výběr nemnoha studentů, kteří na přednášku dorazí. A jestli něco dokonale odradí, tak je to specifický strach ze zkoušky, protože okruh látky zkoušející solidně a věcně zkoušenému nevymezí a student ani nemá zdroje, jak se k ní naučit. Zatímco u většiny ostatních vyučujících jsme měli pocit, že praktickou chemii nikdy nedělali a že jejich kariéra začíná a končí v Dejvicích, zde je vidět, že jí znají, jen jsou líní na sobě a svých přednáškách trochu zapracovat a neuvědomují si, že nejsou ve firmě, kde se zájem o věc a schopnost se věc doučit předpokládá. Kdybych na něho vytasil pár specializovaných výrob z mé praxe, tak by se také nechytal. Znát věci z praxe a házet kolem sebe slovní perly s údivem, že to nezná ten druhý, je poněkud dětinské, natož aby to bylo didaktické. Vídenský by navíc mohl trochu zmírnit prezentaci svého ega, ono je na škole daleko užitečnější pracovat na egu studentů. Je to škoda, protože dodnes si pamatuji na skvělé hodiny o naprosto zastaralé technologii výroby kyseliny dusičné a benzínu, na které 80.letý přednášející ukázal asi 20 procesů se všemi možnými (i nechemickými) omezeními, které bylo nutné v jeho době překonat a o kterých jsme se my jako studenti neměli šanci z učebnic nic dozvědět. Naprosto kouzelný a intonačně vyrovnaný výklad předpokládal ochotu profesora se studenty o své poznatky podělit za tím účelem, že ne stejné ale analogické problémy mohou řešit ve své praxi, ať už v průmyslu anebo někde v labu.

Makromolekulární chemie 

Předmět by se asi přiléhavěji měl jmenovat obecná teorie laboratorní výroby polymerů, protože se jedinec nedozví nic o reologii, o fyzice, materiálových vlastnostech, ani o biomakru, ale jen o technických uhlíkatých polymerech. Skripta jsou poněkud hutnější, kromě kapitol o molekulárních hmotnostech, kde nevím proč se tím tak dokola a dopodrobna zabývají, nutí studenta namemorovat systematiku, která je pro praxi k ničemu, nehledě na naprosto trapnou 50-stránkovou středoškolsky napsanou kapitolu o názvosloví. A v dalších kapitoláchtudent nenajde žádné podněty ani žádné problémy, prostě se jen vyjmenovává pár typů syntézy, postúprav atp., které už za mně byly povinná nuda. Bylo by možná lepší tam dát nějaké zahraniční dílo, které k tomu přistupuje účelněji a neteorizuje rádoby vědeckými a zcela napoužitelnými kinetikými rovnicemi. Co mi ale nejvíc vadilo byla jistá uzavřenost oboru, jakoby někde v 60.letech, kdy ještě bylo co syntetizovat. Stejná separace prakticky zničila organiku v západních zemích do systamatického zahnívání než přišla nová vlna v 80./90.letech od komplexníků. Kompozitní materiály, povrchové technologie, tenké vrstvy, nanotechnologie jako by neexistovaly, budeme přeci dělat do skonání PE a PVC. Vyučující se střídají podle mě neznámého klíče, občas se hodina ruší, přesouvá někam do kanceláře atp. Výkon přednášejících jistě ne nejhorší ale také nic zajímavého, kontakt se studenty naprosto nulový. Jak jsem pochopil, dali to jako povinné i nějakým holčinám z magistra z léčiv a tomu odpovídal i zájem. Nevím, kolik mají na VŠCHT studentů této specializace, ale na Albertově za poslední 4 roky šel na tuto specializaci 1 (slovy jeden) člověk. Možná to bude tím, že odkaz Wichterleho v prezentované dogmatice stavebnice Merkur je sice poutavý pro puberťáka, ale pokud jeden nabude trocha rozumu, musí mu dojít, že jedinný možný odkaz Wichterleho je v jeho schopnosti poznatky tržně aplikovat, a to ne ve formě předražrené učebnice, jak se to dodnes děje v organice, ale v praktickém novátorském užití. K tomu má sice ústav polymerů blíže než na Albertově, kde se snad už úplně zbláznili do teoretického blábolení, ale stále je to hodně málo. Jen pro zajímavost jsem nakouknul od sylabu a přednáškových prezentací předmětu Struktura a vlastnosti materiálů, a i když jsem na něj nechodil a je mi jasné, že vzhledem k počtu slidů půjde o Švorčíkovu bleskovku, jeví se mi jeho obsah pro materialistu z řad polymrdníků daleko užitečnější.

Anorganické nekovové materiály

Sklo, keramika, sklokeramika, pojiva ... naprostá klasika v materiálech. Proč předmět nenazvat jednoduše sklo a keramika, když to lze takto vědecky? Předmět učí Helebrant, takže záruka kvality tam jistá bude, ale to podání, panebože... Nevím, jestli se na ústavní poradě rozhodli, že už žádného skleníka nechtějí, ale přednášet prvních 5 přednášek o difuzi a tuhnutí něčeho, o čem studenti ještě neví vůbec nic, dokáže znechutit i milovníka pivních lahví a keramickcýh toalet. Pokud bych přišel tak na 7. přednášku, bylo by to ok, přednášky v tu dobu mají odpich i téma, jen by mi vadilo, že z 30 studentů je tam tak po difúzním introduction třetina. Difůze je jistě potřebná věc, ale takto nezáživně podaná, navíc opakovaně a roztahaně přednesená, to by zabilo i vola. Ač jako host jsem měl sto chutí vstát a zařvat: "dál, jděte dál!". Ještě jedna osobní věc : i když se pár studentek vtipům pana profesora ohledně své osoby a jeho rodiny smála - přiznávám, já tenhle druh prezentovaných - podle mě naprosto trapných - familiérností nesnáším a na vysokou školu to nepatří. Jistě to nemyslí špatně, ale vtip se stejným obsahem lze konstruovat i jinak a neutrálněji. Navíc lze podle změny intonace počínající vtip poznat, což ho dělá téměř neposlouchatelným. Na přednáškách se ale jinak projedou jednotlivé materiály, složení i typické vlastnosti, historická i současná praxe, vysvětlí se příčiny chování materiálu, powerpointu není zas tak moc a pro obrázky složení "krystalů" se to celkem hodí a nutno dodat, že občas i sám Helebrant nějakou křivku i nakreslí a dovysvětlí. Látky je tak akorát.  

Kovové materiály

Bez připomínek. Kvalitní přednášející, kvalitní literatura, celkem rozumně podaná látka, kontakt se studenty perfektní. Doprdele, proč se nejdou někdy z polymerů,technologie a skla na něj podívat ? Vůbec si nedělám iluze, že výzkum na VŠCHT je na tomto ústavu na světové úrovni, ale rozhodně mladému člověku přinese přesně to, aby se k takovému výzkumu a praxi mohl dopracovat.

Shrnutí

Po vynechání zjevných excesů na technologii nehodnotím materiálově-technologické zaměření jako špatné, protože každý se zájmem o materiálové inženýrství si tam může něco najít, i když toho ještě moc v základu chybí. Kromě výborných kovů lze zapracovat na skle co do způsobu přednesu a hlavně na polymerech, které jsou vykládány seznamovitě a nezáživně. Bohužel to vypadá, jako by každý z větších ústavů FCHT něco do povinně volitelných "hodil" a tak místo nějaké materiálové syntézy se to dostává do úrovně předčasné specializace. K tomu účelu ale chybí volitelné předměty z (inženýrství) pevných a přírodních látek. Hlavně ale polovodiče, elektrochemie, nanostruktury, krystalografie, jaderka, kvantovka, geochemie, optika, magnetismus .... jako by toho nebylo. Pokud má být Bc. stupeň ucelený, pak by měl mít absolvent nějaký rozsah znalostí, odborníkem na sklo nebo kovy se za jeden rok specializace jen těžko někdo stane. Na západě je celkem běžné, že se v rámci studia mezi ústavy přechází, aby si každá našel, co mu je nejbliží a ne - jako se to mnohokrát u nás stalo - organik v 38ti zjistil, že je to de facto kuchařina a že ho recepty už nebaví. Úvod do materiálů by se takovým pokusem syntézy mohl jevit, kdyby se neučil jako nezávislý trojboj keramiky, polymerů a kovů. Škoda, znalostně ani personálně na tom není fakulta špatně, naopak, ale to zamýšlené kurikulum materiálového inženýra anebo technologa mi moc jasné není. Snad příště v magisterském....


A nakonec nějaká trapácká videa o difuzi a kovech (NiTinol) na uklidnění .....

Buzzwords at VSCHT

Nano, biomateriály, biotechnologie, syntéza , analýza léčiv, forenzní chemie, biochemie apod. Když si postarší absolvent projede letos nabídku bakalářských oborů na VŠCHT, nestačí divit. VŠCHT se po 19 letech po reoluci probrala z těžkého normalizačního spánku a začala poznávat a akceptovat poptávku po studiu. Zatímco dříve škola nabízela jen 3-letý základ stejný pro všechny s tím, že následně si student vybíral specialzaci, dnes chce během 3 let udělat ze středoškoláka experta na výše uvedené specializace. Je to dobře ? Podle statistik zájemců o VŠCHT i přes slabnoucí populační ročníky neubývá a i počet přijimaných (cca 1200 je stejný, 400 Bc. absolventů). To je jistě dobrá zpráva, protože doposud dostává škola od státu peníze podle počtu studentů a chemie se bez peněz učit nedá. Proto je nakonec Chemická fakulta v Pardubicích schopná posbírat všechny dostupné opilce v Polabí, změnit jejich status z alkoholika na studenta a nabrat dokonce 3.000 studentů. Ještě větší maximalismus pak probíhá v MÚ v Brně, kde z dotací na studenta si udělali kvestoři a děkani soukromý byznys, staví předražený campus a úroveň školy se již před několika lety dostala na úroveň Plzeňské rychlokvasné.

Pokud to shrneme, na všech technických školách masovost vedla vždy k úbytku kvality školy. Podle známých ze školy sice není problém s tou špičkou, ta prostě existuje a zájem o chemii má, jen je poněkud menší než před 10 lety. Důvodem je jednak menší populace, tak i úpadek zájmu o technické obory, kdy nejnadanější studenti chodí studovat ekonomii, právo anebo politologicko historicko mediální sračky. ČVUT chroniccký úbytek studentů od poloviny 80.let donutil masově otevřít ekonomické obory, podobně i ČZU na Suchdole, udělat nekvalitní biodemenci v Kladně, ze softwarového ingu udělat IT plkaře a nabrat tuny architektů, kde je výhodou i větší dotace (cca 5x víc než na humanitní obory) za jednoho studenta. ČVUT je tak doslova přeplněn pitomci, o čemž nemá pochybnosti ani vrátná na Strahově.

Ten hlavní problém takového postupu je v tom, že se musely studijní plány a požadavky přuzpůsobit průměru a ten průměr za posledních 15 let neustále klesá. Takže se s neblahým postupem školy svezou i studenti, kteří by měli navíc. Potkalo to po ČVUTu, jehož kvalita nebyla v klíčových oborech dobrá ani v 80.letech, dokonce před 3 roky i lékařské fakulty. Jak se v takové situaci měla zachovat úzce specializovaná VŠCHT ?

Základní chemické obory typu anorganika, organika, fyzikála, anála nebo cheming, natož matika a statistika moc zájemců o chemii nevygeneruje - to je fakt a nevím, jak ho změnit, když pro valnou část středoškoláků je zajímavější politika, právo anebo dlouhodobá ekologická stabilita diversity populace brouka Pytlíka. Přitom bez těchto základů chemie nejdou ale také žádné specializace solidně dělat. Škola ještě k tomu kvůli vysokoškolskému zákonu nejprve celkem zbytečně před několika lety rozdělila cestu chemií na 3-letého bakaláře a 2-letého magistra,naoko nastavila volitelné předměty a současně došlo k tomu, že se potichu uvolnily nároky na biochemiky, resp. potravináře. Zmizela poprvé v historii školy povinná orgána II, fyzikála II, anorgána II fyzika II, anála II a to i tyto pokročilé verze základních předmětů už jsou oproti 90.letům osekané. O eliminaci laborek na třetinu ani nemluvě. Copak potravinářům anebo biochemikům to chybět nebude ? Asi ne :-)

Obory FCHT a FCHI se dlouho dobu s kvalitou držely než přišla na svět pecka nazvaná syntéza léčiv. Do školy se ve velkém hnali neuspěšní, resp. z valné většiny neúspěšné z medicíny anebo farmacie. Do studijního plánu se dostaly základy specializace, ale tím muselo dojít snížení povinných předmětů jinde. To samé se nyní stalo prakticky se všemi obory, kdy se do studijních plánů nacpaly oborové předměty a pokročilý základ se vynechal. Samozřejmě existují i čestné výjimky, které něco nepředstírají a učí již vyzkoušené.

Uznávám, že jako mladík - student bych podobné atraktivně znějící obory bral, přeci jenom je to lepší než dřít anorganiku anebo fyzikálu, zní to atraktivně a člověka dovedou popularizátoři vědy zpracovat a zblbnout. Jenže už jako doktorand bych toho litoval, o kritice podobné rychlé specializace ve zralém věku ani nemluvě.
Kdo z nás skončil u toho, co vystudoval ? My, co jsme odešli do světa nedoceníce průlomový význam ČSAV pro světovou vědu, jsem poznali, že během jednoho života máte 3-4 kariéry, doživotní profesura není rozhodně žádné velké terno ani právě běžná praxe, nehledě na fakt, že západní univerzity od podobného modelu ustupují a nejvíc právě v chemii a biologii z důvodu zaostávání oproti konkurenci. To, co bylo před 10 let in, je dnes někde úplně jinde a často v prdeli.... Včera si dělal splašky, zítra pitnou vodu, pak jogurty a nakonec lidem zkoumáš výhody ranní stolice a na vizitce máš klinický biochemik. Zažil jsem ovace na kybernetiku, operační výzkum, mikroelektroniku, genové inženýrství a cheminformatiku, patobiochemii atp. Kdeže loňské sněhy jsou :-) Už proto je kvalitní (co do hloubky) základ potřebný, protože speciality se vždy doučím rychle.

Druhá věc je didaktická. Když při 30 kreditech za semestr studentům nahážu 12 kreditů "atrakcí" za obor, musím někde ušetřit. Osekám tedy společný základ a tím nejenže nepropojím jednotlivé disciplíny ale především nedám studentům tolik potřebné znalosti pro inovace a kreativitu. Budou vymýšlet vymyšlené - to v lepším případě, v horším nebudou vědět v praxi o co jde.

Třetí věc je praktická. Kdo z učitelů ví, jak se dělá špičková bichemie v USA, kdo z nich byl při výzkumu "biomateriálu", kdo kdy vysyntetizoval a ověřoval nějaké léčivo atp. ? Specializace není o knížkách ale o praxi. Lepší je pak znát od praktika výrobu hnojiv v 70.letech než poslouchat vyprávění US postdoka, který dělal podle příkazů školitele 12 hodin denně nesmysly, aby bylo co pod atraktivním názvem publikovat. O tom, že většina českých profesorů a docentů získala ostruhy pouze na své alma mater a žádnou světovou konkurencí neprošla nemá cenu diskutovat.

Na druhou stranu chápu, že škola musí poptávku akceptovat, ale kvalitní škola by měla vědět, jak s 19-letým zaslepencem jednat. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby k poznání o potřebe základních předmětů došel student ne na základě pouček "chytrých" ale sám, třeba tak, že se mu dá v předmětu bio-nano-prd do ruky kost s tímto zadáním : určete kost, odlomte část kosti tam, kde se nejčastěji láme lidem kolem 50.let věku a připravte pro ni vhodný náhradní kompozit tak, aby došlo k/nedošlo k .... V tu chvíli by měli přijít na to, že dlouhé seznamy farmatik a syntetik jsou k ničemu, ty zvládnou i postarší ZC Spectra aleko rychleji a lépe. Není přeci možné doufat, že když utnu společný základ a budu vyrábět rychlochemiky na běžícím pásu jak na Albertově, že se někdy stane zázrak a škola dosáhne věhlasu pro svou kvalitu. Flexibilita a aktivita školy je jistě chválihodná, přesto je někdy lepší nepodléhat módě a snažit se studentům stav věci postupně vysvětlit než jejich sny cynicky podporovat do doby trpkého probuzení.

Pro srovnání a inspiraci uvádím 4-letý studijní plán dle trimestrů v Oxu.

Jak neučit anorganickou chemii

V minulém postu jsem se zabýval výukou základního kurzu anorganické chemie, na VŠCHT Praha který se skládá z chemie obecné a chemie prvků. Protože jak p.Sedmidubský tak i pan Flemr učí i pokročilý kurz pro 300 studentů VŠCHT, neškodilo by se u tohoto kurzu Anorganiky II zastavit. Na přednáškách pana Nevřivy nikdo z nás nebyl, tak ho necháme stranou a jen doporučíme jemu samotnému si přečíst názory studentů na serveru primat.cz. Snad mu pomohou nalézt sebe sama. Chtěli jsme vidět, jaký zájem je o přednášky jednoho z klíčových kurzů prvního ročníku. A výsledek ? Přeci jenom slabá účast cca 10 studentů na přednáškách u kurzu, který má zapsáno 150 lidí, zaskočí i poměrně otrlé chemiky, mezi které se sám počítám. Stejně tak komentáře studentů na veřejném webu dávají tušit, že je někde problém a protože jsme na fakultě chemické technologie, kde obecná a anorganická část tvoří základ studia, tak jde problém velkej. A ten problém se ještě zvětší, když se přednášky jediných dvou lektorů dají ve stejnou dobu ten samý den v týdnu, a to ještě na 8 hodin ráno. Ti, co do Prahy denně dojíždějí z domova, to musejí milovat. Začneme ale s povidáním u přednášek pana Sedmidubského.

Jsem strašně sám

Zcela evidentě byl výklad pokročilé anrogány pana Sedmidubského asi neblíže západnímu standardnímu modelu výuky. Probírá veškerá důležitá témata včetně citací a ukázek originálních zdrojů a vystupuje tak z českého tragického učebnicování. Předesílám, že sice vůbec nezpochybňuji jeho přehled ani hloubku znalostí. Když ale na třetí přednášce zjistíte, že se přednášky místo 150 studentů učastní tak asi 15 lidí, a z toho ještě 3 vyučující seminářů, jen proto, aby věděli co cvičit, tak je něco špatně. Zakopaný pes je ve způsobu přednesu a koordinaci předmětu Anorganiky II na úrovni katedry. Pan Sedmidubský vykládá totiž skoro celé dvě hodiny monotoním hlasem bez pauz a opakování a bez ohledu na to, zda by se nějak ujistil, že je jeho výklad srozumitelný. A on opravdu není. Dovoluji si o sobě veřejně prohlásit, že anorganiku znám hodně dobře a bohužel jsem se při těchto hodinách dost často ve výkladu ztrácel a následně nacházel jen proto, že jsem věděl "jak to má dopadnout". Není se co divit, že studenti, kteří se ztratí po prvních 5 minutách a výsledek neznají a kteří pak jen slyší ujíždící vlak, už na další hodinu nepřijdou. Nemá pro ně smysl. Sebelepší znalec oboru a současně k tomu lektor, jenž není schopen základní lektorské sebereflexe a jenž nemá fundamentální didaktické návyky, je pro studenty a pro obor samotný tragédie. Nevědomost neomlouvá. Katedra, která se mu to bojí říci, pak už celá tragikomedie a škola, která není podobné extrémy nastavením kontroly a zpětné vazby zachytit a následně eliminovat nestojí za nic. Pan Sedmidubský by neměl přenášet Anorganiku II, dokud mu někdo nevysvětlí, že smysl přednášky není zpatra přednést látku podle nezáživných slidů (často obsahujících matematický aparát jako danná a pro studenty nesrozumitelná dogmata) ale zaujmout studenty a starat se o to, že výkladu z velké části rozumí. Nevím, kolik studentů podobný výklad od anorganiky navždy odpudil, troufám si tvrdit, že jich má minimálně za tento rok na svědomí několik desítek. Každé řemeslo vyžaduje své a pokud chce někdo přednášet, pak musí na sobě v tomto ohledu pracovat. Anorganika může být přednášena zajímavě bez nějakých velkých ústupků od náročnosti, zde ovšem student ani nepozná, že jde o anorganiku. Kdybych chytil za svých studií taková anorganika, stal by se ze mě organik.

Trochu chemie a pak zábava

Pan Flemr je úplně jiná káva. Výkladem se zprvu zaujetím a nasměrováním blíží pí. Smrčkové, aby po pár minutách vykolejil k zábavným historkám a pro moji představivost neskutečným tatíčkovským zjednodušením látky. Na druhou stranu je jeho výklad srozumitelný, což je ale vykoupeno kolosální primitivností, nízkým rozsahem a zastaralostí obsahu (píši o Anorganice II) ve stylu Průvodce pro pokročilé studium od R. B. Heslopa a K. Jonese z počátku 80.let minulého století. Pokud bych měl srovnat rozsah přednášené látky vůči knize od Catherine Housecroft, pak je to asi 1% a to jsem ještě něco přidal díky zaokrouhlení na celé jednotky. Věřím, že mnoho studentů je z jeho poznámek nadšeno a věřím, že nikoho jeho výklad neodradí od zájmu o obor. I to je (bohužel) úspěch. Jen se obávám, že hlubší pochopení souvislostí ustupuje do pozadí ve prospěch rad, jak napsat test a jak si co zapamatovat.

Co s tím ?
V první řadě by bylo dobré vědět, co si myslí studenti o takové výuce. Třeba není náš názor nestranný a já skutečně nevím, kdo je na předměty zapsán a proč obor studují. Zatím jsem pouze slyšel, že studenti v nějaké elektronické anketě mohou odpovědět a oznámkovat určitou hodinu ale také nemusí odpovědět vůbec nic. To by se mělo změnit na povinnost, aby se staly výsledky reprezentativní a s těmi výsledky by se mělo na úrovni fakulty začít pracovat. Pokud bych měl radit, pak dočasným řešením by byla lektorská pauza panů Sedmidubského a Nevřivy, v rámci které by měli čas nad svojí rolí ve výuce chemie v ČR zapřemýšlet. U pana Sedmidubského je ještě naděje, že by se mohl změnit a svůj výkon rapidně zlepšit, protože prakticky jde o pár návyků, kterých je nutné se při výkladu držet a při jeho inteligenčním kvocientu by se k tomu dohrabat měl. Nutnou podmínku ale je uvědomit si svoji roli prezentátora jednoho z neatraktivnějších oboru a mít vůli se změnit. Na druhou stranu pan Sedmidubský není není na studenty agresivní ani náladový a co se týče rozsahu látky, má celkem jasno. Pan Flemr se hodí na přednášky anorganiky tam, kde nejde o hlavní studijní obor a kde je důležité pobavit a nějak to "spláchnout".

Student, který se o obor skutečně zajímá a přdtim nezná přesně požadovaný rozsah látky a slyší úplně jiné anorganiky od dvou přednášejících, musí mít pocit absolutní bezmoci a zmaru. Příprava na zkoušku spočívá v našprtání se rovnic, které se na předmětu vůbec neberou, aby byli aspoň nějaké jisté body a pak už jen čekáte, kterou mizerně vysvětlenou ptákovinu zkoušející dají do písemky a doufáte v zázrak. Kde to žijeme .... Jak strašně se za takové učitele anorganiky stydím.

Nevadí mi, když někdo vyhodí 90% studentů od zkoušky, pokud nesplní předem jasný limit, vadí mi ten neskutečný šlendrián a amatérismus. Rozumný student pochopí, že něco neuměl z rozsahu látky a musí z kola ven ale jen těžko pochopí, že vůbec neví, co tím rozsahem je. Osobně jsem velký pesimista ohledně řešení, protože něco škole hodně ujelo a vzhledem k současnému vedoucímu postavení zmiňovaných vyučujících na katedře (ústavu) jde o problém dlouhodobý. Podle mě nemá sama škola zájem nic řešit a jede ve stylu 80.let s tím, že si bude stěžovat na nezájem studentů o technické obory a brát se budou všichni, čímž kvalita školy musí zákonitě jít dolů. Nakonec by asi vedení školy došlo k názoru, že jde jen o pokus přednášky zjednodušit a snížit rozsah látky, příp. by v tom viděla nebezpečný precedent, který by se mohl opakovat jinde. Jediným řešením se zdá to, že by se ozvali děkanátu sami studenti fornou stížnosti a žádali si rozumitelné a současně i náročné přednášky spojené se smyslupnými testy, které budou odpovídat probírané látce a západním akademickým standardům. Škola by neměla pak šanci z rozumné odpovědi uhnout - buď by musela lhát a tvrdit, že je výuka kvalitní a že většinový názor studentů (z ankety) nemá váhy anebo by musela věc poctivě řešit. Z mé strany nejde o to výuku studentům ulehčít nebo snižovat její rozsah, naopak chci, aby vůbec nějaký ZJEVNÝ obsah měla. Jestli si pamatuju, tak nejhorší byla zkouška u předmětu, který učil amatér, jenž nebyl schopen vysvětlit ani úplně základní věci. Jeho představa o nás byla, že jsme pitomci, protože neznáme základy a my mu prostě jenom nerozuměli, protože vykládal sám jako pitomec. Pak přišel jeho empatičtější kolega a pro nás složitá věc se stala primitivní během několika minut.

Fakulta chemické technologie jako by nevěděla, co chce výukou naprosto základního předmětu pro chemiky a výběrem lektorů dokázat. Buď je smyslem Anorganiky I našprtání se Klikorky, pak nechť se stane sylabem celý Klikorka včetně všech rovnic nebo jeho definovaná část, pro studenty nebude problém si naskenovaný obsah knihy z netu obstarat. Pokud je obsahem Anorganiky II učebnice Inorganic chemistry, nechť se tak stane analogicky. Pokud je ale smyslem něco inteligentnějšího, měla by katedra anorganické chemie zveřejnit tuto svoji vizi, podrobné zkouškové otázky, vzorové testy, rovnice, literaturu a především si ujasnit představu, co chce probírat (jednotně) na přednáškách. A pak ty přednášky udělat zajímavé a hlavně srozumitelné.

Zatím bude pro nás i studenty lepší věnovat se jiným částem chemie. A protože jsem byli letos i na organice, začneme brzo jí.

Přikládám jedno video ze série volně dostupných přednášek anorganiky pro inspiraci.

Jak se dnes přednáší anorgána na VŠCHT

Občas není na škodu se sejít s kolegy a zavzpomínat na školní léta. Po jedné takové delší diskusi (rozuměj brutální pitce s klasickými raními konci, koho a jak jsem v noci urazil a kolik si z toho ještě pamatuje) s mladými t.č. ještě studenty se diskusní kroužek ohledně kvality výuky chemie na VŠCHT rozdělil na dvě části. První tvrdila, že dnes se neučí ani polovina toho, co bylo povinné před revolucí a druhá, že i to se učí špatně. Dva zbylí jedinci byli z PřF UK, takže VŠCHT (a ani chemii) z vlastní zkušenosti neznali. Skupiny i míra vzájemných vulgarit procházela napříč věkem a postupně gradovala. Protože důsledky této neukončené diskuse nesla naše starší větev až na čestné výjimky ještě nekolik dní dost špatně, zatímco mladíci byli až ne nečestné výjimky druhý den po obědě plni drzého vitalismu a pracovního optimismu, , rozhodli jsem se, že věc jednou provždy rozsoudíme a že se půjdeme po letech podívat na naši alma mater a hodiny anorgány (a nakonec i orgány, což bude předmětem kritiky později) "očekujeme". Jak jsme zjistili vetřít se do školních lavic v touze poznat děvku chemii není dnes vůbec jednoduché.

První věc bylo zjistit, kdy a kde se co na škole učí. Rozvrh na nástěnkách ani na public webu není a do SISu jsem se dostali až pomocí kolegů ze školy. Protože do laborek by nás ke škodě stávajících studentů asi nepustili anebo brzo vyhodili pro neustálá porušení předpisů o bezpečnosti práce, rozhodli jsem se navštívit tyto klíčové předměty : Obecná a anorganická chemie I, její pokračování v pokročilějším kurzu Obecná a anorganická chemie II a Organická chemie I. Fyzikálu a analytiku si necháme na příští roky.

Už se nepíchá ale přikládá

Bohužel při vstupu do obou hlavních budov VŠCHT nainstalovali píchačky, a proto musíte buď hodinu přesvědčovat vrátnou, že jdete za nějakým profesorem, nebo vám musí někdo ze studentů půjčit vstupní kartu. Hned u vchodu nás ale uvítalo první příjemné překvapení v podobě vysoké kvantity dívčího elementu, i když po jistém vystřízlivění po pravdě řečeno v porovnání s minisukněmi let sedmdesátých, šlo jen o slabý postmoderní odvar s tangama a mišelínama položenýma proklatě nízko. Některé hlasy omlouvající ve stařecké snaze zalíbit se mladým zbytečné oddění studentek na chladné měsíce (listopad 2009 a únor/březen 2010) jsme umčely poukazem na to, že sexuální revoluce proběhla za našich dob a nyní v mezidobí nastává degradace materiálu. Ihned jsme ve smyslu tradice vyzkoušeli kafe z automatu a bufet a hned si člověk připadal blíž normalizaci. Obojí skončilo v koši, který má studia také pamatoval. Interiér budovy neviděl malíře 30 let, pořádnou uklízečku tak 10 let a umytá okna nikdy. Kdyby alespoň ty skřínky vzali sprejeři útokem, trochu by prosvitlo.

Pár vřelých slov na začátek

Usazeni v zadních řádách posluchárny jsme hledali se slzou v oku mezi studenty naše bývalé spolužáky ale místo nich jsme nacházeli dětinské a páchnoucí pubescenty s problémovou pletí, trochu smrdící studentky chodící v 10 let nevypraných riflích s termoskou čaje a dali tak se zpožděním zavděk našim profesorům, že to tehdy museli s takovými dementy vydržet. Společně jsem nejpve navštívíli několik hodin anorganické chemie I i II v podání p. Flemra, p. Sedmidubského a pí. Smrčkové (ta učila jenom Anorganiku I). Ostatní přednašející byli podle našich informací s kvalitou o stupeň níže a samotné semináře nás nezajímali, neboť tam se jen látka opakuje a dělají příklady pro zápočtové a zkouškové písemky. K výuce patří i způsob testování znalostí. O tom se zde zmíníme jenom okrajově, protože nás nikdo naštěstí netestoval a beztak jde o kombinaci ústní a písemné zkoušky, takže se nelze silnému subjektivismu v hodnocení vyhnout. Hned v úvodu je potřeba uvést, že za stadardní výuku považujeme kurz, kde obsah hodiny odpovídá sylabům, kde je uveden rozsah látky, které bude předmětem zkoušky. Jakékoliv emoční výlevy "profesorů" a svévoli na hodinách i při zkouškách považujeme za přežitek rusofilně pojatého socakademismu normalizace, který nemá ve světě obdoby. Je zcela zásadní pro studenta s předstihem vědět, co, kdy a jak bude probíráno, co, kdy a jak testováno. Také všichni vyučující jednoho předmětu by měli svá závěrečné hodnocení do velké míry sjednotit třeba i směrem k větší náročnosti, což je úlohou vedoucího katedry a garanta kurzu. Vím, že ty největší extrémy, u kterých se výsledná známka odvozovala od míry vyspání profesora a aktuálního horoskopu jeho manželky, ze školy již odešly anebo byly odejiti, nutno ale dodat, že by na to škola měla klást daleko větší důraz i u méně známých "es" už kvůli schopnosti v konkurenci a nezájmu o technické obory přežít. Není nic tak pro mladého člověka odpuzujícího než oprávněný pocit nespravedlnosti, nerovnosti nebo dokonce podřazenosti. U (asi nejen) technických oborů navíc odpuzuje i snadnost studia, opisování, plagiáty anebo dokonce možnost koupě zkoušky nebo titulu. To se snad týká hejtmanských světových univerzit a z technických škol zatím pouze VUT v Brně. Je dobře, že VŠCHT v nedávné době studium zpřísnila nejen vyšším nastavením povinných předmětů v rámci kreditního způsobu studia ale i kontrolou totožnosti u testů a zkoušek. S porodností v 90.letech už škola nic nenadělá, ale s ataktivitou a kvalitou studentů ano.

Anorgána z rána a bůh s náma

Začněme tedy pevně usazeni v zadních lavicích dobře vytemperované a na můj vkus hodně přeplněné posluchárny v přízemí budovy B s jedinou dámou v "testovaném vzorku". Paní Smrčková asi nejlépe z vyučujících ví, co jí tam bez selekece přijímaček nalezlo. Začíná vysvětlovat úplné základy fyziky i chemie, následně vazby, Lewisovy vzorce, acodibazicitu, rozpustnost a periodickou tabulku (obecná část) a následně se dostane ke klasice - chemii prvků. Zatímco obecná část je probíráná didakticky výborně a postupně tak, aby studenti látku postupně pochopili včetně jednoduchých příkladů, u chemii prvků najednou překvaltuje na nejvyšší stupeň a snaží se za každou cenu probrat, co se dá (díky svátkům a rektorským dnům se to doopravdy stihnout nedá) a jede jako splašený stroj, což v kombinaci s tříhodinou délkou přednášky dělá výuku intenzivní až těžkou (schválně neříkám špatnou, protože vydržet se to dá). Výklad je však vždy veden logicky a systematicky. Smyslem evidentně není prvoplánovitě studenta zaujmout nějakou blbinkou typu červený hořící led ale udělat mu v chemii pořádek a následně takto vytvořené rubriky naplnit základním obsahem. Fyzikální a analytické chemie se prakticky přednášky nedotýkají a jsou ponechány až na výjimky v navazujícím kurzu anorganiky na specializované (povinné) předměty, což svoji logiku zcela jistě má. Rozsah přednášky přibližně odpovídá rozsahu přednášek v prvním nebo druhém semestru za mých studií před více 20 lety. Některé složitější věci typu symetrie, krystalicita, problematiky redox/ph, měkke/tvrdé báze/kyseliny, prakticky veškeré komplexy, štěpení ligandových polí, mangetismus se odkládají na pokročilější kurz, který ale není například pro biochemiky povinný !! F-kové prvky, termodynamika/kinetika a složitější chemické vazby však nejsou probírány důkladně ani tam, což kdysi nebývalo zvykem a není to zvykem ani na západ od nás, kde anorganika se probírá minimálně v rozsahu učebnic uvedených v posledním odstavci. Možná by stálo za to dotaci přednášky minimálně rozšířit o náhradu odpadlých hodin, nejlépe však o jednu hodinu každý týden a probrat také někdy novoty a aktuality (v případě paní Smrčkové šlo o supervodivost, kterou se zabývá, ale to je v základním kurzu trochu málo).

Má to švih i eleganci

K obecné části tedy nemám připomínek a považuji její způsob vedení hodiny v komparaci k ostatním přednášejícím (a to včetně organiky) za daleko nejlepší. Je vidět, že paní Smrčková má hodiny a celý cyklus přednášek ze všech vyučujících nejlépe připraven. Její výklad působí jistě a přesvědčivě, poslouchá se příjemně. Snaží se záměrně rozšířit výklad látky tam, kde podle výsledků testů a zkoušek mají studenti nejvíce problému, a také dobře ví, jaký čas k jedotlivým tématům potřebuje a umí si hodinu rozvrhnout. Možná by bylo ale pro studentovo pochopení lepší než postmoderní vichr anorganických rovnic po obecné části probrat postupně a v klidu některé prvkové řady a ty zbývající, přev. přechodné odkázat na Klikorku včetně seznamu rovnic. Beztak jde pro velkou část studentů o pouhé memorizování, protože laborky budou teprve následovat. Odkázat ohledně mezer ve výuce na prezentace pana Sedmidubského je už ale čirý alibismus nebo suchý rezignovaný sarkasmus paní Smrčkové, protože pojem prezentace by se měl používat pro daleko kvalitnější, méně chybové a především didakticky propracovanější materiály. Ne každý lidský výtvor powerpointu je hned prezentace.

A co bude v testu...

Přes všechnu chválu ale upozorním na pár vad na kráse. Pro studenty především není jasné, co z neprobraného (jaké rovnice) bude obsahem zkoušky. Podle mě je ale seznam rovnic nebo jasný odkaz do stránek učebnic podmínkou spravedlnosti a smyslu zkoušky. Jinak se testuje spíše míra studentova odhadu profesorovy představy o obsahu a rozsahu kurzu. Také spolupráce s literaturou je u všech vyučujících při přednáškách minimální, prakticky žádná. Jursíkova nepovedená skripta se naštěstí vůbec s výukou nekryjí a nevidím důvod je uvádět v popisu předmětu - to je ale chyba garanta celého kurzu a nikoli jednotlivého přednášejícího. Jde totiž o naprostý a fatální omyl, jako obsahový, rozsahový, tak didaktický a vyučující na ni ani nijak neodkazují. Klikorka v pdf formátu je pravděpodobně nejpřijatelnější a nejlevnější dostupná volba k hodinám Anorganiky I. Přesto by měl být pro anorganiku základ a pro Anorgánu II nutností např. Inorganic Chemistry od Catherine Housecroft a Alan G. Sharpe a Inorganic Chemistry: Solutions Manual od stejné autorky anebo stejnojmenné knihy od Peter Atkinse. I když jsou všechna tato díla dostupná pouze v angličtine (a některá i v němčině), jsou přeci jenom daleko srozumitelnější a zajímavější než dostupná česká (i přeložená) literatura. Přeci uvodní kurz anorganiky není jen o kategorizaci poznatků anebo o sítu (podle informací z druhé ruky se dostane na VSCHT nyní všelijaká svoloč), které je jistě potřebné. U těch, co mají o (nejen anorganickou) chemii zájem, by přednášky měly vyvolat nové otázky a vzbudit další zájem. Nestačí pouze uvádět poučky pro zápočet a zkoušky - to se dělo nakonec i za nás s nevalným úspěchem a samotnou anorganiku jsme museli pochopit - a nikoliv nadřít - později sami. Je škoda, že dotyční z katedry anorganické chemie na výše uvedené knihy v seznamu literatury a na jejich postup výkladu povětšinou rezignovali a snaží se nedostatek literatury nahradit pouhými přednáškami, které jim rozsahem nemohou konkurovat. Zatímco u pí. Smrčkové se to jak po obsahové tak didaktické stránce ještě celkem daří, u pana Flemra i Sedmidubského jde už o jasnou katastrofu, i když v každém případě zcela jiného druhu.

Ale o tom jak odradit studenty od anorganiky příště .....

Jiří Klikorka vs. John McMurry aneb odkud kam

Každý solidní chemik - a já jsem při vší vrozené skromnosti velice solidní - ty začátky zná. První semestr na škole přiletí obecná chemie a anorganika a druhý semestr hned po jednom dni volna od děkanského termínu z anorganiky, který nás stál bonbonieru a kytici růží pro studijní a poměrně slušně provedenou hereckou etudu na téma, jak jsme přišli o vánocích o celou rodinu, organika v plné kráse. Člověk si začně klepat na čelo, přemítat o demonstrativní sebevraždě před děkanátem a jde si za prodaná netknutá skripta z matematiky koupit Bibli v předtuše, že tam by nějaké řešení mohl najít, a pár lahví levné výčepní lihoviny pro zlepšení paměti a nastartování krevního oběhu. Kromě spousty nepodařených děl o chování přiblbých elektronů v obalu ještě přiblblejších atomů a nadržených iontů, z nichž student dojde brzo k přesvědčení, že musí existovat daleko zajímavější obory ke studiu, dvě díla jako prsa ležící a vzrušeně oddychující kypré milenky vyčnívají nad ten ubohý průměr. I když předpokládám, že tento blog čtou pouze chemici a to jen ta část zoufalá nad stavem světa a české vědy, která obě díla jistě zná, pro jistotu a  vyloučení omylu uvedu obě díla celým názvem.

Prvním spisem je Klikorkova a tak trochu i Hájkova 600 stránková bichle zvaná Obecná a anorganická chemie někdy z poloviny 80.let naposledy vydaná na jejich konci a tím druhým veledílem je X-té vydání McMurryho 1200 stránkové Organické chemie spolu s 700 stránkovým doplňkem eufemisticky nazvaným Studijní příručka. Jen pro doplnění fajnšmekrům dodám, že pro anorganiku existuje ještě moje oblíbená a daleko starší dvoudílna práce: Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie z počátku 60.let. V dobách mého studia - ano i tak to lze nazvat - byl k mání pouze Klikorka, Remy a z organiky jiná díla nesrovnatelná s kvalitou McMurryho, ke kterému jsem se dostal později v anglickém originále. Remyho nechám stranou a budu se věnovat Klikorkovi a McMurrymu. Nedělám si iluze, že dnešní studenti chemie Klikorku vůbec četli, jednak není k sehnání ani ve veřejných knihovnách, o což se postarali jejich chytřejší starší spolužáci, a jednak existují daleko kratší díla typu Jursíkových skript, která jsou prváky preferována, přestože na jejich "kvalitu" panuje mezi chemiky, autora nevyjímaje, celkem shodný názor. McMurryho konkurence v organice je ještě ubožejší, takže je mezi dnešními studenty poměrně populární, ale také ho pravděpodobně přečte jen menšina zájemců o chemii na VŠCHT.

Klikorka je především didaktický taktik, který nemá v jednotlivých kapitolách výrazně slabé místo. Na českého autora vysokoškolské učebnice jde o neuvěřitelný zázrak, o čemž by medici mohli vyprávět celé týdny, kdyby se nemuseli ty blbosti i učit. Pokud se podíváme do obdobných děl o chemii té doby, zjistíme, že po druhé stránce se začínáme ztrácet ve vzorcích, rovnicích a tvrzeních, která při bližším zkoumání a v optimistickém rauši můžeme označit za platná jen někdy. Následná tvrzení pak zpravidla odporují těm předchozím a při řešení konkrétních příkladů (klasické jednoduché příklady s body tání a varu dvouprvkových sloučenin nebo polarita a polarizovatelnost) pak nevíme, které pravidlo použít a svádíme vinu na vlastní neschopnost porozumět autorovi, jenž pouze použil pradávnou vědeckou taktiku "piš to tak aby ti to vyšlo" dovedenou do dokonalosti. Jednou uspěchaný autor použije A, podruhé B a samotné kriterium použití A i B chybí. Klikorka má v tomto jasný směr, uveden jen potvrzující příklady, které mu k teorii padnou a žádné řešené příklady do učebnice nedává a nechává to na vyučujících. K tomu jen doplním, že na tomto, dalo by se říct hermeneutickém způsobu výkladu, nevidím nic špatného, protože jde o učebnici pro prváky, která slouží jen jako - i když dost hutný - úvod do problematiky. O cca 15 let pozdější Jursíkova koncentrovaná skripta si už takovou svévoli dovolit nemohou a výjimky bezostyšně pokládá na světlo boží, ačkoliv jejich zdůvodnění je povětšinou hodně násilné.

McMurry je už zcela jiná třída, ve svém výkladu je naprosto otevřený a co neví jistě, tak nenapíše a v nutných případech známé pochybností zmíní. Základním smyslem jeho průvodce je ale postupné pochopení látky, proto se zpočátku těžkým částem organiky vyhýbá (snad s vyjimou obecné kapitoly o kyselosti, se kterou jsem měl co dělat, abych ji napotřetí pochopil a po chvíli jsem měl dojem, že už si nejsem vůbec jistým tím, co jsem o tom věděl před četbou). Jelikož je to jedno z mála společných témat obou děl, mohu je navzájem porovnat a podle mě vítězí o řád Klikorka v systematičnosti dělení kapitoly i srozumitelnosti výkladu. Jinak je ale McMurry extra třída a jasně a přehledně, krok za krokem vede studenta k deklarovanému cíli, tj. jednak k ukázce rozsáhlosti a komplexnosti celé problematiky a jednak k přesvědčení, že to lze celé pochopit. Klikorka je spíše seznam sice dobře provázaných kapitol ale přeci jen v poměrně náhodném pořadí. Jakou vinu na tom má sama obecná chemie ve vztahu k anorganice, jakou doba vzniku a styl tehdejšího psaní odborné literatury a jakou Klikorka jako hlavní autor nejsem schopen posoudit, nic lepšího na toto téma jsem nečetl.

Ač jsem byl s chemií celkem dobře obeznámený, Klikorkovy kapitoly jsem četl v průměru dvakrát až třikrát, o 10 let později pak Jursíkova pojednání asi čtyřikrát a pouze po malých kouscích (s nemastným výsledkem a s kontrolou v Klikorkovi) a McMurryho až na výjimky jednou. To hovořím o pochopení, k samotnému zapamatování je cesta bohužel daleko delší. McMurry jako by mi v každé kapitole říkal: "chlapče, je to složité, ale když ti to takto rozkouskuji a ty půjdeš krok po kroku, pak na tom ni složitého nebude, těš se na příští kapitolu". Klikora: "Je to přeci tak jasné, koukni se na to ještě jednou a doklapne ti to. Víc to už zjednodušit nelze." a Jursík: "Dyť je to úplně jasný, jen ty pitomče to nechápeš". Klikora i McMurry jsou krásné knihy, pokud berete chemii jako dobrodružství procházky tajemnem a pokud na studium máte čas a proto radím, čtěte je na začátku semestru nebo o prázdninách, před zkouškou už je na to pozdě a nebudete mít z jejich četby takový požitek (a možná ani pochopení). McMurry navíc zná i duši studentů a ví, že čtou tak, aby už měli aspoň polovinu bichle a pak nakonec i její konec za sebou. Každý jeho čtenář přeci ví, jak se nový McMurry z profilu krásně ale bohužel pomalu tvaruje podle podílu přečtenosti a u 200.stránky (1/6) panoval v mojí duši stále strach, že to nejde moc rychle a že se snad do konce nikdy nedohrabu. Není nic horšího než klasické studentské předsevzetí "100 stránek za den", které je co do logiky, demence i smyslu věci srovnatelné snad jen s postpubertálním předsevzetím "4 holky a tři zápočty za semestr jako minimum". Závěr semestru pak zpravidla končí bez zápočtu, bez holky zato však s filckama a s utrápenou duší. Podle mého názoru je naprosto nezbytné uváděné příklady hned počítat a tím si všímat i řádků, které jsme jen projeli očima a mysleli přitom na něco jiného - například na to, co skrývala spolužačka pod pláštěm, ačkoliv nebýt spolužáků, jistě by se nám s tím protokolárně ráda pochlubila, případně co nám jemnou mimikou naznačovala při pipetování pod destilační aparaturou.

Ač obě díla považuji za esenciální pro mladé chemiky, bez kterých (roz. děl a nikolv studentů) by studium základů chemie bylo o hodně těžší, přeci jen je velká škoda, že Klikorka již 20 let opětovně nevyšel, natož aby byl nějak aktualizován a rozšířen. Stejně tak je nebetyčná ostuda, že nevyšlo česky nějaké významější dílo o obecné části chemie a anorganice, a to nejen z anglicky mluvícího prostoru (minimálně dvě německá díla na toto téma jsou vynikající). V tomto vidím velký dluh vyučujících na VŠCHT.

Abych nakonec dodal své pověsti za dost, v praxi nakonec pochopíte, že to je všechno trochu jinak než se píše, ale to je jako s manželstvím nebo se vztahem laboratorních návodů a laboratorní praxi. Není totiž nad krásnou vidinu a dobrodružnou cestu k ní. Konec cesty není pro její průběh důležitý, ten konec poznáme stejně všichni tak jako tak. Čest a slávu těm, co nás těmi vidinami naplňují a Jiří Klikorka a John McMurry mezi ně bezesporu patřili.