Proč nikdo nechce dělat chemii pevných látek aneb Solid Chemistry lépe a jinde

V předchozích postech jsme kritizovali neskutečně tragickou výuku pokročilejší anorganické chemie na pražských vysokých školách, nudnou, o co víc nabubřelou co do matematiky, o to méně použitelnou pro praxi a nesrozumitelnou pro studenty. Netýká se to bohužel dlouhodobě jen PřF UK, která se raději začala orinetovat na zcela marginální anorganické pseudoaplikace a psaní do pofiderních časáků, ale v poslední době i VSČHT, kde je to do velké míry dáno neschopnosti zaujmout studenty ze strany přednášejích z Ústavu pevných látek, ústavu anorganické chemie a inženýrství pevných látek. Čestnou výjimkou je ústav skla a keramiky {Helebrant&Pabst} a ústav kovů, které ale nepřednáší klíčové předměty (a v případě železáků by už měli s tím nitinolem jít také slušně řečeno doprdele:-).



Nebudu raději ani zmiňovat ústav polymerů, o jehož "produkci" v posledních 15 letech si myslím své. A co hůř, ústav makromolekulátní chemie AV zaspal a pak se po revoluci probudil někde v době Límových čoček a náhlá orientace na tzv. biomedicínu je vzhedem k počtu lidí v labu, kvalitě vedení, chybějícmu komplexnímu vybavení laboratoří a dlouhodobou nulovou spjatostí s komerční chemii naprosto naivní a bláhová, což nakonec dokazují i nulové komerční výstupy a následná orientace se sebeodměňování a sebechválu v rámci akademie. Už to začít dělat výzkum společně s ústavem AV medicínského typu něco říká o naprostém úpadku UMCH.

Bída české vědy aneb návrat normalizace

Takže jako loni, máme Heyrovského, Wichterleho a Holého. Co na tom, že poslední z nich něco solidního vymyslel tak před 30 lety a předposlední před 70 lety a to ještě někdo v české televizi konečně pochopil, že existuje jakýsi Drahoslav Lím a jeho paměti, které se od těch oficiálních z akademie věd dosti liší ve věci vzniku a výzkumu kontaktních čoček. Jak by ne, když se Lím, jakožto držitel patentu z roku 1959, snažil v ČSAV o normální běžné vědecké místo v 70.letech, nedostal ho prostě ze závisti kolegů Makromolekulárního ústavu (kolektivně hlasovali soudruzi vědci proti jeho přijetí to opakovaně) a musel se vrátit do USA, aby tam vydělal za 20 let tolik, co ÚMCH nevydělá ani za dvě století. Za loňský rok Akademie věd mezitím vyprodukovala 100 bust Ottů, na Tondu ještě němají toho správného umělce, co by 100% zachytil jedinečný výraz organického chemika při destilaci. VŠCHT jednoho Ottu pro jisotu přihodila na schodiště, asi aby se bylo na co koukat (panebože jak ten estetický kreténismus patetitckých vztyčovatelů soch miluji) a na první medicíně v Karolínce přesáhl počet titulů MUDr. Prof. PhD. Doc. MBA a to často ve variantě all incusive u jednoho jména :-) přesáhl číslo 800. V bufetu na PřF UK opět září bramborák z mikrovlnky a chuť kafe připomíná urinální matrix. Kolektivně se snaží na Karlovce zapomenout na to, že poslední práce v chemii, které dosáhly následně na nobelovky, byly financovány Wermachtem a prováděny chemiky, se kterými Karlova univerzita 20 let předtím nekomunikovala z "národní" hrdosti (roz. blbosti). Ohledně akademie věd si poněkud překvapivě přisadil i úřednický chronický nemakačenko soudruh Rusnok v pozici prezidentského premiéra, když se dovolil této bolševické instutice přezdívané akademie věd zeptat, co z ní vlastně český stát má. Tak jako vždy každý rok "akademie" takticky neodpoví a křičí, jak jsou na ní politici zlí a že je zde zlý úmysl (rétoricky to už přetím zachytila ve svém projevu paní Kačanová). K tomu se přidaly pražské vysoké školy a chtějí, aby nejbohatší region ČR dostával také dotace jako mají regionální školy. Těm, co se podařilo sáhnout na eurofondy, je hej a nic neřeší, dokud nemusí prezentovat vlastní výsledky. Takže setrvalý stav a klídek ....

jen se čeká, kdy na ty podvody s eurodotacemi na totální předražené nesmysly přijde. Favoritem je bez pochyby super-hyper počítač Ostravské unoverzity za 2 mld, který bude maximálně tak sloužit na předpověď počasí v okruhu 10 metrů od vrátnice této instituce s úspěšností předpovědí 51%. Olomoučtí a brněnští "biologové" a liberečtí nanokreténi jsou co do výše promrdaných nákladů za Ostravou hned v závěsu. Už se jen čeká, zda začnou publikovat v maďarštine nebo si rovnou začnou vydávat vlastní časopis Acta Plca a zda vláda bude podobné blbosti muset ještě pár let platit, protože se k tomu zavázala pod hrozbou vrácení dotace, i když české "hlavy" v grantových žádostech předpovídaly vysoké zisky :-). Je jistě dobré udržovat vědecké dementy dalších 5 let. Poučení z dotací nestačí a opět se budou vymýšlet nesmysly. A to je dobře, legrace musí bejt. Po každoročních tiskových oznámeních několika profláklých "vědců z Brna" o objevu léku na rakovinu s letošní aktualizací ve formě objevené brněnské cílené onkologické léčby je čím dal patrnější, že v ČR multiplikované žádosti o grant na lékařský výzkum rakoviny, genové terapie, bioléčiva atp. přinesly očekávané plody a bublina se musí nějak dál neustále přikrmovat do doby, než se ty dotované pytle hoven vysypou dańovým poplatníkům na hlavu. Protože ale Fyzikální ústav AV ještě nevydal tiskové prohlášení o tom, že se jim podařilo postavit na nohy vozíčkáře opatrným ovíváním plazmatu kolem těla dotyčného nebožáka, můžeme konstatovat, že není ještě nejhůř a nějaká zdravá skepse a skutečná věda se tu pěstuje.

Když se ale naopak podíváme, kdo se stal děkanem 1.LF, budeme ke zdravému rozumu a vývoji minimálně na lékařských fakultách trochu skeptičtější. Ono dnešní první lékařská byla po rozdělení na českou a německou část Univerzity vždy poněkud gerontická sestava obskurních pražských postaviček, která v mezinárodním srovnání statečně plnila roli věčného outsidera - s výjimkou Purkyňova ústavu za dob protektorátu, kdy tam by umístěn řišsský ústav pro rasovou hygienu, který jisté přeshraniční proslulosti bezesporu dosáhl. Po evolučním roce 1989 to na chvíli vypadalo, že se to změní, že by se lékařský vývoj mohl dostat aspoň na středoevropskou úroveň, ale nakonec se fakulta stejně jako ústav pro "kontrolu" léčiv dostala do područí nátlakových skupin, které se snaží prosadit léčbu podle svého chlebodárce. Příspěla tomu vělkou měrou organizační impotence předchozích vedení, které se víc než na studenty a lékařskou vědu soustřeďovalo na pěstování motýlka, poskytování procítěných předvánočních rozhovorů s nějakým tím reklamním návdavkem tablety s kys. askorbovou a honěním MBA titulů. Ono se již v 80.letech minulého století vědělo, že když chcete pohřbít vědecký talent, nechte do udělat zkoušky na českou medicínu. Prakticky nepřetržité biflování spousty seznamů s procvičováním umění empatie, co tak asi zkoušející očekává, udělalo z myslicí bytosti bytost medicínskou, které fakt nedostatku krativity a kritického myšlení kompenzovala lékařským diplomem, latinským blábolením, uspokojením rodičů a blízkého okolí a poněkud perverzním pocitem bílé sounáležitosti. Není od věci si připomenout železný zvyk 1LF a VFN, že vedoucí ústavu a primář zpravidla ve funkci umírají, pokud ji nezastávají úspěšně ještě 5 let po vlastní smrti. Důsledky na stav některých nemocných, když někteří "Prof" byly profesně, intelektuálně i vědecky mrtví již při svém nástupu do funkce, patří již několik desetiletí do studnice vtipů lékařské obce. Aspoň to se dnes trochu změnilo, i když opravdové výběrové řízení na lékařské profese neexistuje dodnes. Kombinace účasti v politice v touze alespoň už teď dosáhnout nějakého uznání a řízení vědeckého ústavu je už pak naprosto smrtelná.

Co mě pobavilo ale nejvíce, bylo vyjádření nového rektora ČVUT, který v Hydeparku pohrozil VŠCHT, že si vybudují vlastní chemickou fakultu, protože zjišťuje, že stavebnictví je vlastně chemie a že tomu nikdo na ČVUTu nerozumí. Gratulujeme. Po 30 letech "vědecké" práce zjistil konečně něco užitečného. Jenom bych mu připomenul, že Ústav skla a keramiky, pod který spadají a anorganická pojiva typu beton, malta, leží asi tak 100 metrů daleko od stavební fakulty a že podle mých informací za posledních 30 let nepřišel na hodinu z této chemie ze studentů stavební fakulty nikdo. Jakkoli jsem byl všema deseti pro opětovnou fůzi VSCHT s technickými fakultami ČVUT, vědom si toho, že to některé duplicitní ústavy/katedry nezkousnou, začínám nabývat dojmu, že ČVUT se také vrací díky těmto myslitelům do stejného kopru, ve kterém byl v 80.letech, kdy se na podobnou školu hlásil ten, koho nevzali ani na peďák. Snad vezmou rektora ČVUTu aspoň do Učené společnosti. Tam bezpochyby zapadne.

Jak si nacpat břich na VŠCHT a neposrat se - pokračování

Protože si mi pár chemických vyvhrelů dovolilo po článku o stravování v blízkosti VŠCHT napsat, že se stravují v menze a že strava v nich "není špatná", obešel jsem v posledních 5 měsících pár menz, kde se může student VŠCHT nacpat k prasknutí. Aktuální jídelní lístek všech menz není problém najít na webu, jen si povzdychnu, že nabídka zmrzla někde v 80.letech minuléh století s technologickou aktualizací v pol. 90.let. Úroveň přidružených sociálních zařízení je pak dokonce horší než za normalizace.

Svatá trojice smradu

Nejblíže školy stojí tři stejně dostupné menzy a to Technická, Studentský dům Masarykova kolej a čtvrtá nedostupná v budově rektorátu CVUTu v Zikově ulici, s možností prodeje jen pro vyvolené soudruhy z řad CVUT a VSCHT. Nejvíce navštěvovaná je tzv. modrá menza, oficiálně eufemisticky nazvaná technická. Vyznačuje se maximální obsazeností, davovou uniformitou obsluhy i strávníků, kdy většina si vybere pouze ze dvou jídel (z nabízených cca 10). Hlavním heslem menzy je "nacpi se a vypadni". I když většina známých tuto menzu preferuje, za sebe musím říci, že neumí udělat kuře, rýži ani brambory. Kuřecí steak je špatnou úpravou suchý, tak ho omáčí ve standard omáčcce, brambory jsou nechutně rozvařené nebo nedovařené a rýže bez chuti a slepená, navíc misto všude ve světě běžného druhu basmati dlouhozrná varianta. Takto se vařilo tak někdy v roce 1985. I když cena jídla se pohybuje kolem 50 Kč pro studenty, troufám si tvrdit, že tržní cena takové práce a materiálu je daleko nižší a že taková prezentace schopnosti vedení školy vůči studentům- strávníkům je nehodná dnešní době.

Tzv. studentská menza se vyznačuje vysokým počtem nabízených jídel, nízkým počtem jídel poživatelných a prakticky v něm nenajdete dobré jídlo. Menza proto není až na pár okamžiků plná a je jistým druhem pervezního požitku hrabat se dlouhé minuty v hnusných bramborách nebo jejich specialitě - rozmáčených "amerických" bramborách. Nezvládnutí základních kuchyřských technik je nahrazováno širokým výběrem zeleninových příloh typ krájená mrkev, zelí, 30p. eidam, která se chutově k hlavnímu jídlu vůbec nehodí. Maso vepřové a hovězí je kupováno patrně v nuceném výseku a je nepoživatelné. Polévky připomínají svoji konzistencí omáčený bujon, chuťove nepřípomínají vůbec nic krom ohřáté vody.

V obou menzách existuje něco jako nabídka salátů a vegetariánských jídel. K tomu mohu říci pouze následující, když to neumíte, tak to nedělejte. Větši hnusy jsem nikde na světě nejedl. Pro inspiraci doporučím toto nebo indickou jídelnu, kde se za stejný nedotovaný peníz najím nemasitého pokrmu 100x lépe.

Menza v Masarykově domu se vyznačuje výběrem 1-2 jídel v ucházející kvalitě a podle mě je patrně nejlepší z výše uvedených. Bohužel to znamená fronty a poněkud odporný paroodér. I tak malá menza prostě neumí nabídnout ani ten úplně základní komfort svým hostům. To je vůbec neduh těchto menz, že neumí jednoduše větrat, takže jídelny čichově připomínají poblitou saunu s hořkou příchutí zaschlého SAVA.

Všechny tyto menzy spojuje minimální kultivovanost a inspirativnost výdeje jídla a samotných jídelen. Možná si to ani už studenti nebo učitelé neuvědomují, ale pásy na jídlo plné použitého nádobí a zbytků, je kreativní výblitek hodný opravdu velkého vola. Posledné menza je schovaná v rektorátu CVUT, ale je dostupná co se týče nabídky hlavních jídel jen vybrané čeládce šéfů CVUT. Hezká ukázka rovnosti v akademické obci. Není ale o co stát, protože strava připomíná 80.léta, jen vybavení a prostředí je poněkud lepší. Oproti stavu bufetu před 2 roky je to posun nevídaný na poměry ČVUTu.

Podolí, Albertov a Karlák

Nejen o prázdninách stojí za to navštívit menzu v Podolí, 5 minut chůze od výstupu metra C v areálu kolejí CVUT na Děkance. Jedna z mála výškově prostorných menz, která vznikla patrně předěláním společenského kulturního domu svazáků. Nabídka tří jídel, z nichž dvě lze v pohodě sníst. V Menze je klid a někdy i ticho. Během školního roku je vedle otevřen i bufet.

Pokud někdy člověk zavítá do pěkné studovny/knihovny dopravní fakulty CVUT, kde jsou PC s netem i pro nestudenty školy na Albertově nedaleko botanické zahrady, doporučuji nevelkou tzv. výdejnu (menzu) v Horské přímo naproti studovně. Nabídka jídel se pohybuje kolem magického čísla pět a jak prostředí menzy, obsluha tak i jídla jsou velice kvalitní, funguje i odvětrávání této komorní jídelny. Do budovy je vstup na kartu CVUTu, ale vrátný vás tam na kartu VSCHT klidně pustí, příp. má průchod volně otevřený. Po jídle je možné vyjet do 4. patra a projít si budovu směrem dolů např. funkční model nádraží nebo přejít průchodem v prvním patře do bývalé hlavní budovy fakulty strojní a projít si jejich laboratoře v přízemí nebo se v předposledním patře budovy bývalé strojní fakulty kouknout na jedinou zapomenutou posluchárnu, kterou nestihli dnešní soudruzi z fakutly dopravní opravit. Machři najdou i skrytý vstup do nejvyššího patra. Vedle jídelny v prvním podlaží je ještě menší bufet.

Za návštěvu stojí i areál CVUTu na Karlově náměstí, kam vás vrátnicí opět v klidu s kartu VSCHT pustí. Ne snad kvůli menze - výdejně, ta se nachází na dvoře mezi budovou strojní a elektrotechnické fakulty a její nabídka je analogické nabídce v Horské, ale prostředí je odporné (někdo totiž zapomněl na solidní střešní izolaci a funkční klimatizaci). Na druhou stranu je to přímo nad výstupem z metra na Karláku. Doporučuji projít si všechna patra této historicky zajímavé budovy a nahlídnout do všech zákoutí, shlédnout technikům známé posluchárny, všelijak běžným zrakům ukrytá nebo různě stočená schodiště, pak se projít po dvoře a přejít do budovy FELu a skončit na vykající kávě v bufetu v prvním patře, kde jsou světe div se i slušné toalety. Opravená budova FELu také stojí za zkouknutí, jen musíte počítat s tím, že na některých patrech mají čipové vstupy, tak tam na někoho u vchodu musíte počkat. Poslední autobusem dostupná menza od VSCHT je na kolejích Strahov, ale tam jsem nedošel a skončil třikrát v břevnovských hospodách, tak snad někdy příště. Prakticky všechny břevnovské hospody lze ale doporučit. Menza na Volze je určena pro bydlící a ekonomy, jídlo je na úrovni menzy Technické a trochu lepší ambiente.

Čajová pochoutka

Nakonec jeden arcihnus. Všechny menzy nabízejí jako standard nebo za poplatek 2,- teplý černý čaj k hlavnímu jídlu. Nemusím ani psát, že to chuťově pravý čaj není ani náhodou. Možná tam do toho házej tzv. pigy výblitek, ale i kdyby to byl nějaký kvalitní čaj, odkdy se panebože k hlavnímu jídlu připíjí teplý černý čaj ? Když už, tak to musí být zelený čaj. Zvlášť ve vedru a parnu jídelen je to ale chuťovka i v zelené variantě. Někdo v ČR ale opravdu k hlavnímu jídlu pije dobrovolně čaj ? Nebylo by lepší za ty 2,- nabízet studenou vodu z kohoutku do 0,5 l pohárů a za mírný poplatek malé pivo nebo 0,2L víno ?

Takže závěrem při přivření obou očí a všech chuťových pohárků doporučím jídelnu v Horské, Podolí a Masaryčku s malým disclaimerem, že za to, co jeden dobrovolně sní, si k stáru může především on sám.

Atkinsova fyzikální chemie jako křen

Před 14 dny vyšla na VŠCHT po dlouhé době další zásadní publikace, která tady měla být jako učebnice již v 90. letech V českém překladu totiž vyšlo deváté vydání Fyzikální chemie od Peter Atkinse a Julio de Paula z roku 2010. Na rozdíl od jakýchkoliv skript chemických škol, z nichž ta současná z VŠCHT lze považovat za nejkomplexnější, jde o skutečnou učebnici solidní (nejen fyzikální) chemie. Cena publikace je cca 1.000 Kč, takže nějaká koruna česká za stránku pro studenty. Předem dávám holt ústavu Fyzikální chemie VŠCHT za to, že do překladu šel a dobrovolně si udělal těžkou konkurenci k vlastním skriptům a pomůckám, a to k dobru fyzikální chemie a především studentům chemie, kterým z valné většiny fyzikální chemie na škole přijde složitá, teoretická a téměř k ničemu a toto přesvědčení mnohým bohužel k jejich vlastní škodě vydrží celý profesní život. Aktins není rozhodně masové čtivo ani pro většinu chemiků a některé kapitoly jsou těžké k úplnému srozumění na třetí přečtení , i když se přemůžete a budete přistupovat k fyzikále se slepou důvěrou a neutuchajícím optimismem - ne jinak tomu bylo před 30 lety u česky vydané Moorovy Fyzikální chemie, ale každý solidní pokus jak srozumitelně zpřístupnit odborné veřejnosti základní přírodní zákony se počítá a toto je rozhodně dobrý pokus.

Především je Aktinsova fyzikální chemie kvalitní školní učebnice, takže čtenáře nejprve seznámí jednoduše i s potřebným matematickým aparátem nutným k pochopení látky prostřednictvích tzv. doplňků. Mohu se mýlit, ale stejný přístup jsem v české učebnici našel jen u 20 let staré povedené ale bohužel skromné učebnici Termodynamiky materiálů od Leitnera a Voňky. Představa, že student si bude pamatovat definiční plkačku z kurzů matematiky i po dvou a více letech studia je sice hodně utkvělá, ale o to méně pravdivá. Navíc americký způsob "vyprávění příběhu" včetně současně vypočtených příkladů a názorných grafů pak usnadní i pochopení jednotlivých kapitol. Podobný styl měla snad i zmiňovaná skripta fyzikální chemie I/II z VŠCHT, ale vydrželo jim ty první dvě kapitoly, pak se to zvrhlo až na pár čestných výjimek v derivování a integrování bez ladu a skladu, hlavně že to na konci nějak vyšlo. U každé kapitoly se uvede srozumitelně i smysl celé kapitoly a praktické použití. Účelem knihy není udělat dojem na studenty, že pisatel umí hodně vzorců a že plná stránka integrálů znamená vysezenou učenost, ale ukázat běžným studentům lidsky přístupnou formou fyzikální chemii jako vzrušující obor, který kontinuálně prostupuje celou chemií od A do Z, dává chemii spolu s obecnou anorgánou řád a především vnitřní logiku a kauzální nexus. Je sice hezké umět tisíce organických syntéz, ale k vysvětlení podstaty a užitečnosti daného procesu to nestačí ani náhodou, spíše je to ještě více zatemní.

Největším novum oproti českým publikacím je tedy dobře provázaný široký rozsah látky, který nejde ani při té největší představivosti spojovat s českým pojetím fyzikální chemie. Učebnice zasahuje do oblastí klasické chemické termodynamiky a kinetiky, katalýzy, kvantové mechaniky, fyziky a fyzikální chemie plynů, kovů a polymerů (i když jen v základním ale o to srozumitelnějším podání), krystalochemie, analytické chemie, materiálového inženýrství a fyzikální biochemie. Oproti organickému McMurrymu, který jde v didaktické názornosti sice ještě dál, ale jinak stačí tak akorát na bakalářskou zkoušku základů organiky, nejde o naprosté základy oboru ale solidní hlubší přehled látky. Je to tedy esenciální učebnice pro chemiky od orgánosmrdníků přes šutrology, vápenáře, gumáky, hastrmany, o'nanology, technologickou pakáž a biogenomisty po modeláře. Atkinova učebnice fyzikální chemie v podstatě zahrnuje předměty Fyzikální chemie I a II, Koloidní chemie, Úvodu do studia materiálů, Analytickou chemii I a II, Chemii a fyziku pevných látek, částečně Anorganickou chemii II, Fyziku polymerů, Fyziku kovů, Krystalochemii, Termodynamiku materiálů a Chemické inženýrství I. Na rozdíl od analytické chemie na VŠCHT a PřF UK, která studenty v bakalářském stupni toho moc nenaučí, pokud neberu v potaz profláklé ale v praxi dávno nepoužívané reakce pro první třídu gymplu a seznamy studentům nesrozumitelných analytických metod s ještě nesrozumitelnějšími náčrty zařízení, tato učebnice ukazuje podstaty důležitých metod a nebabrá se s tím, jaká je tolerance hrnečku v labu a memorováním seznamů a náčrtů metod.

Nechci zbrkle hodnotit některé novoty v názvech, protože je mi v podstatě jedno, zda máme první větu termodynamickou nebo první termodynamický zákon, to si rozhodne samotná praxe. Ani nebudu spílat nad některými gramatickými chybami ve vzorcích, protože samotný text učebnice byl po gramatické stránce opraven dobře. Trochu mi ale chybí častější uvádění anglických ekvivalentů, protože to budou klíčová slova, která bude student dále hledat. Skoro bych doporučoval uvádět všechny názvy a termíny dvojjazyčně. Obecně je to ale vynikající a čtivá kniha (no to jsem trochu přehnal v případě kvantovky :-) , která jistě stojí za přečtení i v co do oblastí, kde si je jeden jistý, protože objeví různé další netušené konotace. Pokud se navíc pochlapí ústav anorganické chemie a přeloží a vydá v dohledné době Anorganickou chemii od Catherine Housecroft nebo něco podobného, bude chemický vysokoškolský učebnicový základ kompletní.

Jakou chemii studovat ...

Když už se nějaký středoškolský student dopracuje k naivně-perverznímu názoru, že by část svého jinak beztak bezcenného života spojil s chemií nebo biologií, nabízí se mu prostřednictvím spřátelených medií a webu spousta chemických oboru a podoborů. Po přečtení sebeprezentací všech možných českých a slovenských škol a akademie věd musí dojít vnímavější student k názoru, že jde o naprosté globální unikum hraničící s donebevolající nespravedlností, že tak moc světovým výzkumem prošpikovaná země nemá už 50 let nobelistu ani zde nepůsobí solidnější chemická a farmaceutická firma. Prakticky každá česká vysoká škola dělá poslední kroky k nalezení léku proti rakovině, mění a vylepšuje DNA, dobývá energii z kaluže anebo se hřeje ve svetru z nanovláken, a to vše za zahraniční teamové spolupráce, ERASMU a v „moderních laboratořích se špičkovou přístrojovou technikou“. Už chybí jen zářné zítřky a pomocná ruka kamaráda ze skautského oddílu Kačeři. Radit nekritickému studentovi netřeba. Ten někam zaleze a až najde ještě lepší prezentaci, vyleze z brlohu a přeleze do jiného. Těm ostatním bych poradil tento postup:

1. V prvé řadě není třeba někam spěchat s výběrem specializace. Chemie je natolik rozsáhlá, že první tři roky dělat specializaci nebo makat v laborkách na určité věci „pana školitele“ je ztráta energie a času. Na VŠCHT je v podstatě jedno, kam si dáte přihlášku, protože do navazujícího magistra lze přejít kamkoliv. Jen u magisterské biochemie akol. je potřeba myslet na to si zapsat pár předmětů (cca 10 kreditů za celé Bc.) z potravinárny navíc, aby člověk dosáhl na požadovaných 100 relevatních kreditů. Když se spletete, nic se neděje. Většina vyučujících samozřejmě má jakous takous empatii a dovede poznat, že váš zájem o jejich specializaci skončil. Nemá proto smysl se nechat navést k práci na něčem, co vás už přestalo bavit. Školitel vás beztak ztratí a tak se vás bude aspoň snažit využít jako levnou laboratorní sílu. Student není otrok a říci, že mám zájem o něco jiného a přejít jinam, je přirozeným právem každého. Pokud Vám tedy to před prvákem nedá a zvolíte se atraktivus naleštěného prdu typu forenzí nanobiosyntéza molekulárně farmaceutického genu, aby vám náhodou něco neušlo a později Vás přejde dělat "jednoho ze sta", nic se neděje. Studovat Bc chemii a biochemii na PřF UK nemá současné době smysl, snad jen kdyby někdo preferoval menzu v Albertově, ale to by muselo být echt prase.
2. Je vhodné si zjistit si, co učili a dělali vaši „vysnění“ profesoři před 10 nebo 20 lety. V lepším případě zjistíte, že strávili tak max. ½ roku v zahraniční laboratoři jako laboranti (honosně PhD nebo PostDoc), obyčejně pak strávili celý život v Liberci, na Albertově nebo Pardubicích a jejich klasickým výstupem jsou stále stejná analoga ve třech spřátelených honosně nazvaných periodikách, který po bližším zkoumání zařadíte co o lokalizace vydavatele mezi Brno a Košice. Ti horší jsou závislí na počtu studentů a na českých grantech,tj. na příslušnosti k akademické smečce. Množství českých grantů (zvlášť z Min. školství) o kvalitě jejich výzkumu nebo o smyslu jejich práce nic relevantního nevypovídá.
3. Projděte si pořádně školu, protože je minimálně trapné když za 5 let studia nezjistíte, že má budova A také třetí patro, kde sídlí jeden nejmenovaný ústav a část jedné větší sbírky a že jsou zde naopak dva suterény pod sebou, pak několik separé vstupů do laboratoří přístupných pouze ze dvora (budova b). Můžete si přitom tipovat, kde sídlily obě slavné psychotronické laboratoře v 80.letech (Kahuda, Rejdák). Utajeným se pro mnohé chemiky jeví i ústav energetiky, informatika a „výživa“. Při hledání třeba u posterů zjistíte, že danou věc lze studovat i na jiném ústavu nebo z jiného pohledu, příp. je možné mít laborku celou pro sebe na zdánlivě neatraktivním oboru. Dnešní hřbitovy jsou plné bývalých organiků a polymerníků.

4. Myslete na to, že většina slušných chemiků ve světě projde několika kariérami, a to i mimo chemii a úzká specializace sice na počátku kariéry může pomoci, ale za 15 let vaši kariéru zničí. Naučit se nazpaměť (roz. jakoby navenek logicky a systematicky anebo pohádky o nukleofilitě) stovky syntéz je sice pro některé typy lákavé, ale smysl lidských dějin bych v tom opravdu nehledal.
5. Postupně zjistíte, co Vám jde, co se Vám učí lépe a co hůře. Tomu je potřeba se věnovat a přitom zkoušet další a další zákoutí chemie, protože nic neobohatí člověka tak jako profesní rozhled a analogie z příbuzných oborů.
6. Postupně jistě objevíte kouzlu pedagogů, kteří se vám zdáli na začátku hrozní a opravdovou „marku“ těch oblíbených. Nedejte na prvním dojem.
7. Na taháky a opisování se vykašlete. Buď chcete dělat chemii a k tomu musíte něco umět anebo pokračujete ve studiu typu dement-gympl a zůstane vám to do smrti. Nejde o známkový průměr a o „projití“ ale o podstatu poznání.

8. Postupně zjistíte, že lze studovat i jiné věci než chemie. Naproti škole do 50 metrů lze najít pájkaře, parní stroje, silničáře, středověké umění a katolickou teologii. Stojí za to, si projít jejich chodby, zvlášť pokud mám zájem o materiály anebo biotechnologii Sebevraždu je vhodné spáchat skokem na „dvorek“ v temném domě architektury pí. Šrámkové. Minimálně se tam dobře pěstuje deprese a pije v baru – doporučuji navštívit.
9. Pokud nejste v Bc. nebo před nástupem do Mgr. stále ještě rozhodnuti – což je ale zcela normální, doporučuji volit obecný chemický obor. Jeho reálná složitost nijak nekoreluje se složitostí zápočtové písemky v bakaláři, to je spíše o tom, kam je ústav schopen klesnout, aby se zalíbil. Doporučuji (v tomto pořadí): fyzikální chemie, chemické inženýrství, chemická analýza. Diplomku si pak nastavíte sami podle konkrétního zájmu. Rozhodně se necpěte někam, kde to vypadá „cool“ a pak děláte „cool“ otrokárnu.
10. Když něčemu nerozumím, tak se zeptám. Jednak často zjistím, že nejsem sám a navíc tomu budu rozumět..
11. A když Vás chemie přestane bavit, vyserte si na ni. Je to jen chemie.

Laboratoře z organické chemie aneb stále nevaříme perník

Po absolvování povinné organické chemie I, která zpravidla nadchne jen zoufalé panice chemie a milovníky slabomyslných malůvek, nastupují v plné síle laboratoře z organiky. Už za mých studií se jednalo o flákárnu - nakonec co si budeme nalhávat, ona celá organika je jedna velká flákárna, kde se hodiny staví sklo a pak čeká a čeká - a tak nepatřičně potěšen přítomností pár pěkných slečen z biochemky, kterým stejně jako kdysi mých vrstevnicím z biochemie dělá problém rozlišit adici od substituce, jsem v pondělí ráno nastoupil v novém bílém plášti do laborek z organické chemie. Ač si mě některé chronické absentérky spletly s asistentem a snažily se o ranní koketérií na úrovni zkušených kurtizánek, což zahnalo mojí depresi z tak časné hodiny, začaly laborky bez ve škole obvyklých zmatků a průtahů, kdo kam patří a co má dělat. Je sice pravda, že prestiž organiky u nás za posledních 15 let celkem dost upadla, čímž jsme dohonili chemický svět, ale i za dávných dob orgaslávy patřilo k dobrému tónu laborek, že profesor neměl na nic čas a do laboratoří se vydával jen, když utíkal před manželskými povinostmi anebo když se spletl, a jeho asistent byl namachrovaný debil, zvlášť pokud dělal pomvěda od druháku a o studentech, co neví, jak vypadá podtlaková destilace nebo hmoťák si myslel, že nemají na škole co dělat. Vím o čem mluvím, protože jsem ¨je ve Votočkově párkrát vedl a je nezměrným štěstím pro Univerzitu Karlovu, že se tam na organiku posledních 10 let nehlásí skoro nikdo.
Po seznámení s bezpečností práce a základními zařízeními laborek jsme ve stole objevili zadání čtyř úloh, které jsme měli do pátku zrealizovat. Na moji zkoumavou otázku, čím je nejlepší začít, mně na první pohled ublíženecky agresivní asistent poradil, že je to jedno a tak jsem počal počítat množství reaktantů, neboť hodiny výdejny jsou omezeny, což jistě na klidu nepřidá. Jak jsem brzo zjistil, laborantky z výdejny sedí ve veselé diskusi někde vedle v kanclu a občas vydají i mimo hodiny, zvlášť pokud je jim jedinec sympatický, což se v mém případě při vší skromnosti dalo očekávat. Ověřením v sešitě výdejů je dobré si zjistit, zda si jdu pro takové množství, co i předchozí kolegové, protože kontrola výpočtu od asistenta nebyla žádná a podepsal by i výdej vlastního hlenu, kdyby byl na skladě. Poněkud postarší ale pěkné laboratoře plnily obstojně svoji funkci, stejně jako postarší profesor (formálně takový titul snad ani neměl), který se občas v místnosti ukázal a něco nesrozumitelného zamumlal. Znuděný a dost mizerně oholený asistent pak vydával srozumitelné informace, ale jen na vyžádání a ještě takovou formou, že být na místě regulerních studentů, poslal bych ho slušně řečeno do hajzlu. Za celou dobu krom úvodu a popisu destilačky, odpařovačky atp. nebyla jediná přednáška o tom, co je smyslem laborek a čeho si mají u jednotlivých operací studenti všímat. Studenti si tak museli spojit teorii z organiky s učebnicí k laborkám, která je ale zaměřena spíše k instrumentaci než k principům technik. Studenti měli tedy na začátku laborek k dispozici jednu až dvě rovnice, reaktanty ,popis prací, plášť a brýle. Patrně jsme si ani neměli dovodit meziprodukty a vedlejší produkty, protože to po nás nikdo nechtěl. Obecně laborky z organiky patří k těm lehčím předmětům, v podstatě jde o dílenské práce (pokud se to na základce ještě učí), kde vás překvapí občas mizerný zvlhlý reaktant nebo nějaký vlastní omyl např. při separacích, kde po 4 hodinách vaření úspěšně odstraníte produkt a spláchnete ho rychle do výlevky, přičemž v tu chvíli Vám ten omyl dojde a vy už začínáte tušít, že ve čtvrtek domů nepůjdete.

U práce jsem se po celý týden pěkně nudil a tak jsme strávili celý týden žvaněním o škole a okukováním spolužaček, odevzdali jsem cca 4 produkty a někdo se podíval i na seznam spekter. Začátečníci brzy pochopili, že nejde oproti anorganickým laborkám o nic těžkého : destilace, separace a vysušování, takže laborky dostály své pověsti, že to je pohoda a někteří z nás odcházeli už ve středu a přišli pak na závěrečný, ne příliš duchaplný, test. Známka nakonec byla odvozena další týden podle nálady vyučujícího a výsledky práce na ní neměly marginální vliv, jak je nakonec u organiky zvykem :D

V podstatě nemám laborkám z organiky krom chování dozoru moc co vytknout. Organiku si opravdu studenti vyzkouší a to i v celkem rozumném rozsahu. Pro šikovnější nebo zkušenější jde ale o ztrátu času a lehce získané kredity a to se opakuje i v pokročilých laborkách II, které se od základních liíší jen v detailech. Asi by stálo se zamyslet nad tím zkusit spojit znalosti ze základního kurzu organiky s laborkami těsněji, aby studenti tupě nemakali dle určených postupů bez toho, že by chápali, co a proč to vlastně dělají.

Dnešní studenti jsou hloupější ....

Ve starším článku jsme citovali spolu s poněkud ironickým komentářem rozumy děkana jedné z fakult VŠCHT na horšící se kvalitu studia a studentů na VŠCHT a v přírodních vědách obecně. Už prý tím, že dříve jich bylo vybráno méně, byli studenti a studium kvalitnější. Podobné názory měl i jeden citovaný absolvent na stránkách VŠCHT s poznámkou, že studenti před 15 lety byli zvídavější a připraveni diskutovat, zahraniční studenti na jeho ústavu jsou prý adaptabilnější a na UK už raději vůbec nepřednáší, protože tam není zájem o chemii prakticky žádný. Bylo prý nutné snížit rozsah několika základních předmětů, aby to dnešní studenti vůbec zvládli. Celé to martýrium stížností doplním o 2 roky starý komentář postaršího profesora organické chemie, že jeho ústav je jeden z mála na škole, který se snaží zachovat kvalitu, jaká byla na škole před revolucí. Tehdy byly prý i zkoušky a laboratoře těžší. Stát by měl začít množství studentů regulovat a omezovat dotace humanitním směrům. Neexistovalo za jeho mládí, aby studenti při studiu také pracovali, dříve bylo problém vůbec vystudovat. Utrpením je i nakonec samotné zkoušení, protože studenti chodí nepřipraveni. Tak poodobné názory slyším v českém prostředí často. Přejděme raději od dojmů ke skutečnosti a od české univerzity k americké, jakou jsem měl možnost poznat a vystudovat. Vybral jsem si pro začátek jen pár rozdílů k vysvětlení, že ono je to trochu jinak. Pokud někdo zaspí dobu, neměl by aspoň veřejně ventilovat nářky spícího, že už je ráno.

Zkoušení

Na rozdíl od VŠCHT se studenti chemie v US nestresují tím, kdo bude jejich zkoušející, jaký je jeho názor na určitou věc a zda se zrovna v den zkoušky daného studenta dobře či špatně vyspí. Veškeré zkoušky jsou samozřejmě písemné a anonymní, aby byla zajištěna objektivita hodnocení. Každý student proto má pro každou písemku své identifikační číslo, kterým svou zkoušku podepíše a jeho jméno je tak přiřazeno až po přidělení známky, kdy je konečný výsledek ještě možné o level modifikovat na základě práce ve třídě. Jedním z největších průšvihů, kterého se můžete na americké univerzitě dopustit je jakýkoli náznak sebeidentifikace při zkoušce, např. pokud bych, jakož jediný evropan ve třídě uvedl něco moc evropského, dále kontaktování vyučujících během zkouškového období a zejména plagiátorství. To znamená okamžitý konec studia. Po chodnách jsou proto vyvěšeny velké postery upozorňující studenty na závažnost plagiátorství. Zkoušky se píší na počítači ve chráněném softwaru, který umožňuje tři různé režimy: A) open book ve třídě B) open book s přístupem na internet a C) open book - take home, kdy je na zkoušku zpravidla 6 hodin, studenti mohou používat jakékoli externí zdroje a mohou zkoušku vypracovat na jakémkoli místě. Ve všech případech nelze ale kontaktovat třetí osoby. Konečné hodnocení, kdy se známky udělují na základě srovnání všech studentů v kurzu, zaručuje, že si studenti během zkoušek neradí ani jiným způsobem nespolupracují, neboť by se tím sami mohli dostat do kompetenční nevýhody se svými spolužáky. Samozřejmě obsahem testu jsou otázky z každé hodiny, aby byl obraz o znalostech studenta komplexní. Na VŠCHT se dodnes zkouší hlavně ústně, a to bez jakékoli anonymity, z celé probrané látky dostane student 1-3 otázky. Někteří studenti se dokonce na zkoušku oháknou jak na ples, vezmou si kompletní kvádro nabo načinčané šatičky pro pedofily, takže grotesknost "ústní" dosáhne vrcholu. Neexistuje žádná možnost kontroly ústního zkoušení, natož permanentní kontrola, žádné standardy a až na výjimky (fyzikální chemie) nejsou ani relevantní vzorové testy v případě písemných testů. Namyšlení čeští vyučující ještě o sobě naivně tvrdí, jak jsou spravedliví a jak znalosti z ústní zkoušky poznají, kdo umí. Stačí si přečíst pár prací o testování, o prvním dojmu, o sympatiích a znát trochu statistiky, aby si člově ověřil, jak takové zkoušení vypovídá v souhrnu jen o jednom - a to o zkoušejícím. Okruhy ke státní zkouškám pak připomínají názvy kapitol učebnic, takže nikdo přesně neví, kde otázka začíná a kde končí. Určuje to prostě zkoušející. Maximálně směšné jsou v tomto ústní státnicové zkoušky, kdy znervovaný student před komisí, kterou často vidí poprvé i naposledy v životě, musí opakovat naučenou látku, ze které už jednou předtím byl zkoušen, jako odpovědi na jednu dvě náhodně vybrané otázky. Hodnotícím ani není trapné takové opakování požadovat. Kdo dobře opakuje jak opice, bude vpuštěn. Na západě by na to neměl žaludek nikdo. Znudění přísedcí se pak ptají na úplně blbosti v závislosti na tom, zda pochopili, že musí zachraňovat nebo zda si mohou dovolit i nějakou základní otázku z oboru. Bohužel se obávám, že obrovskou propast v úrovni testování některých českých vysokých škol oproti americkým nepřeklene v dohledné době samovolný vývoj, neboť to opravdu souvisí fakticky s vymřením dvou generací učitelů zvyklých na takový amaterismus a svévoli, spíše se dočkáme žalob studentů a vyšších náhrad odškodnění.

Zájem o studium

Všichni výše popsaní stěžovatelé začali svoji chemickou kariéru v 70.letech. V té doby byl mezi středoškoláky velký zájem o technické vědy, přestože čeští vědci prakticky nepublikovali, ale často jen přeložili zahraniční práci a zde ji publikovali v upravené formě. Proč takový zájem o chemii ? Částečně proto, že ještě nedošlo k popisu ekologických škod způsobených chemickým průmyslem, což je mimochodem chyba těch "kvalitně vzdělaných" chemiků té doby, že nebyli schopni včas seznat důsledky své činnosti, a částečně proto, že nabídka humanitních oborů byla vysoce limitovaná českolovenským státem. Jakmile se navíc dostala do popředí ekologie, studenti začali pomalu směrovat kroky k biologickým disciplínám, později následovala móda biochemie. Tedy by bylo dobré srovnávat tehdější chemickou a biologickou masu jako celek se sumou dnešní chemické a biologické studentské masy. Jakmile se v pol. 90 let uvolnila kapacita humanitních oborů, studenti viděli užitek jinde. Jsou proto hloupí ? Ale vůbec ne .... V USA je závislost na modních vlnách studentů elasticky pružná. Pokud jde obor dolů, jdou dolů i granty a vybrané školné, vyhazuje se v rámci zprofanovaného cost cuttingu ze škol a v době boomu se naopak přibírá. Nikdo se nezaříkává záchranou výzkumu a vědy budoucím generacím. Věda je nesmrtelná stejně jako výmluvy zbytečných o své potřebnosti.

Konzerva

Všichni výše uvedení mají ještě jedno společné v CV. Na VŠCHT studovali, doktorovali, postdokovali, asistovali, habilitovali, profesorovali s malou obměnou práce v AV, příp. PřF UK. Tak pětina dělala cca půl roku poskoka v zahraniční laboratoři, pak hned domů (bez komentáře). Všichni z nich si píšou v telefoních seznamech i na webu všechny své tituly. Proč ? Když to přeženu proto, že by je podle jména nikdo nepoznal. Krásnou ukázkou je jeden ředitel ústavu, co je snad v 8 vědeckých radách, ve 3 poradních sborech, v 5ti zájmových sdruženích a ještě dělá s jednou bývalou soudružkou v akreditačce. Co je na těchto lidech inspirativního, aby k nim chodili studenti ? Nic. Ověšené tituly a neprodané patenty dnes nikoho nezajímají, základní obory zahnívají citováním úspěchů před 100 lety a cirkulace laboratoří na straně vedení je nulová. Když se to zasekne, tak se to prostě zasekne na dlouho, dokud dotyčný/á nezemře. V USA se postupně ruší doživotní profesury, protože ve srovnání se světem začala americká chemie v posledních 15.letech ztrácet a jedním z důvodu byla konzervativnost doživotně jmenovaných profesorů. Na americké škole ale i tak prakticky nenajdete jediného učitele, který by nevystudoval jinde anebo nestrávil cca 15 let jinde.

Nulové výsledky

Jedním z dalších důvodů přechodu k biologii, ekologii atp. je také to, že v ČR doba velkých chemických objevů v 70.letech jaksi pominula. Jestli na to měla vliv zastaralost mnoha technologií, odchod špiček AV po sovětské invazi nebo primárně poválečné vyhnání německého obyvatelstva (Ústí, Dečín, Chomutov, Liberec) nechám na jiných. Drtivá většina výzkumu na českých VŠ i v AV byla a je na nic. Lze to sice eufemisticky nazývat základním výzkumem, ale stále to bude na nic, a to i když to opublikují v některém časopise, který vznikl jen proto, aby bylo kde ty nesmysly publikovat. V US máte kromě grantů i často privátní nebo rizikový kapitál a obojí se přidělujeme jen těm, kterým se výzkumy rentují. U nás lze přežívat v grantovém smrádečku na škole nebo akademii věd celá desetiletí a vlastní užitečnost si dokazovat získáváním naprosto zbytečných titulů doktorů věd.

Práce při studiu

Při undergraduate studiu v pracuje v US prakticky každý. Pokud student později pracuje v laborkách na jakémkoliv projektu, pak je normálně (i když ne moc dobře) placen. Představa, že by student dělal zadarmo 3 dny v týdnu v laborce profesora bez odpovdající mzdy, je naprosto mimo mísu. Je celkem normální, že v undergraduate studiu (zpravidla 4 roky) student projde všemi odděleními a vše si vyzkouší, k tomu si vybírá minor (vedlejší specializaci) např. právo nebo ekonomii, aby z něj nebyl jen laboratorní idiot. Oborové spojení na Master (1-6 roky) nebo PhD, ke kterému Master zpravidla nepotřebujete, neexistuje. Každý může přestoupit na jiný obor v Master nebo PhD a je to naprosto normální stejně jako přechod během studia. Teorie se v Master učí jen vyjímečně, hlavní je práce na konkrétním úkolu, na kterém se toerie naučí tak nějak mimochodem.

Studované obory

Kromě nutnosti volby minoru je odlišnost ještě v něčem jiném. Málokterý student studuje něco jako Inorganic n. Organic chemistry. Většina laboratoří se specializuje na spolupráci s firmami a vždy je základní obor modifikovaný, a to skutečně, ne jako na VŠCHT, kde se k organice dá obor syntézy léčiv, ale krom teoretických plkózních farmakologií, farmakochemie atp. se stejně dělá obyčejná organika a nikdo ani není motivován spolupracovat s jinými ústavy školy, natož akademie věd. Naopak je na podobné nabídky na školu neuvěřitelně rychle zasíláno studentům upozornění, že AV nemá k magisterskému studiu akreditaci :D Ten mail podepsaný proděkanem mám schovaný dodnes. Co říká o pisateli a co číká adresátům ? Studenti, zde nejde o obsah vašeho zájmu, zde nejde o to, něco změnit, zde vám pomáhat nebudeme, pokud máte multioborové zájmy nebo vás nezajímá zastaralé organické učiliště ve druhém patře. Jde jen o to, že budete muset dělat u nás, i když byste chtěli dělat u někoho lepšího, který se nepotřebuje ověšovat tituly a zásluhami "za výstavbu".
Narozdíl od některých kolegů považuji nové kombinované obory typu forenzní analýza a biomateriály jako začátek cesty dobrým směrem, i když cesta k pochopení studijních modulů a minorů ze strany VŠCHT a PřF UK je patrně dlouhá, protože vzdát se "uvazků" ve prospěch soft oborů se našim hierarchizovaým seniorům zvyklým "na věčný pořádek" nechce. Hlavní přece je, když se naučíme tlustá skritpa plná dalších a pro dnešní a budoucí praxi naprosto zbytečných rovnic a pak si ještě ověříme ve hmoťáku. Není bez zajímavosti, že se ke změnám dokopali kovy a biochemie, které už nelpí na oceli a pivu, ale pochopili, že se někam vývoj posunul.
Nakonec i když přejdeme k dnes tak populární statistice publikování, zjistíme, že nárůst publikování začal až v druhé polovině 90.let a rozhodně ta předchozí nečinnosti nebyla dána režimem, jak se dnes šéfové ústavu snaží tvrdit. Prostě akademici nebyli zvyklí až na vyjimky podávat slušné výkony. Porovnáním s Maďary nebo Poláky to lze celkem slušně dokázat.

Protože některým komentátorům chybí závěr příspěvku, shrnuji a dodávám toto : není pravda, že jsou dnešní studenti hloupější, méně zaujatí pro školu než dříve, neschopní samostatností v práci a pasivní. Posuzovat něčí hloupost z ústních zkoušení je nesmysl, zvlášť pak těmi, co nikdy v žádné solidní laboratoři nebo ve firmě nepracovali, natož aby tam dosáhli vedoucích postů. Za další chytrost a hloupost jsou zcela subjektivní pojmy, které se některým pletou se schopností zapamatovat si rozsáhlé texty látky, které jsou dosti teoretické a v praxi k ničemu, a ty ve stanoveném čase reprodukovat jao by to byli vlastní myšlenky. Studenti jsou jen více kritičtí a ptají se, zda daný předmět není jen blábolivá teorie, ve které se to hemží bezobsažnými hesly typu samouspořádání, rovnováha, kompartment, systém apod. Těm, co podobná kritika a následně vlažný přístup ze stramy studentů vadí a na přednášky jim přijde cca 5 lidí, nezbývá při ztrátě soudnosti než se uchýlit k stupidním tvrzením. Je zcela logické, že dnešní studenti nepůjdou na obor, které nese sebou uplatnění právě jen v té výuce. Jistě, nějakému procentu jde i o titul, na školu kašlou, ale o titul šlo daleko více před 20 lety, dnes se tituly a formálním vzděláním nikdo nenají. Efektivita práce v průmyslu i vědě se za posledních 15 let prudce zvýšila a je otázkou, zda zastaralým memorickým a pseudoakademickým způobem výuky lze v dnešní chemii obstát. Nakonec řešní nezájmu o přírodní vědy ve formě absence elementárních přijimacích testů a neomezeného počtu přijatých způsobila zase jen ta "chytrá" generace dnešních padesáti- a víceletých, kteří obětovali kvalitu za svou kolektivní důchodovou jistotu, protože nebyli schopni vygenerovat jiné zdroje než peníze za studenta a pak rodiné granty od české vlády. Ti, co studují, za to opravdu nemohou.