Věčné pohádky aneb buzzwords v chemii: #1 Drug Delivery

Na vědecké konference jezdím už zřídka, jednak mi vadí dívat se na stále stejné obličeje, které už hodně stárnou a hlavně blbnou, vadí mi poslouchat "polite" odpovědi, že bývalý kolega je v nemocnici nebo rovnou zemřel, jednak mě dávno nebaví létání, hotely a nakonec se na konferencích nic moc nového nedovím a 99% konklůžnc odhadnu dopředu - no to asi kecám, ale tak nějak to cítím. Když slyším slovo "nadějné" nebo "perspektivní" odcházím rovnou, neb se mi chce zvracet, přestože strava bývá na konferencích solidní. Současně stále častěji lustruji patentovou literaturu a to i celkem starou, 50 a více let. A je zvláštní vidět, jak se aplikovaná chemie točí u některých případů v kruhu, jak se vynořují některá témata a pak místo nich přicházejí nová a jak jeden chemický život dovede celkem úspěšně řešit 50 let jeden stále stejný problém a nazývat ho různými jmény, podle aktuálních trendů. Jedním z prastarých problémů je drug delivery (DD) nebo targeted DD, pro zjednodušení tomu budu říkat DD nebo česky směrování léků (slovo léčivo mi přijde tak byrokraticky debilní, že raději zůstanu u osvědčeného pojmu lék). V zásadě jde o představu, že účinnost jinak dobrého léku je zbytečně nízká, protože s časem rychle klesá koncentrace účinné látky a dále je lék veden skoro náhodně a nikoliv cíleně např. k "nemocné" tkáni. Osobně mi na tom od počátku vadila jedna věc : představa, že několik bilionů (samotné číslo není důležité, ale bavíme se o molech) molekul léků v těle je málo a že nedokonalý účinek závisí od toho, zda jich je tam 10 nebo 1000 víc. Přišlo mi to - nevím proč - takové nechemicky mechanistické očekávání a vždy jsem se podobnému tématu vyhýbal. Nicméně před materiálovými chemiky tedy vznikla atraktivní výzva. Máme diagnozu, máme lék, jen hledáme vhodný nosič a měříme výslednou koncentraci. Jasné, jednoduché, jdem na to ...

Jak se prokousat k chemii

Není nad to si zvolit debilní téma, ale občas to jednomu v takových deštích nedá. V USA n. Austrálii je poměrně běžné, že pro chemii se lidé rozhodnou až po třicítce/čtyřicítce a přejdou z nějakého jiného hodně odlišného oboru a začnou tzv. druhou kariéru. Samozřejmě existuje i opačný směr od chemii např. k byznysu, novinařině, teologii atp. Nevím, jestli někde existují data, ale předpokládám, že mnoho českých vědců se v byznyse nechytlo a stejně tak školy nejsou připraveny na střední generaci.

Když se z chemie stane publikoblbie a z chemika otitulovaný žvanil

Přiletěl jsem před týdnem na jakousi akci do Prahy a přitom jsem se setkal s několika svými bývalými spolužáky a spolupracovníky, kteří vystudovali a dodnes dělají chenmii. Po několik minutách frází jsem byl opětovně ponořen do nářků nad stavem chemie a vědy v ČR. Nakonec to skončilo v bahně nadávek na vládu, senilní činovníky v akademii, spekulanty s eurodotacemi a lenost začínajících chemiků. Do toho ještě rektor Mezloch požaduje, aby profesory jmenoval hradní šašek. To poslední mě pobavilo, protože na jednu stranu se mluví o akademické svobodě a na druhou stranu se nechápe její význam. Svoboda neznamená jen svobodu něco dělat ale také osvobození od něčeho. Tím něčím myslím oficiální předávání titulů, která na západ od Aše mají hodnotu nula a předávání od někoho, který nemá o daném oboru ani páru. Chemik by měl být praktikem a ne otitulovaným kreténem, který má sice stovky publikací v impaktech, ale ani jeden smysluplný komerční výsledek. Ať si kždý udělá srovnání Líma, Protivy, Mlezivy, (Rudolfa) Bárty, Holého vs. profesoři z VŠCHT anebo z UOCHB (o přírodovědě a Makromolekule ani nemluvě). Není pravda, že by před rokem 1989 nebylo otitulovaných profesorů chemie, jejichž blbost byla do nebe volající. Vladimíra Maděru (jednu dobu dokonce rektora VŠCHT) anebo Karla Frimla, který vládl makromolekule uvedu za všechny podobné.

Jak se odchází z vědy ....

Do roku 1989 bylo v ČR standardem, že vědecká nebo akademická kariéra byla jistá a konstantní od nástupu až po zajetí rakve do hrobu. Profesoři, docenti a podobná akademická sebranka zpravidla odcházela do důchodu z té instituce, na kterou nastoupila v 18ti, resp. 25ti letech v případě AV. Čest výjimkám. Kvůli této fatální zamrzlosti se dostal výzkum a věda na úroveň afrických států a nedělejme si iluze - ve většině oblastí působnosti AV se nic nezměnilo dosud, přestože jsou dnes peníze na nové přístroje, služební cesty atp. Pamatuji se článek z druhé poloviny 90.let od nějakého sociologa, který se zeptal odcházejících vědců na důvody změny kariéry po sametové revoluci, kdy začali houfně z vědy lidé odcházet a tento trend se překvapivě nezastavil ani za tehdejších cca 8 let, kdy k sociologickému výzkumu formou dotazníku došlo. Překvapivě ve většině případů nešlo o peníze, ale řekněme - o ideové důvody.

Proč nikdo nechce dělat chemii pevných látek aneb Solid Chemistry lépe a jinde

V předchozích postech jsme kritizovali neskutečně tragickou výuku pokročilejší anorganické chemie na pražských vysokých školách, nudnou, o co víc nabubřelou co do matematiky, o to méně použitelnou pro praxi a nesrozumitelnou pro studenty. Netýká se to bohužel dlouhodobě jen PřF UK, která se raději začala orinetovat na zcela marginální anorganické pseudoaplikace a psaní do pofiderních časáků, ale v poslední době i VSČHT, kde je to do velké míry dáno neschopnosti zaujmout studenty ze strany přednášejích z Ústavu pevných látek, ústavu anorganické chemie a inženýrství pevných látek. Čestnou výjimkou je ústav skla a keramiky {Helebrant&Pabst} a ústav kovů, které ale nepřednáší klíčové předměty (a v případě železáků by už měli s tím nitinolem jít také slušně řečeno doprdele:-).



Nebudu raději ani zmiňovat ústav polymerů, o jehož "produkci" v posledních 15 letech si myslím své. A co hůř, ústav makromolekulátní chemie AV zaspal a pak se po revoluci probudil někde v době Límových čoček a náhlá orientace na tzv. biomedicínu je vzhedem k počtu lidí v labu, kvalitě vedení, chybějícmu komplexnímu vybavení laboratoří a dlouhodobou nulovou spjatostí s komerční chemii naprosto naivní a bláhová, což nakonec dokazují i nulové komerční výstupy a následná orientace se sebeodměňování a sebechválu v rámci akademie. Už to začít dělat výzkum společně s ústavem AV medicínského typu něco říká o naprostém úpadku UMCH.

Bída české vědy aneb návrat normalizace

Takže jako loni, máme Heyrovského, Wichterleho a Holého. Co na tom, že poslední z nich něco solidního vymyslel tak před 30 lety a předposlední před 70 lety a to ještě někdo v české televizi konečně pochopil, že existuje jakýsi Drahoslav Lím a jeho paměti, které se od těch oficiálních z akademie věd dosti liší ve věci vzniku a výzkumu kontaktních čoček. Jak by ne, když se Lím, jakožto držitel patentu z roku 1959, snažil v ČSAV o normální běžné vědecké místo v 70.letech, nedostal ho prostě ze závisti kolegů Makromolekulárního ústavu (kolektivně hlasovali soudruzi vědci proti jeho přijetí to opakovaně) a musel se vrátit do USA, aby tam vydělal za 20 let tolik, co ÚMCH nevydělá ani za dvě století. Za loňský rok Akademie věd mezitím vyprodukovala 100 bust Ottů, na Tondu ještě němají toho správného umělce, co by 100% zachytil jedinečný výraz organického chemika při destilaci. VŠCHT jednoho Ottu pro jisotu přihodila na schodiště, asi aby se bylo na co koukat (panebože jak ten estetický kreténismus patetitckých vztyčovatelů soch miluji) a na první medicíně v Karolínce přesáhl počet titulů MUDr. Prof. PhD. Doc. MBA a to často ve variantě all incusive u jednoho jména :-) přesáhl číslo 800. V bufetu na PřF UK opět září bramborák z mikrovlnky a chuť kafe připomíná urinální matrix. Kolektivně se snaží na Karlovce zapomenout na to, že poslední práce v chemii, které dosáhly následně na nobelovky, byly financovány Wermachtem a prováděny chemiky, se kterými Karlova univerzita 20 let předtím nekomunikovala z "národní" hrdosti (roz. blbosti). Ohledně akademie věd si poněkud překvapivě přisadil i úřednický chronický nemakačenko soudruh Rusnok v pozici prezidentského premiéra, když se dovolil této bolševické instutice přezdívané akademie věd zeptat, co z ní vlastně český stát má. Tak jako vždy každý rok "akademie" takticky neodpoví a křičí, jak jsou na ní politici zlí a že je zde zlý úmysl (rétoricky to už přetím zachytila ve svém projevu paní Kačanová). K tomu se přidaly pražské vysoké školy a chtějí, aby nejbohatší region ČR dostával také dotace jako mají regionální školy. Těm, co se podařilo sáhnout na eurofondy, je hej a nic neřeší, dokud nemusí prezentovat vlastní výsledky. Takže setrvalý stav a klídek ....

jen se čeká, kdy na ty podvody s eurodotacemi na totální předražené nesmysly přijde. Favoritem je bez pochyby super-hyper počítač Ostravské unoverzity za 2 mld, který bude maximálně tak sloužit na předpověď počasí v okruhu 10 metrů od vrátnice této instituce s úspěšností předpovědí 51%. Olomoučtí a brněnští "biologové" a liberečtí nanokreténi jsou co do výše promrdaných nákladů za Ostravou hned v závěsu. Už se jen čeká, zda začnou publikovat v maďarštine nebo si rovnou začnou vydávat vlastní časopis Acta Plca a zda vláda bude podobné blbosti muset ještě pár let platit, protože se k tomu zavázala pod hrozbou vrácení dotace, i když české "hlavy" v grantových žádostech předpovídaly vysoké zisky :-). Je jistě dobré udržovat vědecké dementy dalších 5 let. Poučení z dotací nestačí a opět se budou vymýšlet nesmysly. A to je dobře, legrace musí bejt. Po každoročních tiskových oznámeních několika profláklých "vědců z Brna" o objevu léku na rakovinu s letošní aktualizací ve formě objevené brněnské cílené onkologické léčby je čím dal patrnější, že v ČR multiplikované žádosti o grant na lékařský výzkum rakoviny, genové terapie, bioléčiva atp. přinesly očekávané plody a bublina se musí nějak dál neustále přikrmovat do doby, než se ty dotované pytle hoven vysypou dańovým poplatníkům na hlavu. Protože ale Fyzikální ústav AV ještě nevydal tiskové prohlášení o tom, že se jim podařilo postavit na nohy vozíčkáře opatrným ovíváním plazmatu kolem těla dotyčného nebožáka, můžeme konstatovat, že není ještě nejhůř a nějaká zdravá skepse a skutečná věda se tu pěstuje.

Když se ale naopak podíváme, kdo se stal děkanem 1.LF, budeme ke zdravému rozumu a vývoji minimálně na lékařských fakultách trochu skeptičtější. Ono dnešní první lékařská byla po rozdělení na českou a německou část Univerzity vždy poněkud gerontická sestava obskurních pražských postaviček, která v mezinárodním srovnání statečně plnila roli věčného outsidera - s výjimkou Purkyňova ústavu za dob protektorátu, kdy tam by umístěn řišsský ústav pro rasovou hygienu, který jisté přeshraniční proslulosti bezesporu dosáhl. Po evolučním roce 1989 to na chvíli vypadalo, že se to změní, že by se lékařský vývoj mohl dostat aspoň na středoevropskou úroveň, ale nakonec se fakulta stejně jako ústav pro "kontrolu" léčiv dostala do područí nátlakových skupin, které se snaží prosadit léčbu podle svého chlebodárce. Příspěla tomu vělkou měrou organizační impotence předchozích vedení, které se víc než na studenty a lékařskou vědu soustřeďovalo na pěstování motýlka, poskytování procítěných předvánočních rozhovorů s nějakým tím reklamním návdavkem tablety s kys. askorbovou a honěním MBA titulů. Ono se již v 80.letech minulého století vědělo, že když chcete pohřbít vědecký talent, nechte do udělat zkoušky na českou medicínu. Prakticky nepřetržité biflování spousty seznamů s procvičováním umění empatie, co tak asi zkoušející očekává, udělalo z myslicí bytosti bytost medicínskou, které fakt nedostatku krativity a kritického myšlení kompenzovala lékařským diplomem, latinským blábolením, uspokojením rodičů a blízkého okolí a poněkud perverzním pocitem bílé sounáležitosti. Není od věci si připomenout železný zvyk 1LF a VFN, že vedoucí ústavu a primář zpravidla ve funkci umírají, pokud ji nezastávají úspěšně ještě 5 let po vlastní smrti. Důsledky na stav některých nemocných, když někteří "Prof" byly profesně, intelektuálně i vědecky mrtví již při svém nástupu do funkce, patří již několik desetiletí do studnice vtipů lékařské obce. Aspoň to se dnes trochu změnilo, i když opravdové výběrové řízení na lékařské profese neexistuje dodnes. Kombinace účasti v politice v touze alespoň už teď dosáhnout nějakého uznání a řízení vědeckého ústavu je už pak naprosto smrtelná.

Co mě pobavilo ale nejvíce, bylo vyjádření nového rektora ČVUT, který v Hydeparku pohrozil VŠCHT, že si vybudují vlastní chemickou fakultu, protože zjišťuje, že stavebnictví je vlastně chemie a že tomu nikdo na ČVUTu nerozumí. Gratulujeme. Po 30 letech "vědecké" práce zjistil konečně něco užitečného. Jenom bych mu připomenul, že Ústav skla a keramiky, pod který spadají a anorganická pojiva typu beton, malta, leží asi tak 100 metrů daleko od stavební fakulty a že podle mých informací za posledních 30 let nepřišel na hodinu z této chemie ze studentů stavební fakulty nikdo. Jakkoli jsem byl všema deseti pro opětovnou fůzi VSCHT s technickými fakultami ČVUT, vědom si toho, že to některé duplicitní ústavy/katedry nezkousnou, začínám nabývat dojmu, že ČVUT se také vrací díky těmto myslitelům do stejného kopru, ve kterém byl v 80.letech, kdy se na podobnou školu hlásil ten, koho nevzali ani na peďák. Snad vezmou rektora ČVUTu aspoň do Učené společnosti. Tam bezpochyby zapadne.

Jak si nacpat břich na VŠCHT a neposrat se - pokračování

Protože si mi pár chemických vyvhrelů dovolilo po článku o stravování v blízkosti VŠCHT napsat, že se stravují v menze a že strava v nich "není špatná", obešel jsem v posledních 5 měsících pár menz, kde se může student VŠCHT nacpat k prasknutí. Aktuální jídelní lístek všech menz není problém najít na webu, jen si povzdychnu, že nabídka zmrzla někde v 80.letech minuléh století s technologickou aktualizací v pol. 90.let. Úroveň přidružených sociálních zařízení je pak dokonce horší než za normalizace.

Svatá trojice smradu

Nejblíže školy stojí tři stejně dostupné menzy a to Technická, Studentský dům Masarykova kolej a čtvrtá nedostupná v budově rektorátu CVUTu v Zikově ulici, s možností prodeje jen pro vyvolené soudruhy z řad CVUT a VSCHT. Nejvíce navštěvovaná je tzv. modrá menza, oficiálně eufemisticky nazvaná technická. Vyznačuje se maximální obsazeností, davovou uniformitou obsluhy i strávníků, kdy většina si vybere pouze ze dvou jídel (z nabízených cca 10). Hlavním heslem menzy je "nacpi se a vypadni". I když většina známých tuto menzu preferuje, za sebe musím říci, že neumí udělat kuře, rýži ani brambory. Kuřecí steak je špatnou úpravou suchý, tak ho omáčí ve standard omáčcce, brambory jsou nechutně rozvařené nebo nedovařené a rýže bez chuti a slepená, navíc misto všude ve světě běžného druhu basmati dlouhozrná varianta. Takto se vařilo tak někdy v roce 1985. I když cena jídla se pohybuje kolem 50 Kč pro studenty, troufám si tvrdit, že tržní cena takové práce a materiálu je daleko nižší a že taková prezentace schopnosti vedení školy vůči studentům- strávníkům je nehodná dnešní době.

Tzv. studentská menza se vyznačuje vysokým počtem nabízených jídel, nízkým počtem jídel poživatelných a prakticky v něm nenajdete dobré jídlo. Menza proto není až na pár okamžiků plná a je jistým druhem pervezního požitku hrabat se dlouhé minuty v hnusných bramborách nebo jejich specialitě - rozmáčených "amerických" bramborách. Nezvládnutí základních kuchyřských technik je nahrazováno širokým výběrem zeleninových příloh typ krájená mrkev, zelí, 30p. eidam, která se chutově k hlavnímu jídlu vůbec nehodí. Maso vepřové a hovězí je kupováno patrně v nuceném výseku a je nepoživatelné. Polévky připomínají svoji konzistencí omáčený bujon, chuťove nepřípomínají vůbec nic krom ohřáté vody.

V obou menzách existuje něco jako nabídka salátů a vegetariánských jídel. K tomu mohu říci pouze následující, když to neumíte, tak to nedělejte. Větši hnusy jsem nikde na světě nejedl. Pro inspiraci doporučím toto nebo indickou jídelnu, kde se za stejný nedotovaný peníz najím nemasitého pokrmu 100x lépe.

Menza v Masarykově domu se vyznačuje výběrem 1-2 jídel v ucházející kvalitě a podle mě je patrně nejlepší z výše uvedených. Bohužel to znamená fronty a poněkud odporný paroodér. I tak malá menza prostě neumí nabídnout ani ten úplně základní komfort svým hostům. To je vůbec neduh těchto menz, že neumí jednoduše větrat, takže jídelny čichově připomínají poblitou saunu s hořkou příchutí zaschlého SAVA.

Všechny tyto menzy spojuje minimální kultivovanost a inspirativnost výdeje jídla a samotných jídelen. Možná si to ani už studenti nebo učitelé neuvědomují, ale pásy na jídlo plné použitého nádobí a zbytků, je kreativní výblitek hodný opravdu velkého vola. Posledné menza je schovaná v rektorátu CVUT, ale je dostupná co se týče nabídky hlavních jídel jen vybrané čeládce šéfů CVUT. Hezká ukázka rovnosti v akademické obci. Není ale o co stát, protože strava připomíná 80.léta, jen vybavení a prostředí je poněkud lepší. Oproti stavu bufetu před 2 roky je to posun nevídaný na poměry ČVUTu.

Podolí, Albertov a Karlák

Nejen o prázdninách stojí za to navštívit menzu v Podolí, 5 minut chůze od výstupu metra C v areálu kolejí CVUT na Děkance. Jedna z mála výškově prostorných menz, která vznikla patrně předěláním společenského kulturního domu svazáků. Nabídka tří jídel, z nichž dvě lze v pohodě sníst. V Menze je klid a někdy i ticho. Během školního roku je vedle otevřen i bufet.

Pokud někdy člověk zavítá do pěkné studovny/knihovny dopravní fakulty CVUT, kde jsou PC s netem i pro nestudenty školy na Albertově nedaleko botanické zahrady, doporučuji nevelkou tzv. výdejnu (menzu) v Horské přímo naproti studovně. Nabídka jídel se pohybuje kolem magického čísla pět a jak prostředí menzy, obsluha tak i jídla jsou velice kvalitní, funguje i odvětrávání této komorní jídelny. Do budovy je vstup na kartu CVUTu, ale vrátný vás tam na kartu VSCHT klidně pustí, příp. má průchod volně otevřený. Po jídle je možné vyjet do 4. patra a projít si budovu směrem dolů např. funkční model nádraží nebo přejít průchodem v prvním patře do bývalé hlavní budovy fakulty strojní a projít si jejich laboratoře v přízemí nebo se v předposledním patře budovy bývalé strojní fakulty kouknout na jedinou zapomenutou posluchárnu, kterou nestihli dnešní soudruzi z fakutly dopravní opravit. Machři najdou i skrytý vstup do nejvyššího patra. Vedle jídelny v prvním podlaží je ještě menší bufet.

Za návštěvu stojí i areál CVUTu na Karlově náměstí, kam vás vrátnicí opět v klidu s kartu VSCHT pustí. Ne snad kvůli menze - výdejně, ta se nachází na dvoře mezi budovou strojní a elektrotechnické fakulty a její nabídka je analogické nabídce v Horské, ale prostředí je odporné (někdo totiž zapomněl na solidní střešní izolaci a funkční klimatizaci). Na druhou stranu je to přímo nad výstupem z metra na Karláku. Doporučuji projít si všechna patra této historicky zajímavé budovy a nahlídnout do všech zákoutí, shlédnout technikům známé posluchárny, všelijak běžným zrakům ukrytá nebo různě stočená schodiště, pak se projít po dvoře a přejít do budovy FELu a skončit na vykající kávě v bufetu v prvním patře, kde jsou světe div se i slušné toalety. Opravená budova FELu také stojí za zkouknutí, jen musíte počítat s tím, že na některých patrech mají čipové vstupy, tak tam na někoho u vchodu musíte počkat. Poslední autobusem dostupná menza od VSCHT je na kolejích Strahov, ale tam jsem nedošel a skončil třikrát v břevnovských hospodách, tak snad někdy příště. Prakticky všechny břevnovské hospody lze ale doporučit. Menza na Volze je určena pro bydlící a ekonomy, jídlo je na úrovni menzy Technické a trochu lepší ambiente.

Čajová pochoutka

Nakonec jeden arcihnus. Všechny menzy nabízejí jako standard nebo za poplatek 2,- teplý černý čaj k hlavnímu jídlu. Nemusím ani psát, že to chuťově pravý čaj není ani náhodou. Možná tam do toho házej tzv. pigy výblitek, ale i kdyby to byl nějaký kvalitní čaj, odkdy se panebože k hlavnímu jídlu připíjí teplý černý čaj ? Když už, tak to musí být zelený čaj. Zvlášť ve vedru a parnu jídelen je to ale chuťovka i v zelené variantě. Někdo v ČR ale opravdu k hlavnímu jídlu pije dobrovolně čaj ? Nebylo by lepší za ty 2,- nabízet studenou vodu z kohoutku do 0,5 l pohárů a za mírný poplatek malé pivo nebo 0,2L víno ?

Takže závěrem při přivření obou očí a všech chuťových pohárků doporučím jídelnu v Horské, Podolí a Masaryčku s malým disclaimerem, že za to, co jeden dobrovolně sní, si k stáru může především on sám.