Jak se dnes přednáší anorgána na VŠCHT

Občas není na škodu se sejít s kolegy a zavzpomínat na školní léta. Po jedné takové delší diskusi (rozuměj brutální pitce s klasickými raními konci, koho a jak jsem v noci urazil a kolik si z toho ještě pamatuje) s mladými t.č. ještě studenty se diskusní kroužek ohledně kvality výuky chemie na VŠCHT rozdělil na dvě části. První tvrdila, že dnes se neučí ani polovina toho, co bylo povinné před revolucí a druhá, že i to se učí špatně. Dva zbylí jedinci byli z PřF UK, takže VŠCHT (a ani chemii) z vlastní zkušenosti neznali. Skupiny i míra vzájemných vulgarit procházela napříč věkem a postupně gradovala. Protože důsledky této neukončené diskuse nesla naše starší větev až na čestné výjimky ještě nekolik dní dost špatně, zatímco mladíci byli až ne nečestné výjimky druhý den po obědě plni drzého vitalismu a pracovního optimismu, , rozhodli jsem se, že věc jednou provždy rozsoudíme a že se půjdeme po letech podívat na naši alma mater a hodiny anorgány (a nakonec i orgány, což bude předmětem kritiky později) "očekujeme". Jak jsme zjistili vetřít se do školních lavic v touze poznat děvku chemii není dnes vůbec jednoduché.

První věc bylo zjistit, kdy a kde se co na škole učí. Rozvrh na nástěnkách ani na public webu není a do SISu jsem se dostali až pomocí kolegů ze školy. Protože do laborek by nás ke škodě stávajících studentů asi nepustili anebo brzo vyhodili pro neustálá porušení předpisů o bezpečnosti práce, rozhodli jsem se navštívit tyto klíčové předměty : Obecná a anorganická chemie I, její pokračování v pokročilějším kurzu Obecná a anorganická chemie II a Organická chemie I. Fyzikálu a analytiku si necháme na příští roky.

Už se nepíchá ale přikládá

Bohužel při vstupu do obou hlavních budov VŠCHT nainstalovali píchačky, a proto musíte buď hodinu přesvědčovat vrátnou, že jdete za nějakým profesorem, nebo vám musí někdo ze studentů půjčit vstupní kartu. Hned u vchodu nás ale uvítalo první příjemné překvapení v podobě vysoké kvantity dívčího elementu, i když po jistém vystřízlivění po pravdě řečeno v porovnání s minisukněmi let sedmdesátých, šlo jen o slabý postmoderní odvar s tangama a mišelínama položenýma proklatě nízko. Některé hlasy omlouvající ve stařecké snaze zalíbit se mladým zbytečné oddění studentek na chladné měsíce (listopad 2009 a únor/březen 2010) jsme umčely poukazem na to, že sexuální revoluce proběhla za našich dob a nyní v mezidobí nastává degradace materiálu. Ihned jsme ve smyslu tradice vyzkoušeli kafe z automatu a bufet a hned si člověk připadal blíž normalizaci. Obojí skončilo v koši, který má studia také pamatoval. Interiér budovy neviděl malíře 30 let, pořádnou uklízečku tak 10 let a umytá okna nikdy. Kdyby alespoň ty skřínky vzali sprejeři útokem, trochu by prosvitlo.

Pár vřelých slov na začátek

Usazeni v zadních řádách posluchárny jsme hledali se slzou v oku mezi studenty naše bývalé spolužáky ale místo nich jsme nacházeli dětinské a páchnoucí pubescenty s problémovou pletí, trochu smrdící studentky chodící v 10 let nevypraných riflích s termoskou čaje a dali tak se zpožděním zavděk našim profesorům, že to tehdy museli s takovými dementy vydržet. Společně jsem nejpve navštívíli několik hodin anorganické chemie I i II v podání p. Flemra, p. Sedmidubského a pí. Smrčkové (ta učila jenom Anorganiku I). Ostatní přednašející byli podle našich informací s kvalitou o stupeň níže a samotné semináře nás nezajímali, neboť tam se jen látka opakuje a dělají příklady pro zápočtové a zkouškové písemky. K výuce patří i způsob testování znalostí. O tom se zde zmíníme jenom okrajově, protože nás nikdo naštěstí netestoval a beztak jde o kombinaci ústní a písemné zkoušky, takže se nelze silnému subjektivismu v hodnocení vyhnout. Hned v úvodu je potřeba uvést, že za stadardní výuku považujeme kurz, kde obsah hodiny odpovídá sylabům, kde je uveden rozsah látky, které bude předmětem zkoušky. Jakékoliv emoční výlevy "profesorů" a svévoli na hodinách i při zkouškách považujeme za přežitek rusofilně pojatého socakademismu normalizace, který nemá ve světě obdoby. Je zcela zásadní pro studenta s předstihem vědět, co, kdy a jak bude probíráno, co, kdy a jak testováno. Také všichni vyučující jednoho předmětu by měli svá závěrečné hodnocení do velké míry sjednotit třeba i směrem k větší náročnosti, což je úlohou vedoucího katedry a garanta kurzu. Vím, že ty největší extrémy, u kterých se výsledná známka odvozovala od míry vyspání profesora a aktuálního horoskopu jeho manželky, ze školy již odešly anebo byly odejiti, nutno ale dodat, že by na to škola měla klást daleko větší důraz i u méně známých "es" už kvůli schopnosti v konkurenci a nezájmu o technické obory přežít. Není nic tak pro mladého člověka odpuzujícího než oprávněný pocit nespravedlnosti, nerovnosti nebo dokonce podřazenosti. U (asi nejen) technických oborů navíc odpuzuje i snadnost studia, opisování, plagiáty anebo dokonce možnost koupě zkoušky nebo titulu. To se snad týká hejtmanských světových univerzit a z technických škol zatím pouze VUT v Brně. Je dobře, že VŠCHT v nedávné době studium zpřísnila nejen vyšším nastavením povinných předmětů v rámci kreditního způsobu studia ale i kontrolou totožnosti u testů a zkoušek. S porodností v 90.letech už škola nic nenadělá, ale s ataktivitou a kvalitou studentů ano.

Anorgána z rána a bůh s náma

Začněme tedy pevně usazeni v zadních lavicích dobře vytemperované a na můj vkus hodně přeplněné posluchárny v přízemí budovy B s jedinou dámou v "testovaném vzorku". Paní Smrčková asi nejlépe z vyučujících ví, co jí tam bez selekece přijímaček nalezlo. Začíná vysvětlovat úplné základy fyziky i chemie, následně vazby, Lewisovy vzorce, acodibazicitu, rozpustnost a periodickou tabulku (obecná část) a následně se dostane ke klasice - chemii prvků. Zatímco obecná část je probíráná didakticky výborně a postupně tak, aby studenti látku postupně pochopili včetně jednoduchých příkladů, u chemii prvků najednou překvaltuje na nejvyšší stupeň a snaží se za každou cenu probrat, co se dá (díky svátkům a rektorským dnům se to doopravdy stihnout nedá) a jede jako splašený stroj, což v kombinaci s tříhodinou délkou přednášky dělá výuku intenzivní až těžkou (schválně neříkám špatnou, protože vydržet se to dá). Výklad je však vždy veden logicky a systematicky. Smyslem evidentně není prvoplánovitě studenta zaujmout nějakou blbinkou typu červený hořící led ale udělat mu v chemii pořádek a následně takto vytvořené rubriky naplnit základním obsahem. Fyzikální a analytické chemie se prakticky přednášky nedotýkají a jsou ponechány až na výjimky v navazujícím kurzu anorganiky na specializované (povinné) předměty, což svoji logiku zcela jistě má. Rozsah přednášky přibližně odpovídá rozsahu přednášek v prvním nebo druhém semestru za mých studií před více 20 lety. Některé složitější věci typu symetrie, krystalicita, problematiky redox/ph, měkke/tvrdé báze/kyseliny, prakticky veškeré komplexy, štěpení ligandových polí, mangetismus se odkládají na pokročilější kurz, který ale není například pro biochemiky povinný !! F-kové prvky, termodynamika/kinetika a složitější chemické vazby však nejsou probírány důkladně ani tam, což kdysi nebývalo zvykem a není to zvykem ani na západ od nás, kde anorganika se probírá minimálně v rozsahu učebnic uvedených v posledním odstavci. Možná by stálo za to dotaci přednášky minimálně rozšířit o náhradu odpadlých hodin, nejlépe však o jednu hodinu každý týden a probrat také někdy novoty a aktuality (v případě paní Smrčkové šlo o supervodivost, kterou se zabývá, ale to je v základním kurzu trochu málo).

Má to švih i eleganci

K obecné části tedy nemám připomínek a považuji její způsob vedení hodiny v komparaci k ostatním přednášejícím (a to včetně organiky) za daleko nejlepší. Je vidět, že paní Smrčková má hodiny a celý cyklus přednášek ze všech vyučujících nejlépe připraven. Její výklad působí jistě a přesvědčivě, poslouchá se příjemně. Snaží se záměrně rozšířit výklad látky tam, kde podle výsledků testů a zkoušek mají studenti nejvíce problému, a také dobře ví, jaký čas k jedotlivým tématům potřebuje a umí si hodinu rozvrhnout. Možná by bylo ale pro studentovo pochopení lepší než postmoderní vichr anorganických rovnic po obecné části probrat postupně a v klidu některé prvkové řady a ty zbývající, přev. přechodné odkázat na Klikorku včetně seznamu rovnic. Beztak jde pro velkou část studentů o pouhé memorizování, protože laborky budou teprve následovat. Odkázat ohledně mezer ve výuce na prezentace pana Sedmidubského je už ale čirý alibismus nebo suchý rezignovaný sarkasmus paní Smrčkové, protože pojem prezentace by se měl používat pro daleko kvalitnější, méně chybové a především didakticky propracovanější materiály. Ne každý lidský výtvor powerpointu je hned prezentace.

A co bude v testu...

Přes všechnu chválu ale upozorním na pár vad na kráse. Pro studenty především není jasné, co z neprobraného (jaké rovnice) bude obsahem zkoušky. Podle mě je ale seznam rovnic nebo jasný odkaz do stránek učebnic podmínkou spravedlnosti a smyslu zkoušky. Jinak se testuje spíše míra studentova odhadu profesorovy představy o obsahu a rozsahu kurzu. Také spolupráce s literaturou je u všech vyučujících při přednáškách minimální, prakticky žádná. Jursíkova nepovedená skripta se naštěstí vůbec s výukou nekryjí a nevidím důvod je uvádět v popisu předmětu - to je ale chyba garanta celého kurzu a nikoli jednotlivého přednášejícího. Jde totiž o naprostý a fatální omyl, jako obsahový, rozsahový, tak didaktický a vyučující na ni ani nijak neodkazují. Klikorka v pdf formátu je pravděpodobně nejpřijatelnější a nejlevnější dostupná volba k hodinám Anorganiky I. Přesto by měl být pro anorganiku základ a pro Anorgánu II nutností např. Inorganic Chemistry od Catherine Housecroft a Alan G. Sharpe a Inorganic Chemistry: Solutions Manual od stejné autorky anebo stejnojmenné knihy od Peter Atkinse. I když jsou všechna tato díla dostupná pouze v angličtine (a některá i v němčině), jsou přeci jenom daleko srozumitelnější a zajímavější než dostupná česká (i přeložená) literatura. Přeci uvodní kurz anorganiky není jen o kategorizaci poznatků anebo o sítu (podle informací z druhé ruky se dostane na VSCHT nyní všelijaká svoloč), které je jistě potřebné. U těch, co mají o (nejen anorganickou) chemii zájem, by přednášky měly vyvolat nové otázky a vzbudit další zájem. Nestačí pouze uvádět poučky pro zápočet a zkoušky - to se dělo nakonec i za nás s nevalným úspěchem a samotnou anorganiku jsme museli pochopit - a nikoliv nadřít - později sami. Je škoda, že dotyční z katedry anorganické chemie na výše uvedené knihy v seznamu literatury a na jejich postup výkladu povětšinou rezignovali a snaží se nedostatek literatury nahradit pouhými přednáškami, které jim rozsahem nemohou konkurovat. Zatímco u pí. Smrčkové se to jak po obsahové tak didaktické stránce ještě celkem daří, u pana Flemra i Sedmidubského jde už o jasnou katastrofu, i když v každém případě zcela jiného druhu.

Ale o tom jak odradit studenty od anorganiky příště .....

1,1,1-trikokt-2,3-dikoktylkokt-4-en-5-ol aneb názvoslovné koktání

Byly doby, kdy propanol byl propanol, ať se dělo s tím zatraceným úhlíkovým řetězcem, který nikdo nikdy neviděl a který se v učebnicích otáčí jak silvestrovský ožrala při novoročním projevu prezidenta, cokoliv. Zlaté časy, na které stojí zato vzpomenout a uronit zásaditou slzu.

Co se vlastně stalo ? Po několika revolučních krocích názvoslovné komise jsem se jednoho rána nic netušíc probudil do dne, kdy už včera bylo zítra. Hned po poslední snídani ve staré době jsem pochopil, že musím pro svou náhlou neznalost škole vrátit diplom a podat si novou přihlášku,  naučit se na přijímačky všechny terminologické novinky a špeky, nakoupit delší samolepící etikety a jít přemalovat mně známá organika do laborek a udělat z nich naprosto jiné  tzv. koktavé sloučeniny, abychom nadále nežili v temném bludu a nebyli označováni za kolektivní hnízdo chemických heretiků nebo dokonce schizmatiků bez nároků na spásu v ráji chemiků a poté jsem hodlal spáchat protestní sebevraždu nasátím amoniaku (na ten už by si taky měli posvítit, beztak je to jisté skrytá organika),  aby nebyla moje kritika nového názvosloví považována za blasfemii a neohrožovala vědeckou komunitu. Když jsem ale viděl vzrušení mých kolegů a jejich radost z toho, že jsme konečně prozřeli z doby temnot a že prožíváme dobu osvícení,  uslyšel kardinální argumenty pro změnu, pochopil jsem, kde je moje místo, vyskočil radostí půlmetru vysoko, vesele zatleskal a vykonal veřejnou sebekritiku v hospodě Na Kovárně, která byla okolím vřele přijata. Od té chvíle patří film :"Zítra se bude tančit všude" k mým nejoblíbenějším. Je přeci tak krásné, když se rodí něco nového, viď Rozárko, konec záškodnického chování, jednou s náma stejně pujdou všichni.



Celé tři semestry puntičkářského zkoušení názvosloví látek, které nikdo nikdy v praxi neviděl ani necítil, a nekonečně hodiny kreslení uhlíkatých řetězců tak, aby byly ve správném úhlu a naprosto spojité, dvojná vazba rovnoběžná s jednoduchou, trojná pěkně se dvěma čárkama nahoře, kolečko aromátů pěkně kulaté ta tlupa profesorů, jenž pro pokročilou artrózu kloubů a mentální vyhoření už nemohla zvládat ani základní úkony v laboratoři  a proto se uchýlila do vyhřívaných křesel samozvané sebranky IUPAC, se proměnila v popel. Šlo však o popel revoluční, daň za pokrok. Jen slepý nekulturní barbar nedocení tu nádheru slovní vazby, tu krásu pomlček a množství typů písma nového názvosloví. Radostný biolog v novém návosloví vidí předobraz přerušované soulože a romantický Ajťák dokonalý jazyk linuxových druidů.

Neustálé celodenní sezení nad problémem, jak ještě složitěji zachytit a pojmenovat divy přírody pod závojíkem hledání metodiky vedlo evidentně k progresi hemeroidů a bolestí sklíčení a praxí nedocenění starci už nebyli schopni pohybu, natož pak spojité myšlenky, a tak nám vzniklo koktávé názvosloví. Komise ovšem zůstává ostražitá a koktavé názvosloví je opakovaně koktavě upgradováno. Žijeme v době koktavé. Kdo nekoktá s náma, koktá-2-dien proti nám. Chtěl jsem původně o tom názvosloví ještě něco pěkného a poučného napsat, ale už nevím co, tak bu-bu-bu-bu-du mlčet a těšit se na další zasedání podkomisí pro reformu názvosloví a jejich další kokotinu. Třeba někdo z nich se konečně pochlapí, chopí se výzvy a za výkřiku "Anorgána - naše máma" udělá  kolem sebe kulometem ra-ta-ta-ta-ta-ta.

Jiří Klikorka vs. John McMurry aneb odkud kam

Každý solidní chemik - a já jsem při vší vrozené skromnosti velice solidní - ty začátky zná. První semestr na škole přiletí obecná chemie a anorganika a druhý semestr hned po jednom dni volna od děkanského termínu z anorganiky, který nás stál bonbonieru a kytici růží pro studijní a poměrně slušně provedenou hereckou etudu na téma, jak jsme přišli o vánocích o celou rodinu, organika v plné kráse. Člověk si začně klepat na čelo, přemítat o demonstrativní sebevraždě před děkanátem a jde si za prodaná netknutá skripta z matematiky koupit Bibli v předtuše, že tam by nějaké řešení mohl najít, a pár lahví levné výčepní lihoviny pro zlepšení paměti a nastartování krevního oběhu. Kromě spousty nepodařených děl o chování přiblbých elektronů v obalu ještě přiblblejších atomů a nadržených iontů, z nichž student dojde brzo k přesvědčení, že musí existovat daleko zajímavější obory ke studiu, dvě díla jako prsa ležící a vzrušeně oddychující kypré milenky vyčnívají nad ten ubohý průměr. I když předpokládám, že tento blog čtou pouze chemici a to jen ta část zoufalá nad stavem světa a české vědy, která obě díla jistě zná, pro jistotu a  vyloučení omylu uvedu obě díla celým názvem.

Prvním spisem je Klikorkova a tak trochu i Hájkova 600 stránková bichle zvaná Obecná a anorganická chemie někdy z poloviny 80.let naposledy vydaná na jejich konci a tím druhým veledílem je X-té vydání McMurryho 1200 stránkové Organické chemie spolu s 700 stránkovým doplňkem eufemisticky nazvaným Studijní příručka. Jen pro doplnění fajnšmekrům dodám, že pro anorganiku existuje ještě moje oblíbená a daleko starší dvoudílna práce: Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie z počátku 60.let. V dobách mého studia - ano i tak to lze nazvat - byl k mání pouze Klikorka, Remy a z organiky jiná díla nesrovnatelná s kvalitou McMurryho, ke kterému jsem se dostal později v anglickém originále. Remyho nechám stranou a budu se věnovat Klikorkovi a McMurrymu. Nedělám si iluze, že dnešní studenti chemie Klikorku vůbec četli, jednak není k sehnání ani ve veřejných knihovnách, o což se postarali jejich chytřejší starší spolužáci, a jednak existují daleko kratší díla typu Jursíkových skript, která jsou prváky preferována, přestože na jejich "kvalitu" panuje mezi chemiky, autora nevyjímaje, celkem shodný názor. McMurryho konkurence v organice je ještě ubožejší, takže je mezi dnešními studenty poměrně populární, ale také ho pravděpodobně přečte jen menšina zájemců o chemii na VŠCHT.

Klikorka je především didaktický taktik, který nemá v jednotlivých kapitolách výrazně slabé místo. Na českého autora vysokoškolské učebnice jde o neuvěřitelný zázrak, o čemž by medici mohli vyprávět celé týdny, kdyby se nemuseli ty blbosti i učit. Pokud se podíváme do obdobných děl o chemii té doby, zjistíme, že po druhé stránce se začínáme ztrácet ve vzorcích, rovnicích a tvrzeních, která při bližším zkoumání a v optimistickém rauši můžeme označit za platná jen někdy. Následná tvrzení pak zpravidla odporují těm předchozím a při řešení konkrétních příkladů (klasické jednoduché příklady s body tání a varu dvouprvkových sloučenin nebo polarita a polarizovatelnost) pak nevíme, které pravidlo použít a svádíme vinu na vlastní neschopnost porozumět autorovi, jenž pouze použil pradávnou vědeckou taktiku "piš to tak aby ti to vyšlo" dovedenou do dokonalosti. Jednou uspěchaný autor použije A, podruhé B a samotné kriterium použití A i B chybí. Klikorka má v tomto jasný směr, uveden jen potvrzující příklady, které mu k teorii padnou a žádné řešené příklady do učebnice nedává a nechává to na vyučujících. K tomu jen doplním, že na tomto, dalo by se říct hermeneutickém způsobu výkladu, nevidím nic špatného, protože jde o učebnici pro prváky, která slouží jen jako - i když dost hutný - úvod do problematiky. O cca 15 let pozdější Jursíkova koncentrovaná skripta si už takovou svévoli dovolit nemohou a výjimky bezostyšně pokládá na světlo boží, ačkoliv jejich zdůvodnění je povětšinou hodně násilné.

McMurry je už zcela jiná třída, ve svém výkladu je naprosto otevřený a co neví jistě, tak nenapíše a v nutných případech známé pochybností zmíní. Základním smyslem jeho průvodce je ale postupné pochopení látky, proto se zpočátku těžkým částem organiky vyhýbá (snad s vyjimou obecné kapitoly o kyselosti, se kterou jsem měl co dělat, abych ji napotřetí pochopil a po chvíli jsem měl dojem, že už si nejsem vůbec jistým tím, co jsem o tom věděl před četbou). Jelikož je to jedno z mála společných témat obou děl, mohu je navzájem porovnat a podle mě vítězí o řád Klikorka v systematičnosti dělení kapitoly i srozumitelnosti výkladu. Jinak je ale McMurry extra třída a jasně a přehledně, krok za krokem vede studenta k deklarovanému cíli, tj. jednak k ukázce rozsáhlosti a komplexnosti celé problematiky a jednak k přesvědčení, že to lze celé pochopit. Klikorka je spíše seznam sice dobře provázaných kapitol ale přeci jen v poměrně náhodném pořadí. Jakou vinu na tom má sama obecná chemie ve vztahu k anorganice, jakou doba vzniku a styl tehdejšího psaní odborné literatury a jakou Klikorka jako hlavní autor nejsem schopen posoudit, nic lepšího na toto téma jsem nečetl.

Ač jsem byl s chemií celkem dobře obeznámený, Klikorkovy kapitoly jsem četl v průměru dvakrát až třikrát, o 10 let později pak Jursíkova pojednání asi čtyřikrát a pouze po malých kouscích (s nemastným výsledkem a s kontrolou v Klikorkovi) a McMurryho až na výjimky jednou. To hovořím o pochopení, k samotnému zapamatování je cesta bohužel daleko delší. McMurry jako by mi v každé kapitole říkal: "chlapče, je to složité, ale když ti to takto rozkouskuji a ty půjdeš krok po kroku, pak na tom ni složitého nebude, těš se na příští kapitolu". Klikora: "Je to přeci tak jasné, koukni se na to ještě jednou a doklapne ti to. Víc to už zjednodušit nelze." a Jursík: "Dyť je to úplně jasný, jen ty pitomče to nechápeš". Klikora i McMurry jsou krásné knihy, pokud berete chemii jako dobrodružství procházky tajemnem a pokud na studium máte čas a proto radím, čtěte je na začátku semestru nebo o prázdninách, před zkouškou už je na to pozdě a nebudete mít z jejich četby takový požitek (a možná ani pochopení). McMurry navíc zná i duši studentů a ví, že čtou tak, aby už měli aspoň polovinu bichle a pak nakonec i její konec za sebou. Každý jeho čtenář přeci ví, jak se nový McMurry z profilu krásně ale bohužel pomalu tvaruje podle podílu přečtenosti a u 200.stránky (1/6) panoval v mojí duši stále strach, že to nejde moc rychle a že se snad do konce nikdy nedohrabu. Není nic horšího než klasické studentské předsevzetí "100 stránek za den", které je co do logiky, demence i smyslu věci srovnatelné snad jen s postpubertálním předsevzetím "4 holky a tři zápočty za semestr jako minimum". Závěr semestru pak zpravidla končí bez zápočtu, bez holky zato však s filckama a s utrápenou duší. Podle mého názoru je naprosto nezbytné uváděné příklady hned počítat a tím si všímat i řádků, které jsme jen projeli očima a mysleli přitom na něco jiného - například na to, co skrývala spolužačka pod pláštěm, ačkoliv nebýt spolužáků, jistě by se nám s tím protokolárně ráda pochlubila, případně co nám jemnou mimikou naznačovala při pipetování pod destilační aparaturou.

Ač obě díla považuji za esenciální pro mladé chemiky, bez kterých (roz. děl a nikolv studentů) by studium základů chemie bylo o hodně těžší, přeci jen je velká škoda, že Klikorka již 20 let opětovně nevyšel, natož aby byl nějak aktualizován a rozšířen. Stejně tak je nebetyčná ostuda, že nevyšlo česky nějaké významější dílo o obecné části chemie a anorganice, a to nejen z anglicky mluvícího prostoru (minimálně dvě německá díla na toto téma jsou vynikající). V tomto vidím velký dluh vyučujících na VŠCHT.

Abych nakonec dodal své pověsti za dost, v praxi nakonec pochopíte, že to je všechno trochu jinak než se píše, ale to je jako s manželstvím nebo se vztahem laboratorních návodů a laboratorní praxi. Není totiž nad krásnou vidinu a dobrodružnou cestu k ní. Konec cesty není pro její průběh důležitý, ten konec poznáme stejně všichni tak jako tak. Čest a slávu těm, co nás těmi vidinami naplňují a Jiří Klikorka a John McMurry mezi ně bezesporu patřili.

Fuj! To jíst nebudu, je v tom ta chemye !!

V posledních 30 letech je poměrně obvyklé, že když se okolí dozví, že jste chemik nebo chemii studujete, že si tak trochu odplivne, popřídě vás polituje. Stejně tak říci o něčem, že v tom je chemie, znamená, že je to minimálně zdraví škodlivé, ne-li přímo jedovaté a pokud to není uvedeno na výrobku, tak že to ty kurvy z chemiček ještě navíc tají. Nebylo tomu tak ale vždy. Zlatý věk chemie a chemiků lze datovat od konce 19.století do poloviny 70.let minulého století. Tehdy se považovala anorganická chemie za vrchnolně praktickou a společnosti užitečnou a ceněnou vědu, studovat chemii chtěla skoro třetina vysokoškolské populace (druhá třetina chtěla dělat elektrotechniku). Organika jako podobor obecné chemie byla co to systematiky tehdy prakticky v plenkách. Biologii šel studovat spíše akvarista a milovník barev sedmikrásky než budoucí adept vědy. Studenti považovali technické obory za dobrou volbu a jejich počet na přijimačkách mohly vysoké školy humanitního zaměření jak na Východě tak na Západě jenom závidět. K modernismu patřila představa, že strávit život v kanceláři znamená prohru. Co se v těch zatracených 70.letech s námi stalo ?

Obecně přijímaná představa o úpadku zájmu o chemii stojí na tom, že se s postupem času začaly objevovat nečekané důsledky mnoha chemických technologií, v té době někdy i 100 let starých. Důvodem dětcho důsledků byly zjevné negativní dopady dlouhodobé expozice člověka, zvířat a rostlin v blízkosti technologických provozů, jejichž toxicita pro živý organusmus nebyla do té doby známa, protě proto že tehdejšímí prostředky nebyla ani měřitelná. Dnes již z toxologie víme, že jisté chemické sloučeniny působí pomalu aditivním způsobem a nikoliv nárazově. Druhým důvodem byly velké havárie chemických provozů a nárůst počtu obyvatel žijících ve městech, kteřý způsobil, že dochází k nárůstu počtu lidí nějakým způsobem chemickým průmyslem zasažených. Následkem těchto jevů byla u veřejnosti zvýšená citlivost na "umělost". Do té doby kvůli papírnám, chemičkám apod. barevné zabarvení Labe a Vltava lidem v 60.letech v koupání nijak nepřekáželo, přesto o 20 let později to vadí té samé generaci, i když jsou prakticky obě řeky vyčištěné od počátku 90.let a mas i média považují je ke koupání za zcela nevhodné nevhodné. Do 80. let doby běžně užívané fosfáty v hnojivech a pracích prostředcích se začaly kritizovat pro dopady na životní prostředí a obměňovat za jiné tzv. bio - upřimně řečeno rozdíl je pouze v tom, že u něktěrých z nich nebyla toxicita zatím zjištěna a například fosfor se do pračky dostane poněkud jiným způsobem. Po delší expozici je pravděpodobný toxický efekt i u "bio" prostředků. Navíc jde trochu o podvod : za prvé jde opět při výrobě těchto produktů o výsostnou chemii a za druhé se zlepšením analytických metod se najde v každém výrobku celá Mendělejova tabulka a ještě něco navíc. Buď jako buď společnost v nedávné minulosti zaujala k chemii ostře negativní postoj, chemici dostali punc zločinců nebo právníků ale narozdíl od právníků obliba chemie jako oboru v 80.letech na západě a o 10 let u nás klesla o více jak 80%. I když početně se vysoké školy dostaly na podobná čísla, rozdíl je v kvalitě inteligenčního substrátu studentů. Dnes berou na technické školy všechny uchazeče bez přijímaček (VŠCHT, ČVUT, MFF), zatímco před 30 lety byl poměr 1 přijatý na 3-5 nepřijaté. Na kvalitě výuky i výsledků celých oborů se tato praxe bohužel šeredně podepsala.

Podle mého názoru podobný osud čeká dnes tak populární biotechnologie, genetiku i nanotechnologie, u které navíc jsou její přínosy sporné (pokud lze tedy nulu považovat za spornou). Veřejnost stále od věd očekává zázraky a samá pozitiva. Abychom nebyli jen negativisté. Chemie je bez ohledu na výše uvedené opravdu všude, takže můžeme v tichu provozu noční laboratoře slavit vítězství a veřejnosti popřát, ať si ji plnými doušky a klidně i ve strachu užije. Na nápravu starých hříchů našich kolegů a na změnu vnímání nezbývá vědcům energie a možná to ani neumí, vždyť i dnes humanitně vystudovaný a otitulovaný a celkem jinak inteligentní člověk není schopen porozumět racionálním argumentům v přírodních vědách, pokud nejsou překrouceny do primitivně popularizační a někdy až propagandistické pseudovědecké koláže líbivých nebo naopak šokujících selanek spojujících hrušky s jablkama, které už závěrečný hodnotící soud v sobě implicitně a stále častěji i explicitně obsahují. Co je na tom ale nejhorší, že autoři těchto rádobyracionálních koláží jsou někdy biologové a chemici samotní. A tam už je vyjma fyzického násilí a zavření velké části PřF UK na nápravu pozdě.

Proč nebýt chemikem ?

Pokud jste studenty střední školy a stojíte před volbou, zda by byla pro vás dobrá chemie jako profese a věříte motivačním řečem senilních proděkanů v propagačních materiálech chemických fakult stejně jako paní Petře, že má toho Jyrku opravdu ráda, zkusím doplnit váš obraz o chemii a chemicích o názor můj a mých kolegů na tuto volbu opřený o vlastní zkušenost. Stejně tak je možné nad tímto textem po jeho vytištění přemítat například v okamžicích těsně před usnutím v lavicích VŠE, kdy se vám snaží bývalý RSDr. namluvit, že ta tvorba křivky poptávky a nabídky je opravdu vědecky podložená. Nejhorší na to všem je, že tomu věří už i on sám. Vědecké je to totiž stejně jako ten marxismus. Politologie (dříve kavárna Slávie), psychologie (dříve šarlatánství), sociologie (dříve VUML), antropologie (dříve katechetika) a mezinárodní diplomacie (dříve úřednická rychlokvasná) si na vědu hrají jen ve chvílích největší nouze (např. při akreditaci nebo žádosti o grant) a jen v prvním ročníku. Předmět marketing, personalistika, finanční analýza a statistika v ekonomii bohužel většinu jinak zdravých a poměrně sympatických mladých lidí nepřesvědčí o zbytečnosti jejich konání a je nutné je nechat tyto obory delší dobu dělat. Na VŠFS to už studenti dávno pochopili a přejdou po zaplacení školného k samotné ekonomické vědě, tj. k slavnostnímu převzetí diplomu v komických čepičkách potvrzujících, že si na zvonek  a do občanky napíší lidé bez modré krve poměrně nepovedený titul. Statní JUDři se zase chudákům sedícím příznačně pod pozůstatky sochy velikého Stalina, kterým zatím nedošlo, že studia práv spočívají v namemorování mouder senilních vyučujících a v nákupu jejich předražených knih a  skript, které už díky normotvornému amoku poslanců včera zastarala, a ve vyšších ročnících pak v rozlišování mezi zastavením, přerušením a odmítnutím jakéhosi řízení obohacené o respekt budící kratičké latinské říkanky a obecné zásady všehomíra.  Doktorandi se baží nad problémy právní teorie a dokola opakují, že ten právní pozitivismus a legalismus je pro záchranu lidstva málo a že přirozeněprávní nauka stále sílí, načež se na ně vrhnou ti s opačným názorem. Pokud jste si místo zkoumání rozdílu mezi trestností vaginální, orální a anální dokonané soulože vybrali v dobrém rozmaru medicínu a nevěříte svým očím a uším, stále nechápe tu perverzní lékařskou zálibu v motýlcích, neskonalé úlistnosti asistentů k profesorům a latinské poznávačce, pak by i pro vás měl přechod k chemii mohl být záchranou nejen pro váš duševní vývoj. Jaké jsou časté motivy studentů chemie a jaké jsou možné konce?

Přijdu na lék proti rakovině, objevím nová paliva, zachráním svět, dostanu Nobelovku
Jděte do prdele a vyhněte se VŠCHT a chemii vůbec ! Na syntéze léčiv je podobných naivků v prvním ročníku díky poměrně amatérsky sehranému divadelnímu představení zvanému Dny otevřených dveří na VŠCHT skoro 90% a jedinou úlohou fakulty je nalést za pět let alespoň 2 (slovy dva) realisty. Již několik desetiletí na nic pro samotné našprtávání nekonečné organiky ještě nepřišli, s přibývajícími znalostmi pochopí bláhovost svých původních představ o chemii, marnost svého počínání a kariéru ty štastnější uspokojí odchodem na mateřskou, pročež tím zachrání životy nebohých pokusných zvířat a ještě k tomu rozšíří řady budoucích daňových poplatníků financujících vědu. Ti méně štastní pak přejdou na tapetáře, co vylepují s menší nebo větší mírou estetického vkusu nic neříkající barevné postery po chodbách. školy nebo akademie Uvědomte se, že celé generace chemiků, z nichž někteří na tom byli s pílí a inteligencí daleko lépe než vy, před vámi dělali celý život to samé. Raději jděte na farmacii nebo medicínu, pokud chcete lidem opravdu pomáhat. V těchto snech a aspiracích o nápravě všehomíra bych v případě studia chemie doporučoval opatrnost, skromnost a maximální pokoru. Revolučně náborové akce ve stylu modrokošilatých mládežníků z dob stavby Nové huti typu současného vysílání radia Leonardo, kam se chodí odprezentovat zástupy samozvaných geniů, by se neměly z veřejných zdrojů podporovat, neboť hrozí budoucí žaloby zestárlých naivků za zpackaný život s tzv. vědou. Akademie věd je plná padesátiletých nešťastníků, kterých se již dávno zřekla vlastní rodina, občas i postarší milenka a ty šťastnější z nich již poctivou sebekritikou dospěli ke konečnému názoru, že budou mít do smrti 10.prosince v kalendáři volný den, letenku do Stockholmu si musí platit sami a nějak se v tichu ústavu snaží dožít.

Chemií zbohatnu
Jediné dva opravdu bohaté chemiky co znám, jsou pan Kalousek a paní Talmanová. Ovšem  pro takové dokonání úpadku vlastního svědomí a morálních měřítek není nutné trávit několik let v laboratořích ani se ztrapňovat na zkouškách. Vřele místo toho doporučím studium na FHS, FSV, VŠE, VŠFS anebo PF (libovolnou), ve kterých je to s výjimkou VŠFS za stejný peníze a s nesrovnatelně menší námahou. Pro ještě línější a mentálně nesmělejší doporučím nějakou regionální nebo soukromou univerzitu, kde se absence znalostí, zkušeností, renomé i intelektuálně přínosného prostředí nahrazuje citováním moudrech radničního profesora, jejichž platnost končí za zdmi jeho kanceláře. Poctivější řemeslo je pak možné za 6 let získat na medicíně, na které lze zbohatnou poměrně rychle, zvlášť když po studiích odejte na trvalo ze země plebejského rovnostářství. Dobrý poměr cena/výkon lze nalésti na zemědělské univerzitě u neekonomických oborů. Připomínám, že jak akademik Wichterle tak i prof. Holý neměli ze svých výsledků skoro nic, všechny poplatky snědla a požírá akademie, která - pravda - jim ale výzkum a kariéru předtím i financovala.

Lidé mě budou obdivovat anebo si mě aspoň vážit
Hovno. Řekněte lidem něco o své práci  a budou vás mít za karcninogenního polutanta, případně za teroristu (tam lze jistý respekt očekávat). Povalování se v laboratoři za státní peníze je také příliš nenadchne. Nezapomeňte, že vysoké procento chemiků končí, někdy i z vlasntní vůle v kancelářích, obchodní pozicích a to především mimo chemii. Někteří tragédi dokonce skončí svůj život v labotaroři. Zvolte si pro prestiž raději medicínu, i když ani tam to není, co bývalo a může se vám stát, že po 10 letech praxe budete nešťastníkům v nemocnici zkoumat hybnost spermií, případně tvarovat ženské naďro z plastelíny, což je jedna z mála kreativních činností lékaře, pokud nepočítám obehrané vyšetření konečníku v gumové rukavičce.

Teamová práce a skvělá parta
Nelze to vyloučit. První roky se sice v laboratořích mění lidé co měsíc,  po třicítce pak veškeré ideály mizí, sliby se zapomínají a nahrazuje je ponorková nemoc a touha aplikovat nějaký kvalitní - to jest zakázaný - bojový prostředek na zbytek teamu. I v chemii poznáte podrazáky, fušéry, kariéristy, ješity a v nejhorším případě i podvodníky. Chemie není pouze laboratoř, je to také někdy (bohužel) sebeprezentace a malá domací politika s trochou toho hnusu. Dobrá parta vzniká tak nějak mimochodem, o co víc se o ní snažíte, o to menší pravděpodobnost, že vznikne. Proto bych původce teambuildingů potrestal jejich vlastním vynálezem rekordně debilním - ročním umělým nařízeným teambuildingem - i když si uvědomuji, že mnohým z nich by se to snad i líbilo. Svatá prostoto ! Po čase stejně přijde rodina a parta a ponocování v laboratoři jde (někdy) stranou, dlouhodobá přátelství lze ale udržet. Nezapomeňte, že s chemiky budete trávit hodně času a dojde i na jimá témata neodborného charakteru , a to byste se někdy divili, co máte vedle sebe za dobytek a vice versa :-).

Inspirativní prostředí
Trefa do černého !! I když informace, která kolegyně z laborky je povolnější a kde se stahuje nejlépe MILF porno na školní/firemní síti  lze získat i na jiných pracovištích i mimo obory chemie. Inspirativní prostředí vznikne u chemie do té míry, do jaké jste inspirativní vy sám. Z počátku vás může zaujmout profesor a jeho práce, ale po čase se podobné znalosti, dovednosti a triky naučíte a zůstává jen to jádro složené z otázek, pochybností a nápadů řešení. To se nedá naučit, nelze ho od zkušenějšího okopírovat,  lze o v sobě jenom nálézt, formovat ho a posilovat ho. Najdete mnoho svých kolegů, jak rádi dělají motononní práci jen aby se vyhnuli stresu a existenční a mentální nejistotě. Inspirace v sobě nese riziko, vytrvalou vůli a znalosti, a to nejen ve věku do 25 let.

Proč pak teda chemii dělat ?
No přeci kvůli chemii.

Chemické názvosloví pro pitomce

Většinu středoškoláků neodradí od dalšího studia chemie ani tak nesrozumitelnost výkladu o chemických vazbách, atomech s pitomě potulujícími se volnými elektrony v orbitalech. Dokonce snad studenti přežijí i nesmyslné memorování chemických vlastností skupin nebo samotných prvků, i když to už dokáže znechutit některé slabší povahy hned v zárodku. Na obojí v různých modifikacích jsou zkušenní studenti dávno zvyklí z jiných předmětů. Naopak vyčíslování nic neříkajíc rovnic je poměrně jednoduchá činnost, kterou student získává dojem, že to je ta pravá logická chemie. To nejhorší, co se může adolescentovi stát je ale stav, kdy nepochopí v počátcích tvorbu názvosloví, protože to z něj dělá v nejcitlivějším věku neandrtálce, který neumí číst ani psát. Proto je nutné stále mladým zájemcům o chemii opakovat, i když se chce na každé chemické škole dokonalá znalost názvosloví, jde jen o vzájemnou komunikaci mezi chemiky a názvosloví je asi tak maximálně 0.1% chemie !! Jednou se to prostě člověk naučí a pak už dál od toho. Bohužel pro střední i vysoké školy se názvosloví nejlépe učí (memorizuje) i kontroluje. Známe to všichni, 1415 upálení JH. První (dělnický) prezident ?

Úprk před -ný,-natý,-itý,-ičitý a před molárním množství
Neštastným studentům se ještě přidá do osnov těžko didakticky uchopitelné molární množství, případně molární koncentrace, i když představivost studenta stačí tak akorát na veličinu zvanou hustota a to ještě s  velkými obtížemi. Molární konstanta a Avogadrova (ne Avogardova!!) konstanta pak dokoná dílo zkázy a nechuť převýší radost z pokusů, zápachů, zabarvení, bublání, rozlití a menších výbuchů a poleptání. Zvlášť když učitelé chemie již delší dobu připomínají paranoiky, kteří studentům pro jistotu žádné chemikálie do rukou nedají, o plynovém kahanu ani nemluvě a místo toho se na hodinách skládají "vzrušující modely molekul". Chemie se tak pomalu stane sterilním šprťáckým nepochopitelným předmětem, pryč od ní a navždy. Za takových podmínek se raději zvídavý žáček vrhne na rychlokvasné pseudoobory typu ekonomie, sociologie, marketing, politologie nebo právo, které na počátku slibují sdělovat veliká moudra jednoduchým učebnicovým způsobem s minimálně globálním dopadem. Učedníkovi nikdo nesdělí, že kariéra v těchto oborech připomíná honění se nahoru po vysokém žebříku s předvídatelným koncem. Studium těchto oborů nelépe charakterizují srozumitelné zkratky: VŠE, FSV (ex žurnalistika), JUDr. a MBA , tak tomu se říká skutečně intelektuální výzva !! :-) Za vyslovenou zlomyslnost lze považovat tzv. fakultu humanitních studií s exitem typu antropologie, gender a občanská společnost. Přesto je poctivé uznale si přiznat, že moudrá evoluce dovedla některé naše spoluobčany do tak niterného stavu mysli, že je pro ně vzrušující představa kariéry tiskového mluvčího nebo definitivy doživotního přehazovače spisů na soudě anebo na úřadě.

Matfyzácká smečka
Nejsmutnější ale je, pokud mladý a nadaný jedinec toužebně očekávající první sex a kocovinu uteče kvůli nesrozumitelnosti látky a nenávisti k chemickému memorování pod křídla rádoby logických věd typu matematika a fyzika. Poněkud silnější akné způsobí nebývalý zájem o šachy a tichou četbu o samotě v šeru dětského pokojíčku nebo o diskuse se stejně postiženými. Smutné konce studia "kulatých hlav" v podobě neštastných učitelů fyziky a matematiky, jež przní vitální a kreativní myšlení chemiků, stavařů a strojařů v prvních ročnících jejich studia, jsou všeobecně známy.

Bioteologie
Naštěstí z moderní alchymie zvané biologie je ještě jakási šance na vyléčení - stačí si zajít po 20 letech strávených v "bio" laboratoři zkoumáním imunitní inteligence nebohého proteinu na přednášku Markošova sebevražedného týmu ve čtvrtek na Viničnou a z biologa se postupně stává filosof-mudrc a pokud zavčas neuteče k chemii, tak končí manželkou a dětmi opuštěný v laciné studentské čajovně u čoudící tyčinky přemítající o možnostech úspěchu při podání žaloby na náhradu škody za zpackaný život na nebohého Darwina, v horším případě na jeho zmutovaného intelektuálně dávno zamrzlého pacholka Flégra. Tragické omyly vědy pak končí v lepším případě v psychiatrických léčebnách nebo na soukromých vysokých školách, v horším případě se přetransformují do hlasatelů Cílkových katastrofických prognóz podávaných svéráznou eschatologickou rétorikou v tzv. vědecky propoceném tričku se stylově červeným flekem od pribiňáčka na jeho horním lemu nebo v Koukolíkově mediálním všudybyl-všechnočet pansofismu "jedna a jedna jsou dvě a to je svět" cinknutým primitivním hegeliánestvím marxova střihu a ztrátou paměti a soudnosti vůbec.

Obrozenecká složitost
Zpět k chemickému názvosloví. I kdyby se poučky a pravidla postpubescent naučil, tak praktické dovození zabere poměrně hodně času a energie, takže ve výkladu stejně nestíhá.
Čeští vysokoškolští profesoři se holedbají, že česká terminologie je díky odkazu našich obrozenců na rozdíl od anglické verze úplná a jednoznačná. Pokud pominu fakt, že ani to není pravda a že v praxi se stejně užívají triviální názvy (vzorec močoviny neodvodíte ať děláte co děláte) nebo latinské a anglické originály, tak je otázka, zda k dosažení tohoto bohulibého cíle byly užity odpovídající prostředky. U organické chemie nebo u polymerů je to pak celé výsměch, tam už je čeština krátká.

Klikorkova suma
Učit se složitější názvosloví má smysl jen tehdy, pokud se s ním probere i chemie samotných sloučenin cca v rozsahu Klikorkovy bichle Obecná a organická chemie (1-2 roky VŠ studia).  Ti drsnější si mohou ještě k tomu nandat poněkud postaršího Remyho. Student pak dojde celkem logicky k rozdílům v elektronové konfiguraci a hybridizaci mezi dusíkem, nitridem, amoniakem, azanem, hydrazinem, diazanem, hydraziniem, azoimidem, trinitridem, hydrazidem, diazanidem, nitrosylem, nitrylem, nitratem, amidem, imidem, azidem, dusitanem, dusičnanem, didusnanem a lučavkou královskou. Z úsporných důvodů jsem vynechal oxidy a kyseliny dusíku s jednou výjimkou a celou jeho organiku.

Jak to zvládnout
Nadávat ale nemá smysl, protože učitele chemie nikdo rychle nepředělá. Co s tím lze dělat z hlediska studenta, kterého chemie zajímá nebo dokonce i baví ? Především se nebát ! Každý nějak musel začít a mozaika se dává dohromady roky. Klidně se ptejte špatně, pořádný chemik už pozná, o čem mluvíte. Názvosloví se lze naučit dvěma způsoby. Prvním z nich je formálně-lingvistický, tj. nejprve se naučit a poté aplikovat obecná pravidla českého názvosloví, např. -ný, natý na oxidy. Tato cesta bude vyhovovat především lidem s mechanickou pamětí a s vůli aplikaci cvičit. Pro logicky uvažující a především vizuálně chápající a pamatující se je zde souběžná druhá cesta, naučit se u dělat elektronové vzorce a z těch pochopit souvislosti, vzájemné deriváty atp. Samozřejmě to nejde sestavit všude, ale pro začátek to pomůže udělat si v hlavě menší systematiku. Doplňková cesta je danné chemikálie vidět, protože není nic trapnějšího než když doktorand na chemingu neví, jak ten jeho metylbenzen, co už pět let modeluje v PC vlastně vypadá a voní ve skutečnosti.

1x lepší reakci vidět než 100x o ní číst
Postupem času se dostanou studenti i do laboratoří, ke kterým je ale dobré znát metody ředění, volné a rušené krystalizace a především už nějaké ty základy názvosloví, redox reakcí a systematiky mít, aby začali chápat, že nejde o to zjistit produkty, ale o to je odhadnout při variantních možnostech reaktantů způsobech katalýzy. Je tragické, když dnešní student magisterského studia VŠCHT se raduje, že je "něco" v aparatuře červené a bublá to.