Nový job a stará lítost

Patří k mému životu a myslím, že je to u profesních chemiků ve světě i celkem normální každých pár let změnit místo. Člověk pozná nějaké nové věci a nové lidi a neustrne na jednom místě. Skoro nikdy jsem netoužil po stálém místě ani jistotě do penze a jistotě penze a hlavně jsem si byl vědom toho, že když to dostanu, tak mě to za pár let přestane bavit. Ono asi k člověku nějak patří marginalizace dosaženého a naopak frustrace z povinného a dlouhotrvajícího. Samozřejmě asi je obecně jednodušší se schovat někam na univerzitu nebo do výzkumáku a nějak to do důchodu doklepat, ale prostě na to nejsem. Možná, že mě v tom ovlivnila zkušenost z mých začátků, kdy jsem získal místo po paní, která odcházela do důchodu. Tuším matně, že se jmenoval Božena. Předávala mi své věci a asi 2 měsíce mě zaučovala, chováním velice milá a nejen o své práci ale i o oboru jako celku něco věděla. Před odchodem do penze se mi přiznala, že jí práce cca 20 let nebaví a že to vydržela jen proto, že se těší na důchod a na čas se svými vnuky někde v Berouně. Nijak jsme to neřešil, je to každého věc. Asi po roce nám přišlo její parte, umřela na rakovinu, kterou zjistila cca po pár měsících penze. Tehdy jsem si možná uvědomil, že život je teď a tady a nemá smysl moc sázet na dalekou budoucnost,. Nikdo neví dne ani hodiny. Navíc každé šplhání po žebříku nakonec skončí na jeho konci. Druhý impulz bylo poněkud obskurní setkání s věřícími v USA.

Do států jsem přišel v době, kdy podle průzkumů veřejného mínění ateistům nevěřilo v USA více lidí než sovětským komunistům a prezidenta ateistu by sneslo jen asi 2% Američanů. Od té doby se to nijak dramaticky nezměnilo. Jako typicky český vlažný agnostik jsem po pár letech pobytu v USA navíc zjistil, že většina amerických kolegů nemá známé "ze základky" jako v ČR, ale od sousedů a z komunity svého kostela. Do kostela v sobotu nebo neděli chodili skoro všichni. Samozřejmě asi každý pozná chování mormona nebo jehovisty, ale rozlišit evangelíka od anglikána nebo katolíka bylo pro mě už celkem nemožné, natož se s nima bvit o víře. Mě tento svět víry nijak nepřitahoval a nepřitahuje dodnes, na druhou stranu jsem byl v té době celkem sociální a začal do různých kostelů chodit. Ne kvůli víře a Bohu, ale kvůli lidem. Přišlo mi logické setkávat se s okolím mimo práci na místech pro ně obvyklých. Kromě mnoha známých, kteří mě občas někde dopomohli k místu, k levnějšímu bytu a krom pár nepopsatelných zážítků z kostela jsem dospěl k názoru, že ten původní americký přístup k životu, schopnost přežít se bere právě z jejich víry v to, že se o ně ten nahoře postará, když oni se postarají. Většina Čechů si neumí ani představit, jaká vládne v práci tvrdá konkurence a že je normální pracovat 10-12 hodin denně a že v práci se opravdu dělá a nekecá. Nepatřím sice k obdivovatelům otrocké tvrdé práce od nevidim do nevidim ve smyslu protestantských biblických pouček, tedy prostě pro práci samu a pro případnou spásu, ale pokud člověka práce baví, pak je delší pracovní doba jednou z možností, jak dosáhnout výsledek anebo toto dosažení urychlit. Také u kolegů na nic nečekáte jako například v Evropě, kde se něco slíbí, něco dohodne a nakonec to trvá 5x déle a nic se neděje.

Další z mála věcí, kterou jsem se naučil, je nepálit mosty. Jako mladej a progresivní blb jsem občas dostal lano a začal jsem na končící práci pomalu ale jistě kašlat a v jednom případě jsem kontrakt nedodržel a prostě odjel předčasně. Z toho jsem se rychle uzdravil, protože jednak nevím, kde koho potkám za pár let, ale především tím kazím práci těm ostatním. Také tímto postupem získám ne právě dobrou pověst, ale na druhou stranu na to celkem kašlu dodnes. To, co si o mě lidé myslí za mými zády stejně nezjistím a ani nezměním, tak prč se tím trápit. Postupem času jsem se naučil vidět na blbé práci a blbém kolegovi vždy to lepší, protože se člověk může mýlit. Seznamování s novými kolegy mě nedělá nějaké potíže.

Nakonec bych se zmínil o věcí, kterou mě naučil můj věk, a to je jistá forma lítosti nad místy a lidmi, které při změně opouštím, protože vím, že se tam na 99% nikdy nevrátím. Nevěřím ani na kamarádství na dálku atp. Je to jistý druh nostalgie, která se do života natáhne někdy kolem čtyřicítky a kterou jsem se snažil vždycky maximálně potlačovat, protože se člověk začne sám v sobě a ve vzpomínkách utápět. Navíc je to v podstatě sobecká myšlenka, kterou kdysi hezky popsal Miloš Kopecký v tezi o tom, co to znamená "mít něco rád". Nechci vlastní nostalgii lacině přetavovat v něco pozitivního anebo z ní dělat čelenž nebo něco stejně pitomě amerického, prostě ji nechám bejt, doplatím nájem do termination date, vrátí mi kauci a jdu dělat jinam. Správná nostalgie nás neopustí a po čase si mě najde i na novém místě.