Jedna z častých obav nově příchozích českých chemiků v USA a Kanadě se týká politické korektnosti a jisté míry iracionality v genderu, multikulturalismu a absurdních soudních sporů pro maličkost. Nedávný medializovaný případ onobelizovaného fyziologa Hunta, co po pokusu o vtip o ženách v laborce rezignoval na své místo (nebojte se on toho má víc:-) ještě než se vrátil na půdu domovské univerzity možná někomu z nich připadá vysloveně jako teror.
Existují takové dvě početnější skupiny evropanů, ta první skupina, která si nedovolí z opatrnosti skoro nic, protože neví, co si dovolit může a ta druhá, který si ze stejného důvodů dovolí vše jako doma a pak se diví, když narazí. Zkusím zde tedy uvést vlastní zkušenost a postřehy z této oblasti bez nějakých apriorních soudů a spíše se budu pokoušet věci zasazovat do kontextu nebo to porovnat s českou zkušeností. Když jsem sám do států přišel před několika desítkami let, byl jsem pohlcen chemiky a biology z různých exotických zemí, ale krom nutnosti na cedulích vysvětlovat, jak se užívá záchodová mísa zde nebyl žádný problém, vše ostatní jsme považovali za klasickou byrokracii. Laboratoř nebo firma měla interní mema, která jsem musel při nástupu přečíst, podepsat, že rozumím a souhlasím a ještě mě z toho vyzkoušela nějaká externí firma. Šlo o pravidla, jak se oznamují konflikty, obtěžování (a co to je), kam se ukládají a musí ukládat data z pokusů, kdo má jakou pracovní povinnost, co musí a nemusí hlásit, kdo má kde prostor pro práci a pro zpracování výsledků, jak se uvádějí autoři, jaký kdo má podíl na patentech, na vše byl nějaký formulář a telefonní číslo atp. Považoval jsem většinu z toho zpravidla za výsledek debility korporativismu i akademického prostředí než jsem se stal šéfem sám a musel nastavovat pravidla jiným. Najednou si člověk naplno uvědomí, že to, co v ČR funguje, zde není. Číňan tehdy nic neříkal anebo lhal, Pákistánec žvanil pravdu naopak stále, i když o ni nikdo nestál, Rus si mumlal něco do vousů ale na meetingu dělal, že nerozumí a mlčel, Španěl na porady nechodil vůbec za to poté měl rozumů spoustu.
Existují takové dvě početnější skupiny evropanů, ta první skupina, která si nedovolí z opatrnosti skoro nic, protože neví, co si dovolit může a ta druhá, který si ze stejného důvodů dovolí vše jako doma a pak se diví, když narazí. Zkusím zde tedy uvést vlastní zkušenost a postřehy z této oblasti bez nějakých apriorních soudů a spíše se budu pokoušet věci zasazovat do kontextu nebo to porovnat s českou zkušeností. Když jsem sám do států přišel před několika desítkami let, byl jsem pohlcen chemiky a biology z různých exotických zemí, ale krom nutnosti na cedulích vysvětlovat, jak se užívá záchodová mísa zde nebyl žádný problém, vše ostatní jsme považovali za klasickou byrokracii. Laboratoř nebo firma měla interní mema, která jsem musel při nástupu přečíst, podepsat, že rozumím a souhlasím a ještě mě z toho vyzkoušela nějaká externí firma. Šlo o pravidla, jak se oznamují konflikty, obtěžování (a co to je), kam se ukládají a musí ukládat data z pokusů, kdo má jakou pracovní povinnost, co musí a nemusí hlásit, kdo má kde prostor pro práci a pro zpracování výsledků, jak se uvádějí autoři, jaký kdo má podíl na patentech, na vše byl nějaký formulář a telefonní číslo atp. Považoval jsem většinu z toho zpravidla za výsledek debility korporativismu i akademického prostředí než jsem se stal šéfem sám a musel nastavovat pravidla jiným. Najednou si člověk naplno uvědomí, že to, co v ČR funguje, zde není. Číňan tehdy nic neříkal anebo lhal, Pákistánec žvanil pravdu naopak stále, i když o ni nikdo nestál, Rus si mumlal něco do vousů ale na meetingu dělal, že nerozumí a mlčel, Španěl na porady nechodil vůbec za to poté měl rozumů spoustu.
