čtvrtek 11. června 2015

Zděšení anatomů a imunologů aneb lymfatická tkáň v mozku

Zděšení mezi lékaři vyvolal objev Virginia School of Medicine ohledně existence lymfatického systému v mozku. Jednoduše řečeno se medici učili do roku 2015, že lymfatická tkáň končí někde v krku a do mozku to vše musí před blood-brain barrier (česky přezdívané jako hematoencefalická bariéra). A protože všichni považovali anatomy a histology za borce, bylo x teorií, proč to tak musí být a žádná o tom, že je to nějaké divně nebo prostě blbost. To, že to neuměli obarvit anatomové, by mě tolik nepřekvapilo, pracují od nepaměti víc jako latiníci geografové než jako vědci. Ale že ani jeden histolog nezjistil v mozkové tkáni něco z lymfy, to už o kvalitě histologie něco vypovídá. Abychom byli spravedliví, tak ona ta BBB je také víc myšlenkový konstrukt typu homeostáza, rovnováha než realita. Nedělám si iluze, že by to vyřešilo roztroušenou sklerosu, Alzheimera, PS nebo ALS, ale aspoň je na světě víc světla, což zrovna neurovědy potřebují nejvíc ze všech. Asi jen pamětník má v hlavě v 60.letech většinou teorii roztroušené sklerózy jako nemoci z nedostatku cukru ve stravě. Když jsem se o 10 let později ptal kolegů, proč tomu nesmyslu (skoro) všichni věřili, nikdo si nemohl vzpomenout na důvod. Souhrou náhod je roztroušená skleróza za posledních 30 let snad jediná nemoc v neurologii, kde se farmacie pochlapila a něco kloudného vymyslela.

úterý 2. června 2015

Věčné pohádky aneb buzzwords v chemii: #1 Drug Delivery

Na vědecké konference jezdím už zřídka, jednak mi vadí dívat se na stále stejné obličeje, které už hodně stárnou a hlavně blbnou, vadí mi poslouchat "polite" odpovědi, že bývalý kolega je v nemocnici nebo rovnou zemřel, jednak mě dávno nebaví létání, hotely a nakonec se na konferencích nic moc nového nedovím a 99% konklůžnc odhadnu dopředu - no to asi kecám, ale tak nějak to cítím. Když slyším slovo "nadějné" nebo "perspektivní" odcházím rovnou, neb se mi chce zvracet, přestože strava bývá na konferencích solidní. Současně stále častěji lustruji patentovou literaturu a to i celkem starou, 50 a více let. A je zvláštní vidět, jak se aplikovaná chemie točí u některých případů v kruhu, jak se vynořují některá témata a pak místo nich přicházejí nová a jak jeden chemický život dovede celkem úspěšně řešit 50 let jeden stále stejný problém a nazývat ho různými jmény, podle aktuálních trendů. Jedním z prastarých problémů je drug delivery (DD) nebo targeted DD, pro zjednodušení tomu budu říkat DD nebo česky směrování léků (slovo léčivo mi přijde tak byrokraticky debilní, že raději zůstanu u osvědčeného pojmu lék). V zásadě jde o představu, že účinnost jinak dobrého léku je zbytečně nízká, protože s časem rychle klesá koncentrace účinné látky a dále je lék veden skoro náhodně a nikoliv cíleně např. k "nemocné" tkáni. Osobně mi na tom od počátku vadila jedna věc : představa, že několik bilionů (samotné číslo není důležité, ale bavíme se o molech) molekul léků v těle je málo a že nedokonalý účinek závisí od toho, zda jich je tam 10 nebo 1000 víc. Přišlo mi to - nevím proč - takové nechemicky mechanistické očekávání a vždy jsem se podobnému tématu vyhýbal. Nicméně před materiálovými chemiky tedy vznikla atraktivní výzva. Máme diagnozu, máme lék, jen hledáme vhodný nosič a měříme výslednou koncentraci. Jasné, jednoduché, jdem na to ...