Chemie nejsou vzorečky a bublající baňky... Skutečná chemie je jiný svět, je to intelektuální bitva s nehmatatelným neznámým, je to krása, umění i život. Kdo se střetu s neznámým nebojí, nechť zde nalezne útěchu...
Nákaza koronaviru prolétla Spojenými státy a v podstatě se dostal život do normálních kolejí. Z externího pohledu většina lidí hodnotí zmatečné a velkohubé výroky Trumpa, ale nutno říci že americká realita je o trochu o něčem jiném, než je uváděno v médiích. Předně federál nemá do opatření ve státech moc co povídat, vlastně může jenom povídat, činy dělají guvernéři. A pokud srovnám chování jednotlivých amerických států, myslím že po počátečních zmatcích většina států neměla vážnější problém.
Co mě na celé akci upoutalo jsou dvě věci stojící mimo média: chování chudých Američanů během konoraviru a chování českých vědců.
Málokdo z Evropy si uvědomil ten paradox, že velká část chudých Američanů, což zahrnuje od studentů, hastlerů, svobodných matek, mladých obecně až po klasickou lower class měla poprvé za život zaručený příjem díky pomoci americké vlády/vlád. Spousta z nich poprvé splatila své dluhy, zapsala se na školu, nemusela poslouchat své přiblbé šéfy, vykonávat levnou práci a především přehodnotila svůj život, protože měla čas myslet na sebe a svou „duši“. Jsem zvědavý, zda spotřeba psychofarmak za období (po) korovairu částečně neklesne.
Podle toho, co čtu a viděl jsem kolem sebe bych si dovolil tvrdit, že hodně amíků bude na toto období vzpomínat nakonec v dobrém, i když částečně ještě víc zchudnou (spousta opatření a pomoci se bohužel neprodloužila do konce roku). Nevím, zda se o tom v CZ píše, ale nic moc jsem o tom jevu nenašel. Samozřejmě jiný pohled má střední a vyšší třída , který pomoc nepokryje původní standard, ale například spousta známých se v panice odstěhovala na své příměstská sídla a nechtějí se například do NY vlastně vracet a pracují na dálku i nyní. Tady se obávám, že jim to dlouho nevydrží.
A teď k českým rouškám. Přiznám se, že jsem se té české rouškománii poněkud vysmíval, protože i když jsem chápal snahu něco dělat, v podstatě mě to připomnělo svoji koncentrovanou kolektivní hloupostí Vítězný únor roku 1948 anebo demonstrace po vstupu vojsk v roce 1968.
Jeden z největších skandálů AV v podobě sponzorované léčby Sykové má pokračování ve formě pohádky se špatným ale poučným koncem. Tak poslouchejte jednu pohádku z Národní: Syková měla 4 dcery: Mirku, co dělala neurofyziologii, Pavlu, co dělala kmenové, pluripotentní atp. buňky a pumpovala to do ALS, Alzh atp., Šárku, co dělala nízkoteplotní plazma a přírodní biomateriály a Lýdii, která pokračovala v práci maminky a měřila difuzní koeficienty. Po nečekaném a náhlém skonu maminky byla nejrychlejší a nejotrlejší ta, na kterou maminka nejvíce sázela, Mirka a ta začala dělat maminku sestřičkám. První skončila Lýdie, přeci jenom měřit difuze bez Sykové moc publikací nepřinášelo, navíc to bylo sexy naposledy v 80s a tak přešla pod Mirku. Lýdie dostane Mirku na neurovědy 2LF. Mirka z ní na oplátku udělala šéfku etické komise a Lýdie v ní sehraje svoji nešťastnou roli.
Bez maminky ale oddělení Mirky padá v hodnocení dolů, stejně jako oddělení jejího zástupce Malínského, který přemění v rámci fokusace oddělení mikroskopie na odd. buněčných membrán.
Mirka začíná vládnout a začne tím, že se chce zbavit staré rady v podobně prof. S,Š a H. doc. Čejková. Zakáže jim podávat granty z důvodu vysokého věku (nad 60 let). Šárce to přijde diskriminační. Dostane tak pod sebe z povinnosti doc. Čejkovou, která ale nemá granty. Mirka ovšem trvá na svém a granty nepovolí než do toho chce vstoupit ombudsmanka ohledně nepovolené věkové diskriminace. Mirku si někdo tajně nahrál na poradě vedoucích a poslal její vyjádření o starších zaměstnancích ombudsmance. Mirka se lekne, granty rychle povolí ale nastaví maximální věk pro vedoucí. Prof. S,H,Š tedy z vedení svých oddělení zmizí a na jejich místa se dostanou - náhodou - členové zvolené rady ústavu. Jedna perlička typická pro medicínské ústavy z 80s. Skoro všichni zmínění (noví i staří) mají ve svých odděleních své manželky v roli podřízených.
Čím dal častěji se objevují otázky, zda univerzity v dnešní podobě kampusů a soustav budov přežijí, pokud se ukázala před lety možnost poměrně solidního distančního vzdělávání (např. Open University) následovaná dalšími částečně nebo úplně komerčními on-line projekty typu Khan Academy, Coursera a v současné době nabídkou on-linu kurzů anebo celých programů prestižních amerických univerzit. Aktuálně je vše akcelerované občasné nemožností prezenční výuky kvůli obavě z šíření koronaviru. Pokusím se otázku rozdělit na části a odpovědět v bodech.
1/ Nebudu řešit humanitní vědy, kde je podle mě už rozhodnuto ve prospěch on-line vedených kurzů a je jen otázka, kdy tlak na snížení nákladů a zvýšení výnosů dotáhne US univerzity v rámci konkurenčního boje k masovější akvizici overseas studentů z Evropy a Asie. Už dnes lákají studenty celého světa mnoha volně dostupnými kurzy z bakalářských programů na youtube atp. Například když chci v laborce zavést nějaký soft skills kurz, nepotřebuji dávno ani univerzitu a sáhnu po komerční nabídce (v US prostředí je otázka komerce vlastně zbytečná, univerzity jsou fakticky také komerční instituce se vším všudy).
V roce 1990 se otevřely hranice a já potkával v Čechách bývalé kolegy, co byli štěstím bez sebe a říkali: „za pár let dohoníme Evropu, budeme jako Německo“. Plynul čas, a za těch pár let už byli skleslejší z celého vývoje, ze stavu Akademie věd, tzv. vědní politiky, z masovosti škol. Po roce 2000 jsem už slyšel kritiku aktuálních studentů, později i doktorandů, nakonec většina mých vrstevníků odešla do důchod poměrně dost zatrpklá, zpravidla uchylující se k rodině, zájmům řešící neustále své zdravotní problémy. Někteří z nich se přitom nemají a neměli materiálně špatně, buď utekli včas pod zahraniční evropskou firmu anebo se udrží v akademii nebo na VŠCHT a dolují granty, poskytují rozvory. I tak je nich jistá hořkost z nenaplnění. Možná si řeknete: „Politika a aktivismus u nás šlo po roce 1997 do kyte, domácí průmysl zkrachoval a celá česká věda je těsně nacuclá chřtánem na europrs, státní školy jedou na počty studentů, hodnocení za publikace, kus za kus a k tomu česká byrokracie.“ Jasně, a k tomu starej chemik, co čekáš? Vlastně jen jednu věc, vzporu mladých a ta není nebo ji nevidím. Podle mě, kdo sází na mladé, trpí stařeckou demencí. Jen pár postřehů:
