1,1,1-trikokt-2,3-dikoktylkokt-4-en-5-ol aneb názvoslovné koktání

Byly doby, kdy propanol byl propanol, ať se dělo s tím zatraceným úhlíkovým řetězcem, který nikdo nikdy neviděl a který se v učebnicích otáčí jak silvestrovský ožrala při novoročním projevu prezidenta, cokoliv. Zlaté časy, na které stojí zato vzpomenout a uronit zásaditou slzu.

Co se vlastně stalo ? Po několika revolučních krocích názvoslovné komise jsem se jednoho rána nic netušíc probudil do dne, kdy už včera bylo zítra. Hned po poslední snídani ve staré době jsem pochopil, že musím pro svou náhlou neznalost škole vrátit diplom a podat si novou přihlášku,  naučit se na přijímačky všechny terminologické novinky a špeky, nakoupit delší samolepící etikety a jít přemalovat mně známá organika do laborek a udělat z nich naprosto jiné  tzv. koktavé sloučeniny, abychom nadále nežili v temném bludu a nebyli označováni za kolektivní hnízdo chemických heretiků nebo dokonce schizmatiků bez nároků na spásu v ráji chemiků a poté jsem hodlal spáchat protestní sebevraždu nasátím amoniaku (na ten už by si taky měli posvítit, beztak je to jisté skrytá organika),  aby nebyla moje kritika nového názvosloví považována za blasfemii a neohrožovala vědeckou komunitu. Když jsem ale viděl vzrušení mých kolegů a jejich radost z toho, že jsme konečně prozřeli z doby temnot a že prožíváme dobu osvícení,  uslyšel kardinální argumenty pro změnu, pochopil jsem, kde je moje místo, vyskočil radostí půlmetru vysoko, vesele zatleskal a vykonal veřejnou sebekritiku v hospodě Na Kovárně, která byla okolím vřele přijata. Od té chvíle patří film :"Zítra se bude tančit všude" k mým nejoblíbenějším. Je přeci tak krásné, když se rodí něco nového, viď Rozárko, konec záškodnického chování, jednou s náma stejně pujdou všichni.



Celé tři semestry puntičkářského zkoušení názvosloví látek, které nikdo nikdy v praxi neviděl ani necítil, a nekonečně hodiny kreslení uhlíkatých řetězců tak, aby byly ve správném úhlu a naprosto spojité, dvojná vazba rovnoběžná s jednoduchou, trojná pěkně se dvěma čárkama nahoře, kolečko aromátů pěkně kulaté ta tlupa profesorů, jenž pro pokročilou artrózu kloubů a mentální vyhoření už nemohla zvládat ani základní úkony v laboratoři  a proto se uchýlila do vyhřívaných křesel samozvané sebranky IUPAC, se proměnila v popel. Šlo však o popel revoluční, daň za pokrok. Jen slepý nekulturní barbar nedocení tu nádheru slovní vazby, tu krásu pomlček a množství typů písma nového názvosloví. Radostný biolog v novém návosloví vidí předobraz přerušované soulože a romantický Ajťák dokonalý jazyk linuxových druidů.

Neustálé celodenní sezení nad problémem, jak ještě složitěji zachytit a pojmenovat divy přírody pod závojíkem hledání metodiky vedlo evidentně k progresi hemeroidů a bolestí sklíčení a praxí nedocenění starci už nebyli schopni pohybu, natož pak spojité myšlenky, a tak nám vzniklo koktávé názvosloví. Komise ovšem zůstává ostražitá a koktavé názvosloví je opakovaně koktavě upgradováno. Žijeme v době koktavé. Kdo nekoktá s náma, koktá-2-dien proti nám. Chtěl jsem původně o tom názvosloví ještě něco pěkného a poučného napsat, ale už nevím co, tak bu-bu-bu-bu-du mlčet a těšit se na další zasedání podkomisí pro reformu názvosloví a jejich další kokotinu. Třeba někdo z nich se konečně pochlapí, chopí se výzvy a za výkřiku "Anorgána - naše máma" udělá  kolem sebe kulometem ra-ta-ta-ta-ta-ta.

Jiří Klikorka vs. John McMurry aneb odkud kam

Každý solidní chemik - a já jsem při vší vrozené skromnosti velice solidní - ty začátky zná. První semestr na škole přiletí obecná chemie a anorganika a druhý semestr hned po jednom dni volna od děkanského termínu z anorganiky, který nás stál bonbonieru a kytici růží pro studijní a poměrně slušně provedenou hereckou etudu na téma, jak jsme přišli o vánocích o celou rodinu, organika v plné kráse. Člověk si začně klepat na čelo, přemítat o demonstrativní sebevraždě před děkanátem a jde si za prodaná netknutá skripta z matematiky koupit Bibli v předtuše, že tam by nějaké řešení mohl najít, a pár lahví levné výčepní lihoviny pro zlepšení paměti a nastartování krevního oběhu. Kromě spousty nepodařených děl o chování přiblbých elektronů v obalu ještě přiblblejších atomů a nadržených iontů, z nichž student dojde brzo k přesvědčení, že musí existovat daleko zajímavější obory ke studiu, dvě díla jako prsa ležící a vzrušeně oddychující kypré milenky vyčnívají nad ten ubohý průměr. I když předpokládám, že tento blog čtou pouze chemici a to jen ta část zoufalá nad stavem světa a české vědy, která obě díla jistě zná, pro jistotu a  vyloučení omylu uvedu obě díla celým názvem.

Prvním spisem je Klikorkova a tak trochu i Hájkova 600 stránková bichle zvaná Obecná a anorganická chemie někdy z poloviny 80.let naposledy vydaná na jejich konci a tím druhým veledílem je X-té vydání McMurryho 1200 stránkové Organické chemie spolu s 700 stránkovým doplňkem eufemisticky nazvaným Studijní příručka. Jen pro doplnění fajnšmekrům dodám, že pro anorganiku existuje ještě moje oblíbená a daleko starší dvoudílna práce: Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie z počátku 60.let. V dobách mého studia - ano i tak to lze nazvat - byl k mání pouze Klikorka, Remy a z organiky jiná díla nesrovnatelná s kvalitou McMurryho, ke kterému jsem se dostal později v anglickém originále. Remyho nechám stranou a budu se věnovat Klikorkovi a McMurrymu. Nedělám si iluze, že dnešní studenti chemie Klikorku vůbec četli, jednak není k sehnání ani ve veřejných knihovnách, o což se postarali jejich chytřejší starší spolužáci, a jednak existují daleko kratší díla typu Jursíkových skript, která jsou prváky preferována, přestože na jejich "kvalitu" panuje mezi chemiky, autora nevyjímaje, celkem shodný názor. McMurryho konkurence v organice je ještě ubožejší, takže je mezi dnešními studenty poměrně populární, ale také ho pravděpodobně přečte jen menšina zájemců o chemii na VŠCHT.

Klikorka je především didaktický taktik, který nemá v jednotlivých kapitolách výrazně slabé místo. Na českého autora vysokoškolské učebnice jde o neuvěřitelný zázrak, o čemž by medici mohli vyprávět celé týdny, kdyby se nemuseli ty blbosti i učit. Pokud se podíváme do obdobných děl o chemii té doby, zjistíme, že po druhé stránce se začínáme ztrácet ve vzorcích, rovnicích a tvrzeních, která při bližším zkoumání a v optimistickém rauši můžeme označit za platná jen někdy. Následná tvrzení pak zpravidla odporují těm předchozím a při řešení konkrétních příkladů (klasické jednoduché příklady s body tání a varu dvouprvkových sloučenin nebo polarita a polarizovatelnost) pak nevíme, které pravidlo použít a svádíme vinu na vlastní neschopnost porozumět autorovi, jenž pouze použil pradávnou vědeckou taktiku "piš to tak aby ti to vyšlo" dovedenou do dokonalosti. Jednou uspěchaný autor použije A, podruhé B a samotné kriterium použití A i B chybí. Klikorka má v tomto jasný směr, uveden jen potvrzující příklady, které mu k teorii padnou a žádné řešené příklady do učebnice nedává a nechává to na vyučujících. K tomu jen doplním, že na tomto, dalo by se říct hermeneutickém způsobu výkladu, nevidím nic špatného, protože jde o učebnici pro prváky, která slouží jen jako - i když dost hutný - úvod do problematiky. O cca 15 let pozdější Jursíkova koncentrovaná skripta si už takovou svévoli dovolit nemohou a výjimky bezostyšně pokládá na světlo boží, ačkoliv jejich zdůvodnění je povětšinou hodně násilné.

McMurry je už zcela jiná třída, ve svém výkladu je naprosto otevřený a co neví jistě, tak nenapíše a v nutných případech známé pochybností zmíní. Základním smyslem jeho průvodce je ale postupné pochopení látky, proto se zpočátku těžkým částem organiky vyhýbá (snad s vyjimou obecné kapitoly o kyselosti, se kterou jsem měl co dělat, abych ji napotřetí pochopil a po chvíli jsem měl dojem, že už si nejsem vůbec jistým tím, co jsem o tom věděl před četbou). Jelikož je to jedno z mála společných témat obou děl, mohu je navzájem porovnat a podle mě vítězí o řád Klikorka v systematičnosti dělení kapitoly i srozumitelnosti výkladu. Jinak je ale McMurry extra třída a jasně a přehledně, krok za krokem vede studenta k deklarovanému cíli, tj. jednak k ukázce rozsáhlosti a komplexnosti celé problematiky a jednak k přesvědčení, že to lze celé pochopit. Klikorka je spíše seznam sice dobře provázaných kapitol ale přeci jen v poměrně náhodném pořadí. Jakou vinu na tom má sama obecná chemie ve vztahu k anorganice, jakou doba vzniku a styl tehdejšího psaní odborné literatury a jakou Klikorka jako hlavní autor nejsem schopen posoudit, nic lepšího na toto téma jsem nečetl.

Ač jsem byl s chemií celkem dobře obeznámený, Klikorkovy kapitoly jsem četl v průměru dvakrát až třikrát, o 10 let později pak Jursíkova pojednání asi čtyřikrát a pouze po malých kouscích (s nemastným výsledkem a s kontrolou v Klikorkovi) a McMurryho až na výjimky jednou. To hovořím o pochopení, k samotnému zapamatování je cesta bohužel daleko delší. McMurry jako by mi v každé kapitole říkal: "chlapče, je to složité, ale když ti to takto rozkouskuji a ty půjdeš krok po kroku, pak na tom ni složitého nebude, těš se na příští kapitolu". Klikora: "Je to přeci tak jasné, koukni se na to ještě jednou a doklapne ti to. Víc to už zjednodušit nelze." a Jursík: "Dyť je to úplně jasný, jen ty pitomče to nechápeš". Klikora i McMurry jsou krásné knihy, pokud berete chemii jako dobrodružství procházky tajemnem a pokud na studium máte čas a proto radím, čtěte je na začátku semestru nebo o prázdninách, před zkouškou už je na to pozdě a nebudete mít z jejich četby takový požitek (a možná ani pochopení). McMurry navíc zná i duši studentů a ví, že čtou tak, aby už měli aspoň polovinu bichle a pak nakonec i její konec za sebou. Každý jeho čtenář přeci ví, jak se nový McMurry z profilu krásně ale bohužel pomalu tvaruje podle podílu přečtenosti a u 200.stránky (1/6) panoval v mojí duši stále strach, že to nejde moc rychle a že se snad do konce nikdy nedohrabu. Není nic horšího než klasické studentské předsevzetí "100 stránek za den", které je co do logiky, demence i smyslu věci srovnatelné snad jen s postpubertálním předsevzetím "4 holky a tři zápočty za semestr jako minimum". Závěr semestru pak zpravidla končí bez zápočtu, bez holky zato však s filckama a s utrápenou duší. Podle mého názoru je naprosto nezbytné uváděné příklady hned počítat a tím si všímat i řádků, které jsme jen projeli očima a mysleli přitom na něco jiného - například na to, co skrývala spolužačka pod pláštěm, ačkoliv nebýt spolužáků, jistě by se nám s tím protokolárně ráda pochlubila, případně co nám jemnou mimikou naznačovala při pipetování pod destilační aparaturou.

Ač obě díla považuji za esenciální pro mladé chemiky, bez kterých (roz. děl a nikolv studentů) by studium základů chemie bylo o hodně těžší, přeci jen je velká škoda, že Klikorka již 20 let opětovně nevyšel, natož aby byl nějak aktualizován a rozšířen. Stejně tak je nebetyčná ostuda, že nevyšlo česky nějaké významější dílo o obecné části chemie a anorganice, a to nejen z anglicky mluvícího prostoru (minimálně dvě německá díla na toto téma jsou vynikající). V tomto vidím velký dluh vyučujících na VŠCHT.

Abych nakonec dodal své pověsti za dost, v praxi nakonec pochopíte, že to je všechno trochu jinak než se píše, ale to je jako s manželstvím nebo se vztahem laboratorních návodů a laboratorní praxi. Není totiž nad krásnou vidinu a dobrodružnou cestu k ní. Konec cesty není pro její průběh důležitý, ten konec poznáme stejně všichni tak jako tak. Čest a slávu těm, co nás těmi vidinami naplňují a Jiří Klikorka a John McMurry mezi ně bezesporu patřili.