Organika na VŠCHT

Po někola postřezích z fundamentu a anorgány se vrhneme na orgánu na VŠCHT. Zatímco výuka organické (natož pak anorganické)chemie na PřF UK nebo lékařských fakultách byla a dodnes ještě více je především ubohá parodie na skutečnou chemii, VŠCHT měla a má špičkové zázemí i pověst v těchto základních oborech, především se jí daří držet krok se světem u specializovaných předmětů, protože byla zaměřena na laboratoře a praktické aplikace. Problém, který škola neuměla nikdy moc řešit byl rozpor mezi těmito špičkovými praktickými chemiky zaměstanané na kratší úvazky a mezi otitulovanými teoretiky, kteří obsadili katedry a kteří na studenty dštili teoretickou blábolivou síru memorování, které podlehl kdejaký nadějný talent na rozdíl od typa-šprta, jemuž výklad vyhovoval ale jenž stejně po pár letech skutečné chemie nechá. Orgána se obecně učí lépe než obecná část nebo anorganika,  protože jednak je nechtěně student už poznamenán obecnou chemií, jednak je ve své logice jednodušší a materii užší než anorgána, daleko více kompaktní a k tomu všemu se studentům vydatně pomáhá mnoha milosrdnými lžemi (instrumentál plurálu od substantiva lež). Na VŠCHT se před lety zvolila ne právě šťastná (o tom ale někdy jindy) didaktická taktika, kdy se po nutném názvosloví proberou uhlovodíkové kategorie typu alkany, alkeny a k nim pár vybraných reakcí a v následném navazujícím nepovinném kurzu se dodělají reakce na alfa uhlících a C-N sloučeniny. Velkou výhodou kurzu oproti anorgáně je existence kvalitní přeložené literatury, takže hodnocení vyučujících zahrnuje především to, co a jak k tomu dávají navíc. A přestože se přednášky odehrávají v aule před cca 100 lidmi, moc tomu až na jednu čestnou výjimku nedávají. Za našich časů byly anorgána a orgána nejzajímavější předměty na škole, taková klikatá cesta za dobrodružstvím a nikoliv jenom naservírovaný souhrn pravidel a typů rovnic. Navštívili jsme opakovaně hodiny pánů Lhotáka, Dvořáka a Kvíčaly.

Lhotákova motivační hodinka

Pokud student investuje pár stovek do Svobodových skript, pak se nemusí trmácet do školy za jejich audioverzí. Studenti na Lhotákově přednášce tupě opisují z tabule to, co mají graficky daleko lépe vyobrazeno a popsáno ve zmíněných skriptech. Smysl na hodinu chodit to má snad jen pro ty, kterým psaný text dělá problémy nebo jim špatně topí na koleji. K samotnému výkladu nemám připomínek, je logický, názorný (model hexanu), ale ponejvíce systematický a člověk tam kupodivu neusne. a vyučující  působí přátelsky a sympaticky. Posluchárnu má slušně zaplněnou. Na jedné hodině se nicméně prořekl v tom smyslu, že většina napsaných reakcí stejně nefunguje. A to je problém. Ne to že to řekl - v tom má pravdu, problém je to, že takto organiku učí. Na zkouškách prý často brousí i do věcí, které na přednáškách více nevysvětlil, ale pokud to spadá do zveřejněných sylabů, pak je problém více na straně "šprtů".

 
Dvořákův kafemlejnek

Píše, píše, kreslí, maže ... Nevím, možná pro ty, co nečetli skripta nebo McMurryho to smysl má jako úvod, ale jde o jeho audioopakování. Posluchárna byla průměrně zaplněná, stále opisující schémata a reakce. Teorie a teorie. Oproti Lhotákovi horší dojem z přednesu, občas ale překvapí nějakou vzácnou reakcí. Od studentů žádá otázky, ale dogmatický výklad přeci žádných otázek nepotřebuje, a proto nikdo žádné otázky nepokládá. Někdy se mi chtělo spát a pravidelných spolunocležníků tam bylo poměrně hodně. Zkouška je velice krátká a pouze formální, známku dává dle výsledku testu. Veni, vidi, vici.

Kvíčala

Musíme se přiznat, že tento člověk po přečtení několika hodnocení na primat.cz v nás nebudil pražádnou důvěru a původně jsme na jeho hodinu ani jít nechtěli. Nakonec jsme se po předchozích dvou nevalných zkušenostech k tomu odhodlali. V posluchárně tak odhadem jenom 40 lidí, na rozdíl od předchozích vyučujících 2 rychleji psal a kreslil a 5x rychleji mluvil - na první pohled celkem nesympatický zbrklík. Pak už ale následovalo něco, co jsme nečekali, ačkoliv po pravdě řečeno čekat u orgány na VŠCHT chtěli. Jednak Kvíčala nejel úplně podle sylabů ale spíše se snažil o ucelený (i když samozřejmě vzhledem k časové dotaci výuky okleštěný) základ : bral například jiná konkrétní rozpouštědla než jsou v McMurrym, která ale opravdu fungují, upozorňoval na nebetyčný rozdíl teorie a praxe, také užíval k syntéze kupráty. Současně se snažil na Sn1/2 reakcí ukázat, že sám student musí poznat, co je jaké rozpouštědlo, jaká báze, kyselina a který mechanismus se rozjede. Nestačilo umět pár vzorových příkladů ze skript anebo dokonce závěrečné (a dosti pomýlené) shrnutí. Především však oproti jiným ukazoval celý (i když někdy pouze teoreticky předpokládaný) mechanismus reakce včetně pohybů elektronů, který ale VYSVĚTLIL (jaký elektron, proč a kde se trhá). I když nemá smysl si nalhávat, že v orgáně není potřeba paměti, pak zde byl výklad směřován k pochopení např. (de)protonizace, k nesymetrickému zániku vazby a ne jen jejímu zmínění. Opakoval princip indukce , mesomerního n. resonančního efektu stále dokola v jiných souvislostech, protože mu bylo jasné, že s tím mají studenti problémy. Nešlo tedy při této hodině o to se našprtat A + B = C, což asi stačí jak většině studentů tak vyučujícím, protože se to lépe kontroluje, šlo o smysl celé disciplíny. Také jako jedinný ukázal syntetické vícekrokové postupy a nenechal  na studentech, že jim to při testech musí "scvaknout".  Organika by opravdu neměla být o náhodě a navíc je nefér pokud memoricky a mechanicky vyučovaný předmět začne na konci testovat dovednost, kterou vyučující nebyl s to iniciovat a rozvíjet. Dovedeme proto pochopit, proč pak Kvíčala zkouší  po zkouškové písemce každého studenta i několik hodin.

 
Kam dál

V prvé řadě nutno konstatovat, že přednášky z orgány nejsou oproti anorgáně špatné, jen takové nemastné neslanné - takové standardizované až  skoro až sterilní. Vyučující znají látku velice dobře. Na cvičeních jsme nebyli, ale podle odpovědí studentů se tam jen opakuje teoreticky i na příkladech, co bylo na hodině přednášejícího. Předmět těží pravděpodobně z automatického zájmu spousty naivek oboru syntéza léčiv, kterým tento memorizující postup výuky i testování konvenuje a pokládají to za organickou chemii. Více vedení katedry na smyslu výuky organiky i samotném provedení nepracovalo. Vůbec si vzhledem k nulovému přijímacímu řízení neděláme iluze, že by dnešní průměrný student chemie žádal něco víc než je ve skriptech, ale vysokoškolská výuka chemie není o zvládnutí masy studentů ale o zvládnutí masy chemie. Po vyprávění vyučujících o pardubické praxi masivního náboru kohokoli s principem nevyhazování a důsledcích takového systému se nelze divit smutnému faktu, že povinná organická chemie se učí 4 hodině týdně jeden semestr i na pražské chemii. I když k tomu přičtu jeden týden laborek, tak to je asi čtvrtina stavu, který jsem zažili na školy my před několika desítkami let. Pokud tedy škola musí kvůli přežití nastavit nízké limity, pak by se ve vlastním zájmu kvůli své pověsti měla snažit udělat pro ty, co mají hlubší zájem o předmět včetně potřebné píle, volitelné kvalitní kurzy (nebo hodiny navíc), což se v prváku a druháku neděje. Na druhou stranu za nás existovalo pár kreténů (slušnější výraz jsme zatím nenašli, výraz pedant totiž nevystihuje praktickou nezkušenost dotyčného v reakcích a mechanismech) , někteří i s titulem profesor:-), kteří si zakládali jen na názvosloví produktů, rovnic a na správném kreslení (ne)zalomení trojné vazby, příp.  považovali chiralitu  za podobor deskriptivní geometrie. Ti už jsou na štěstí ze školy pryč, protože ti dovedli znechutit orgánu taky mnoha studentům. I když jsou na webu kvanta grafických provedení mechanismů, nikdo z přednášejích je v prostředí, které k tomu vybízí, nepoužil a maximálně si vystačil se statickým modelem cyklohexanu, který je vidět do 5 řády. Žádné další zdroje online literautry nebo webtutorů přednášející neuvádějí.

Co mě ale vadilo nejvíc, že se studentům neukazovalo, co se znalostma organiky dál a jak najít požadovanou reakci. Jakoby orgána byla jen grafická cesta od A před B, C, D, E k F, žádné nabídkové specializované semináře ani žádné další (např. bio) souvislosti. Podle několika hodin prožitých na orgáně II se podobný didaktický marasmus opakuje i následující rok v navazujícím kurzu. Pro nás trochu málo ale je to lepší než nic ...

Inteligence a chemická masa

Před nedávnem se mi dostaly se mi do rukou výtisky dvou posledních čísel školního časopis VŠCHT.  Kromě informace o tom, že je dnes považováno za morálně akceptovatelnou studentskou brigádu i pravidelné darování spermatu a krevní plazmy, mě především zaujal rozhovor s děkanem jedné z fakult VŠCHT o vyšším stupni inteligence mezi studenty za dob jeho studií ve srovnání s dnešní dobou a pak také neustálé narážky na "škole vnucený" kreditní systém a rozdělení 5 letého studia do dvou bloků. Protože to první vypovídá o celkem rozšířené laické pověře o distribuce inteligence a to druhé o naprostém nepochopení smyslu rozdělení bakalářského a magisterského studia, dám také něco k dobru.

Nejprve tedy o té inteligenci. Zmíněný děkan v podstatě tvrdil, že za jeho dob studovalo řádově méně studentů (vztaženo k celkové populaci daného ročníku narození) a proto byla díky na čase nezávislé stále stejné distribuci inteligence ve společnosti úroveň studentů a potažmo studia vyšší. Na první pohled to vypadá logicky a v souladu se selským rozumem, ve společnosti je podle laiků stále někdo chytrej a někdo blbej, to IQ lze navíc měřit a vyjádřit číslem, takže zúžením hrdla například ve formě přijímaček se vyeliminují ti blbější a studium bude následně výběrové, protože IQ průměr studentů bude vyšší a tedy i studium bude jistě lepší. Bohužel tato hypotéza nemá s pravdou společného vůbec nic.

Na druhý detailnější pohled jde totiž o klasickou pavědu, která se tváří jako věda a ke které tendují někteří technicky nadanější (rozuměj na úkor jiných oblastí) jedinci. Předně obecný inteligenční test, který by nám dával přehled o distribuci IQ ve společnosti, neexistuje. IQ testy vznikly za první světové války, když US armáda musela v relativně krátké době levně vybrat vhodné brance do války a nechtěla volit výběr náhodný. Je už symptomatické, že tento první IQ test byl po válce jinými odborníky strhán, jenže vyvrátit jeho kritéria v podstatě nelze, neb je prakticky netestovatelný. Nelze totiž udělat výběr jiný podle jiných kritérií a za stejných podmínek oba porovnat.  Druhá možnost byla až za 2.světové války, ale mezitím jim branci zestárli. Co vlastně nakonec výsledné IQ říká je předmětem nekonečných diskusí odborníků. Zatím lze říci jen jedno pravdivé tvrzení, totiž že IQ testy měří IQ. Co to ale inteligence je, už nikdo není schopen na základě testů dokázat, natož rozumně zargumentovat. Poměrně známé výzkumy dokázaly, že neexistuje příčinný vztah mezi IQ jedince a úspěšností v životě, mírou štěstí nebo známkami ve škole. Jak tedy dokáže pan děkan, že za jeho doby byly na škole inteligentnější studenti ? Že se učila větší masa učiva ? To možná vypovídá něco o schopnosti se ve stresu hodně našprtat nebo možná něco o dlouhodobé píli studentů, ale je prokázáno, že evropští doktoři s ohromou masou memorování, které stejně hned zapomenou a nikdy nepoužijí, nemají vyšší míru inteligence než jiní vysokoškoláci. Píle nebo zvládání stresu s IQ nijak významně nekorelují. Měli lepší známky ? Před cca 60 lety a někde v cizině i dodnes se na VŠ neznámkovalo. Zkoušení bylo doménou škol středních. Testování a známky přišly na univerzity povětšinou v 60.letech, kdy byla jednak v kurzu sociologie a psychologie s tehdy modním behaviorismem, který jevové chování upřednosťnoval oproti starším psychologickým školám, a jednak se počet studentů na univerzitách řádově znásobil až do dnešní masovosti. Dříve profesor vybíral vhodné studenty sám pro další studium a pokud někdo nedostal nabídku mohl studovat pouze u tzv. soukromého docenta za peníze anebo studia zanechat. Dnešní masa ale vyžaduje nějaké "systematické" řešení a tou je povětšinou vulgární a primitivní testování typu multiple choice s vírou, že to něco vypovídá o znalostech studenta. Další předností testování byla pro evropské univerzity možnost písemného důkazu, protože v některých zemích může být výsledek deůležité zkoušky předmětem soudního přezkumu a pak také pocit spravedlnosti a nesubjektivity narozdíl od ustního, které navíc časově a organizačně školu zatěžuje.

Smiřme se s tím, že kariéra chemika nijak s IQ (samozřejmě v mezích normality:-) nesouvisí a už vůbec neodvisí od studijního průměru. Ano pilný student bude mít Ačka, možná dostane i nějaký ten diplom, sežene třeba i lépe první práci, ale cožpak je toto projev úspěšnosti v chemii ? Vůbec ne, je to jen projev píle. Až bude život od něj chtít, aby zariskoval a vybral si mezi dvěma alternativami, píle mu v rozhodování nepomůže, neb píle je slepá. Naopak schopnost dlouhodobě přijmout a zvládat stres nebo frustrace někomu pomůže, když si vybere alternativu špatnou atp. Dodnes mě vytane na tváři úsměv, když si vzpomenu na ty nekonečné diskuse na matfyzu o blbých amících a 5% superinteligenci, která celou zemi řídí a jak "jim to ukážeme". Většina z těch matfyzáků skončila rozvedených a neštastných v státem placených léčebnách, nadávají stále na blbý svět a na zkažený život. Měli sice IQ vysoké jak Petřín, ale bez potřebné empatie nebo schopnosti něco obětovat a zariskovat skončili tak maximálně na ústavech AV, s empatií pak otročí v poradenských firmách se žvástologií a ti s rozumem se začali zabývat něčím úplně jiným. Například chytří ale bojácní lidé končí na škole jako učitelé proto, že vidí ve všem nějaké riziko a naopak u podnikání končí ti, co mají až nezdravou důvěru v sami sebe, ve své štěstí atp. a rizika si nejsou s to ani uvědomit. Mnozí v profesi nebo i třeba v podnikání zkrachují, protože rizika prostě fungují a podruhé "rozumně" do to nepůjdou, ale ti jiní - odvážní, naviní nebo i dokonce evidentně primitivní - naopak uspějí. Úspěch v chemii není prostě o tom, kolik kdo zná rovnic, jestli umí zderivovat starou Blažkovou, jaký tvar má jeho index, kolik toho našplhal u profesora, získal kreditů nebo naotročil v laborce. Život je daleko složitější a úspěch přípravy na něj je netestovatelný.

2 Euforie + Dobro + 3 Sympatie + 4 H20 --> 10 Kocovina + H+

Trapný název uvádí následující post, jenž je pokračováním článku Proč nebýt chemikem, ve kterém se budu snažit uvést pár zkušeností a rad pro studium chemie, především na VŠCHT. Měla by také sloužit také jako jakási protiváha kritické recenze výuky anorganické a organické (...to be published) chemie. Nešlo nám primárně o to kouknout se po letech do školy a vše tam označit za horší a ze sebe udělat zkušené superborce vyrostlé v dobách, kdy se muselo tvrdě makat. Za prvé by to nebyla pravda, neb se podvádělo a flákalo i tehdy a za druhé po desítkách let praxe v oboru a v manželství tento pubertální triumfalistický pocit zpravidla hodně rychle vyprchá. Právě proto, že máme svoji alma mater rádi a obdivujeme všechny mladé a staré, kteří se v dnešní době sociálně-humanitní žvástologické opojenosti na tak nemódní obor vrhli,  snažíme se ukázat jiný pohled na studium chemie a chemii vůbec a tento pohled navíc skrze blog zveřejnit. Za našich studijních let žádná diskuse neexistovala a že jde věci dělat jednodušeji, spravedlivěji nebo inteligentněji jsme zjišťovali až v konfrontaci s jinými institucemi podobného typu a samozřejmě, že i na nich byla spousta věcí, která se na VŠCHT dělala už tehdy lépe. Nyní se tedy zaměříme v několik postech na to, co VŠCHT nabízí a co jsem my vůbec nevyužili, neboť jsme nic nepochopili. A protože stejné chyby dělají i dnešní studenti, tak v naivní víře v přenositelnost zkušeností a učinnosti rad starých opelichaných a nepotřebných dědků, kteří se ale dožili viagry, na ně upozorníme.

Nikdy neříkej nikdy

Pro většinu z nás nebyla chemie bezbarvý obecný pojem. Nějaký obor jsmě měli rádi více než ten druhý, který jsme považovali za odpad. Organici se osypávali při vyslovení slova redox a páchali hromadné sebevraždy při příchodu do laboratoří ústavu skla a keramiky, jehož marginální užitečnost ti umírněnější shledávali pouze ve zdokonalování výroby výbavení laboratoří organické chemie. Vůbec pak už nechápali, proč se někdo zabývá štěpením ligandového pole, které ani po zahřátí nebublá nebo transformací dichromanu, když to je vše hotové za pár hodin. Sami organici však byli ostře napadání polymrdy (neslušné označení pro milovníky zasíťovaných merů, laků, pryskyřic a podobných "sraček") a označováni za "troškaře", protože kde není minimálně 10.000 uhlíků, tam to nežije. Samotnému ethylenu je přeci tak strašně smutno. Potravináři se zase divili, proč se na hodinách jiných oborů nedá nic zadarmo sníst ani vypít a proč se alespoň o tom nepřednáší.  Organokovů se totiž nenajíme ani po jejich pasterizaci. Milovníci kovů nedovedli pochopit, proč je v laboratořích teplota pod 30 stupňů, aby po jejich skončení došli k vysvětlení, že je tam zbytečně málo pecí, brusných kotoučů a vrtaček a vůbec, že to tam tím organických sajratem, "co nedrží a fakt kurevsky málo koroduje", jenom smrdí. Skláři se považovali za nedoceněnou uměleckou elitu školy, které jen nedopatřením nedávají titul národní umělec a mikrobiologové, kteří s názorem "kde není cyklus, nemůže být život a pokud tam je, pak nežije" oslnili nejednu studentku VŠE, zase celou budovu považovali za zbytečně velikou, na to aby se v ní za 5 let vyznali. Ještěže se mohli alespoňo přestávkách pravidelně uchylovat na oborově nejzajímavější místo budovy - na toalety, které by vodníci nejraději celý týden chlorovali, aby jejich předmět zájmu zlikvidovali. Katalytici nedovedli  po třech semestrech anorganické chemie pochopit, proč kahan hoří i bez sejrovky za normálního tlaku a teploty a mastičkáři chtěli ostatní ze školy vyhnat, protože krásy chemie pozná člověk až při rýmě nebo po opici doma. Informatici zase pochopí jen s chronickou pomocí  osobního asistenta, proč se toho tak na škole mnoho učí, když je to už všechno v databázi. Chemičtí inženýři pak tvrdé lpí na tvrzení, že výsledek operace sčítání 5 a 5 leží v intervalu od -7 do 12 a žádají proto ukončení výuky povinné matematiky, protože zde profesoři uvádějí prváky záměrně v omyl a vůbec učí plnou nůši bludů, které se jim pak marně snaží z hlavy dostat.

Adiční přesycení

Pokud patříte mezi podobné "milovníky" vězte, že ono zaměření na svůj oblíbený obor kromě uspokojení zpravidla zaslepuje. Dochází časem k přesycení z oboru a únávě materiálu. Prostě po pár letech se naučíte jádro předmětu a budete vědět skoro všechno, i třeba budete lepší ve srovnání s kolegy. A co pak dál ? Krize přichází totiž pozvolna : nejprve  vás zaslepí vize diplomu, pak třeba dobrá práce, peníze nebo postavení, příp. doktorát a pak výš a výš .... až zjistíte, že jste na pomyslným vrcholu svého domečku a že jedna uzoučká a krátká cesta vede po hřebenu a ta druhá šupem dolů. Případně zjistíte, že jste už 30 let pod hřebenem a na vrcholu jsou mladší. Samozřejmě zaslepení je o to delší a krize o to hlubší, o co více předtím pracujte s podobnými specialisty. Je to jako s pojídáním čokolády. Jednou se jí přejíte a budete se koukat, co podávají vedle .... Začnete svoji čokoládu nenávidět, protože z vás udělala tlustého a nevnímavého, zaslepila vaše smysly i rozum. Někdo ale dokáže jíst stejnou čokoládu celý život - možná z neutuchajícího zájmu pro obor ale možná také proto, že mu už nic jiného nezbývá - a je jen na vás, zda mezi ně chcete patřit. Přitom je zcela běžné, že člověk v životě skončí někde úplně jinde, než co ho zajímalo ve škole a začne ho bavit něco, čím dříve pohrdal.

Eliminační reakce
 

Pro jedno nevidíte druhé. Zaměření na jeden obor podvědomě potlačuje vnímání krás a nuancí ostatních oborů/předmětů. Volba rozvrhu se zaměřením na jeden obor je vražedná, proto nutno VŠCHT pochválit za povinné předměty. Na jednu stranu sice milovníky ještě více od studia jiných oborů odradí, an druhou stranu v nich něco z toho zůstane. Každý slušný anorganik by měl chodit na Viničnou na biologické čtvrtky, každý kovák by měl umět dobře anorganiku a naučit se mít rád a organik by měl znát analytickou anorgánu. Někdy to stojí mnoho mentálního usilí ale pochopit to druhé vede nakonec k větším kombinacím postupů. Matematiku a fyziku nutno považovat za základ. Některé souvislosti doklapnou až po letech, chce to jen si udělat čas některé znalosti oprašovat a aktualizovat. Někteří chemici mají rádi psychologii, filosofii, teologii jako protiváhu technického myšlení. Pomáhají jim udělat si (byť třeba i vědomě naivní) jistý nadhled nad věcí, dávají možnost od svého předmětu zájmu si odstoupit a vystoupit ze sebe a podívat se na sebe sama. Pokud vás jiný chemický nebo nechemický obor po letech zaujme, je jen jedna správná cesta. Klidně začít od začátku a vrhnout se na něj, možná i nevědomky zúročíte svoje předchozí zkušenosti ze svého milovnického předmětu. Přestanete být chemickým panicem a stanete se chemikem. Zlatá střední cesta a spoléhání se na minulé jistoty vede jen do prdele

Nesuď podle profesora

Předmět nemůže za to, kdo ho učí. Každý se jistě zamiloval do holky, která byla na první pohled krásná, sympatická a se kterou by chěl strávit celý život. Nevěřte cynikům - každý chlap po nečem takovém touží. O ženách to platí vše per analogam. Ty konce podobných představ nemá smysl vykreslovat, je jich plná knihovna. Zjednodušme to : blbá a zakomplexovaná kráva a blbej a zakomplexovanej debil. Oba pak společně prázdní s krásnou vitrínou. Ta vitrína, ten prvotní trik funguje celá staletí - pro ni někoho milujeme a nenávidíme. Nelze však na základě ni kriticky myslet. To samé , co platí pro výběr partnera, platí i pro oblíbenost lektora a předmětu. Proti sobě stojí zkušený verbovník (profesor) a neznalý a (omluvte staršímu sklerotikovi) nekritický student. Jak to asi může dopadnout ? To samé platí i naopak. Chudák obor, který učí naprostý nýmand nebo neprofesionál. Dovede tím zhnusit předmět celým generacím.

Bohužel se zde obávám, že snadné pomoci není. Osobní kouzlo vyučujícího je něco, co lze rozumně kritickým soudem jen těžko vyvrátit a překlenout. Zpravidla pomáhá, když dotyčného uvidíte dělat nějakou nepěknou věc, např. něco popře, někoho shodí anebo se začně opakovat a vy to prokouknete. Proti emoci lze bojovat úspěšně pouze silnější emocí. Někdy stačí, když si hlasitě uleví a je sympatie ta tam.

Každá pravda není relevantní

Náš obor vyvíjí léky proti rakovině, náš obor pomáhá průmyslu, my děláme teorii, která je základem všeho ostatního. Kdo by nechtěl jíst zdravé potraviny a pít perfektní pivo, v horším případě čistou vodu. Podobné, jinak zcela pravdivé věty vidíte v propagačních letácích nebo je slyšíte v explicitní nebo implicitní formě na přednáškách. O co jinak zní studentovi popis přípravy aspirinu než výroby hliníku. Nenechte se tím ovšem zblbnout. Není nic snažšího než někomu dělat i celé desítiky let poskoka ve jménu Dobra. Dobra, o kterém se třeba hodně mluví a pořádají o něm celé konference, které však s vaší skutečnou prací nijak nesouvisí.

Kombinace osobní sympatie a hlásání Dobra je pro mladého nezkušeného studenta vražedná. Zde platí stará pravda, která už tolikrát zkazila životy celým generacím : nesamostatné stádo hledá podvědomě pastýře. Nedej bože, aby ho našlo.Proto je užitečné si zapisovat i volitelné předměty, které vám nic neříkají, příp. stačí se jít na ně několikrát kouknout. Jednak se vám může přihodit Jiříkovo vidění a zjistíte, že jsou i jiné zajímavé specializace, jednak uvidíte i další sympaťáky, takže se vám částečně otupí slepota vůči jinému sympaťákovi a také poznáte pár dalších spolužáků, takže možná neskončíte v katedrové (záměrně nepíši ústavní) sektě.

Jak neučit anorganickou chemii

V minulém postu jsem se zabýval výukou základního kurzu anorganické chemie, na VŠCHT Praha který se skládá z chemie obecné a chemie prvků. Protože jak p.Sedmidubský tak i pan Flemr učí i pokročilý kurz pro 300 studentů VŠCHT, neškodilo by se u tohoto kurzu Anorganiky II zastavit. Na přednáškách pana Nevřivy nikdo z nás nebyl, tak ho necháme stranou a jen doporučíme jemu samotnému si přečíst názory studentů na serveru primat.cz. Snad mu pomohou nalézt sebe sama. Chtěli jsme vidět, jaký zájem je o přednášky jednoho z klíčových kurzů prvního ročníku. A výsledek ? Přeci jenom slabá účast cca 10 studentů na přednáškách u kurzu, který má zapsáno 150 lidí, zaskočí i poměrně otrlé chemiky, mezi které se sám počítám. Stejně tak komentáře studentů na veřejném webu dávají tušit, že je někde problém a protože jsme na fakultě chemické technologie, kde obecná a anorganická část tvoří základ studia, tak jde problém velkej. A ten problém se ještě zvětší, když se přednášky jediných dvou lektorů dají ve stejnou dobu ten samý den v týdnu, a to ještě na 8 hodin ráno. Ti, co do Prahy denně dojíždějí z domova, to musejí milovat. Začneme ale s povidáním u přednášek pana Sedmidubského.

Jsem strašně sám

Zcela evidentě byl výklad pokročilé anrogány pana Sedmidubského asi neblíže západnímu standardnímu modelu výuky. Probírá veškerá důležitá témata včetně citací a ukázek originálních zdrojů a vystupuje tak z českého tragického učebnicování. Předesílám, že sice vůbec nezpochybňuji jeho přehled ani hloubku znalostí. Když ale na třetí přednášce zjistíte, že se přednášky místo 150 studentů učastní tak asi 15 lidí, a z toho ještě 3 vyučující seminářů, jen proto, aby věděli co cvičit, tak je něco špatně. Zakopaný pes je ve způsobu přednesu a koordinaci předmětu Anorganiky II na úrovni katedry. Pan Sedmidubský vykládá totiž skoro celé dvě hodiny monotoním hlasem bez pauz a opakování a bez ohledu na to, zda by se nějak ujistil, že je jeho výklad srozumitelný. A on opravdu není. Dovoluji si o sobě veřejně prohlásit, že anorganiku znám hodně dobře a bohužel jsem se při těchto hodinách dost často ve výkladu ztrácel a následně nacházel jen proto, že jsem věděl "jak to má dopadnout". Není se co divit, že studenti, kteří se ztratí po prvních 5 minutách a výsledek neznají a kteří pak jen slyší ujíždící vlak, už na další hodinu nepřijdou. Nemá pro ně smysl. Sebelepší znalec oboru a současně k tomu lektor, jenž není schopen základní lektorské sebereflexe a jenž nemá fundamentální didaktické návyky, je pro studenty a pro obor samotný tragédie. Nevědomost neomlouvá. Katedra, která se mu to bojí říci, pak už celá tragikomedie a škola, která není podobné extrémy nastavením kontroly a zpětné vazby zachytit a následně eliminovat nestojí za nic. Pan Sedmidubský by neměl přenášet Anorganiku II, dokud mu někdo nevysvětlí, že smysl přednášky není zpatra přednést látku podle nezáživných slidů (často obsahujících matematický aparát jako danná a pro studenty nesrozumitelná dogmata) ale zaujmout studenty a starat se o to, že výkladu z velké části rozumí. Nevím, kolik studentů podobný výklad od anorganiky navždy odpudil, troufám si tvrdit, že jich má minimálně za tento rok na svědomí několik desítek. Každé řemeslo vyžaduje své a pokud chce někdo přednášet, pak musí na sobě v tomto ohledu pracovat. Anorganika může být přednášena zajímavě bez nějakých velkých ústupků od náročnosti, zde ovšem student ani nepozná, že jde o anorganiku. Kdybych chytil za svých studií taková anorganika, stal by se ze mě organik.

Trochu chemie a pak zábava

Pan Flemr je úplně jiná káva. Výkladem se zprvu zaujetím a nasměrováním blíží pí. Smrčkové, aby po pár minutách vykolejil k zábavným historkám a pro moji představivost neskutečným tatíčkovským zjednodušením látky. Na druhou stranu je jeho výklad srozumitelný, což je ale vykoupeno kolosální primitivností, nízkým rozsahem a zastaralostí obsahu (píši o Anorganice II) ve stylu Průvodce pro pokročilé studium od R. B. Heslopa a K. Jonese z počátku 80.let minulého století. Pokud bych měl srovnat rozsah přednášené látky vůči knize od Catherine Housecroft, pak je to asi 1% a to jsem ještě něco přidal díky zaokrouhlení na celé jednotky. Věřím, že mnoho studentů je z jeho poznámek nadšeno a věřím, že nikoho jeho výklad neodradí od zájmu o obor. I to je (bohužel) úspěch. Jen se obávám, že hlubší pochopení souvislostí ustupuje do pozadí ve prospěch rad, jak napsat test a jak si co zapamatovat.

Co s tím ?
V první řadě by bylo dobré vědět, co si myslí studenti o takové výuce. Třeba není náš názor nestranný a já skutečně nevím, kdo je na předměty zapsán a proč obor studují. Zatím jsem pouze slyšel, že studenti v nějaké elektronické anketě mohou odpovědět a oznámkovat určitou hodinu ale také nemusí odpovědět vůbec nic. To by se mělo změnit na povinnost, aby se staly výsledky reprezentativní a s těmi výsledky by se mělo na úrovni fakulty začít pracovat. Pokud bych měl radit, pak dočasným řešením by byla lektorská pauza panů Sedmidubského a Nevřivy, v rámci které by měli čas nad svojí rolí ve výuce chemie v ČR zapřemýšlet. U pana Sedmidubského je ještě naděje, že by se mohl změnit a svůj výkon rapidně zlepšit, protože prakticky jde o pár návyků, kterých je nutné se při výkladu držet a při jeho inteligenčním kvocientu by se k tomu dohrabat měl. Nutnou podmínku ale je uvědomit si svoji roli prezentátora jednoho z neatraktivnějších oboru a mít vůli se změnit. Na druhou stranu pan Sedmidubský není není na studenty agresivní ani náladový a co se týče rozsahu látky, má celkem jasno. Pan Flemr se hodí na přednášky anorganiky tam, kde nejde o hlavní studijní obor a kde je důležité pobavit a nějak to "spláchnout".

Student, který se o obor skutečně zajímá a přdtim nezná přesně požadovaný rozsah látky a slyší úplně jiné anorganiky od dvou přednášejících, musí mít pocit absolutní bezmoci a zmaru. Příprava na zkoušku spočívá v našprtání se rovnic, které se na předmětu vůbec neberou, aby byli aspoň nějaké jisté body a pak už jen čekáte, kterou mizerně vysvětlenou ptákovinu zkoušející dají do písemky a doufáte v zázrak. Kde to žijeme .... Jak strašně se za takové učitele anorganiky stydím.

Nevadí mi, když někdo vyhodí 90% studentů od zkoušky, pokud nesplní předem jasný limit, vadí mi ten neskutečný šlendrián a amatérismus. Rozumný student pochopí, že něco neuměl z rozsahu látky a musí z kola ven ale jen těžko pochopí, že vůbec neví, co tím rozsahem je. Osobně jsem velký pesimista ohledně řešení, protože něco škole hodně ujelo a vzhledem k současnému vedoucímu postavení zmiňovaných vyučujících na katedře (ústavu) jde o problém dlouhodobý. Podle mě nemá sama škola zájem nic řešit a jede ve stylu 80.let s tím, že si bude stěžovat na nezájem studentů o technické obory a brát se budou všichni, čímž kvalita školy musí zákonitě jít dolů. Nakonec by asi vedení školy došlo k názoru, že jde jen o pokus přednášky zjednodušit a snížit rozsah látky, příp. by v tom viděla nebezpečný precedent, který by se mohl opakovat jinde. Jediným řešením se zdá to, že by se ozvali děkanátu sami studenti fornou stížnosti a žádali si rozumitelné a současně i náročné přednášky spojené se smyslupnými testy, které budou odpovídat probírané látce a západním akademickým standardům. Škola by neměla pak šanci z rozumné odpovědi uhnout - buď by musela lhát a tvrdit, že je výuka kvalitní a že většinový názor studentů (z ankety) nemá váhy anebo by musela věc poctivě řešit. Z mé strany nejde o to výuku studentům ulehčít nebo snižovat její rozsah, naopak chci, aby vůbec nějaký ZJEVNÝ obsah měla. Jestli si pamatuju, tak nejhorší byla zkouška u předmětu, který učil amatér, jenž nebyl schopen vysvětlit ani úplně základní věci. Jeho představa o nás byla, že jsme pitomci, protože neznáme základy a my mu prostě jenom nerozuměli, protože vykládal sám jako pitomec. Pak přišel jeho empatičtější kolega a pro nás složitá věc se stala primitivní během několika minut.

Fakulta chemické technologie jako by nevěděla, co chce výukou naprosto základního předmětu pro chemiky a výběrem lektorů dokázat. Buď je smyslem Anorganiky I našprtání se Klikorky, pak nechť se stane sylabem celý Klikorka včetně všech rovnic nebo jeho definovaná část, pro studenty nebude problém si naskenovaný obsah knihy z netu obstarat. Pokud je obsahem Anorganiky II učebnice Inorganic chemistry, nechť se tak stane analogicky. Pokud je ale smyslem něco inteligentnějšího, měla by katedra anorganické chemie zveřejnit tuto svoji vizi, podrobné zkouškové otázky, vzorové testy, rovnice, literaturu a především si ujasnit představu, co chce probírat (jednotně) na přednáškách. A pak ty přednášky udělat zajímavé a hlavně srozumitelné.

Zatím bude pro nás i studenty lepší věnovat se jiným částem chemie. A protože jsem byli letos i na organice, začneme brzo jí.

Přikládám jedno video ze série volně dostupných přednášek anorganiky pro inspiraci.

Jak se dnes přednáší anorgána na VŠCHT

Občas není na škodu se sejít s kolegy a zavzpomínat na školní léta. Po jedné takové delší diskusi (rozuměj brutální pitce s klasickými raními konci, koho a jak jsem v noci urazil a kolik si z toho ještě pamatuje) s mladými t.č. ještě studenty se diskusní kroužek ohledně kvality výuky chemie na VŠCHT rozdělil na dvě části. První tvrdila, že dnes se neučí ani polovina toho, co bylo povinné před revolucí a druhá, že i to se učí špatně. Dva zbylí jedinci byli z PřF UK, takže VŠCHT (a ani chemii) z vlastní zkušenosti neznali. Skupiny i míra vzájemných vulgarit procházela napříč věkem a postupně gradovala. Protože důsledky této neukončené diskuse nesla naše starší větev až na čestné výjimky ještě nekolik dní dost špatně, zatímco mladíci byli až ne nečestné výjimky druhý den po obědě plni drzého vitalismu a pracovního optimismu, , rozhodli jsem se, že věc jednou provždy rozsoudíme a že se půjdeme po letech podívat na naši alma mater a hodiny anorgány (a nakonec i orgány, což bude předmětem kritiky později) "očekujeme". Jak jsme zjistili vetřít se do školních lavic v touze poznat děvku chemii není dnes vůbec jednoduché.

První věc bylo zjistit, kdy a kde se co na škole učí. Rozvrh na nástěnkách ani na public webu není a do SISu jsem se dostali až pomocí kolegů ze školy. Protože do laborek by nás ke škodě stávajících studentů asi nepustili anebo brzo vyhodili pro neustálá porušení předpisů o bezpečnosti práce, rozhodli jsem se navštívit tyto klíčové předměty : Obecná a anorganická chemie I, její pokračování v pokročilějším kurzu Obecná a anorganická chemie II a Organická chemie I. Fyzikálu a analytiku si necháme na příští roky.

Už se nepíchá ale přikládá

Bohužel při vstupu do obou hlavních budov VŠCHT nainstalovali píchačky, a proto musíte buď hodinu přesvědčovat vrátnou, že jdete za nějakým profesorem, nebo vám musí někdo ze studentů půjčit vstupní kartu. Hned u vchodu nás ale uvítalo první příjemné překvapení v podobě vysoké kvantity dívčího elementu, i když po jistém vystřízlivění po pravdě řečeno v porovnání s minisukněmi let sedmdesátých, šlo jen o slabý postmoderní odvar s tangama a mišelínama položenýma proklatě nízko. Některé hlasy omlouvající ve stařecké snaze zalíbit se mladým zbytečné oddění studentek na chladné měsíce (listopad 2009 a únor/březen 2010) jsme umčely poukazem na to, že sexuální revoluce proběhla za našich dob a nyní v mezidobí nastává degradace materiálu. Ihned jsme ve smyslu tradice vyzkoušeli kafe z automatu a bufet a hned si člověk připadal blíž normalizaci. Obojí skončilo v koši, který má studia také pamatoval. Interiér budovy neviděl malíře 30 let, pořádnou uklízečku tak 10 let a umytá okna nikdy. Kdyby alespoň ty skřínky vzali sprejeři útokem, trochu by prosvitlo.

Pár vřelých slov na začátek

Usazeni v zadních řádách posluchárny jsme hledali se slzou v oku mezi studenty naše bývalé spolužáky ale místo nich jsme nacházeli dětinské a páchnoucí pubescenty s problémovou pletí, trochu smrdící studentky chodící v 10 let nevypraných riflích s termoskou čaje a dali tak se zpožděním zavděk našim profesorům, že to tehdy museli s takovými dementy vydržet. Společně jsem nejpve navštívíli několik hodin anorganické chemie I i II v podání p. Flemra, p. Sedmidubského a pí. Smrčkové (ta učila jenom Anorganiku I). Ostatní přednašející byli podle našich informací s kvalitou o stupeň níže a samotné semináře nás nezajímali, neboť tam se jen látka opakuje a dělají příklady pro zápočtové a zkouškové písemky. K výuce patří i způsob testování znalostí. O tom se zde zmíníme jenom okrajově, protože nás nikdo naštěstí netestoval a beztak jde o kombinaci ústní a písemné zkoušky, takže se nelze silnému subjektivismu v hodnocení vyhnout. Hned v úvodu je potřeba uvést, že za stadardní výuku považujeme kurz, kde obsah hodiny odpovídá sylabům, kde je uveden rozsah látky, které bude předmětem zkoušky. Jakékoliv emoční výlevy "profesorů" a svévoli na hodinách i při zkouškách považujeme za přežitek rusofilně pojatého socakademismu normalizace, který nemá ve světě obdoby. Je zcela zásadní pro studenta s předstihem vědět, co, kdy a jak bude probíráno, co, kdy a jak testováno. Také všichni vyučující jednoho předmětu by měli svá závěrečné hodnocení do velké míry sjednotit třeba i směrem k větší náročnosti, což je úlohou vedoucího katedry a garanta kurzu. Vím, že ty největší extrémy, u kterých se výsledná známka odvozovala od míry vyspání profesora a aktuálního horoskopu jeho manželky, ze školy již odešly anebo byly odejiti, nutno ale dodat, že by na to škola měla klást daleko větší důraz i u méně známých "es" už kvůli schopnosti v konkurenci a nezájmu o technické obory přežít. Není nic tak pro mladého člověka odpuzujícího než oprávněný pocit nespravedlnosti, nerovnosti nebo dokonce podřazenosti. U (asi nejen) technických oborů navíc odpuzuje i snadnost studia, opisování, plagiáty anebo dokonce možnost koupě zkoušky nebo titulu. To se snad týká hejtmanských světových univerzit a z technických škol zatím pouze VUT v Brně. Je dobře, že VŠCHT v nedávné době studium zpřísnila nejen vyšším nastavením povinných předmětů v rámci kreditního způsobu studia ale i kontrolou totožnosti u testů a zkoušek. S porodností v 90.letech už škola nic nenadělá, ale s ataktivitou a kvalitou studentů ano.

Anorgána z rána a bůh s náma

Začněme tedy pevně usazeni v zadních lavicích dobře vytemperované a na můj vkus hodně přeplněné posluchárny v přízemí budovy B s jedinou dámou v "testovaném vzorku". Paní Smrčková asi nejlépe z vyučujících ví, co jí tam bez selekece přijímaček nalezlo. Začíná vysvětlovat úplné základy fyziky i chemie, následně vazby, Lewisovy vzorce, acodibazicitu, rozpustnost a periodickou tabulku (obecná část) a následně se dostane ke klasice - chemii prvků. Zatímco obecná část je probíráná didakticky výborně a postupně tak, aby studenti látku postupně pochopili včetně jednoduchých příkladů, u chemii prvků najednou překvaltuje na nejvyšší stupeň a snaží se za každou cenu probrat, co se dá (díky svátkům a rektorským dnům se to doopravdy stihnout nedá) a jede jako splašený stroj, což v kombinaci s tříhodinou délkou přednášky dělá výuku intenzivní až těžkou (schválně neříkám špatnou, protože vydržet se to dá). Výklad je však vždy veden logicky a systematicky. Smyslem evidentně není prvoplánovitě studenta zaujmout nějakou blbinkou typu červený hořící led ale udělat mu v chemii pořádek a následně takto vytvořené rubriky naplnit základním obsahem. Fyzikální a analytické chemie se prakticky přednášky nedotýkají a jsou ponechány až na výjimky v navazujícím kurzu anorganiky na specializované (povinné) předměty, což svoji logiku zcela jistě má. Rozsah přednášky přibližně odpovídá rozsahu přednášek v prvním nebo druhém semestru za mých studií před více 20 lety. Některé složitější věci typu symetrie, krystalicita, problematiky redox/ph, měkke/tvrdé báze/kyseliny, prakticky veškeré komplexy, štěpení ligandových polí, mangetismus se odkládají na pokročilější kurz, který ale není například pro biochemiky povinný !! F-kové prvky, termodynamika/kinetika a složitější chemické vazby však nejsou probírány důkladně ani tam, což kdysi nebývalo zvykem a není to zvykem ani na západ od nás, kde anorganika se probírá minimálně v rozsahu učebnic uvedených v posledním odstavci. Možná by stálo za to dotaci přednášky minimálně rozšířit o náhradu odpadlých hodin, nejlépe však o jednu hodinu každý týden a probrat také někdy novoty a aktuality (v případě paní Smrčkové šlo o supervodivost, kterou se zabývá, ale to je v základním kurzu trochu málo).

Má to švih i eleganci

K obecné části tedy nemám připomínek a považuji její způsob vedení hodiny v komparaci k ostatním přednášejícím (a to včetně organiky) za daleko nejlepší. Je vidět, že paní Smrčková má hodiny a celý cyklus přednášek ze všech vyučujících nejlépe připraven. Její výklad působí jistě a přesvědčivě, poslouchá se příjemně. Snaží se záměrně rozšířit výklad látky tam, kde podle výsledků testů a zkoušek mají studenti nejvíce problému, a také dobře ví, jaký čas k jedotlivým tématům potřebuje a umí si hodinu rozvrhnout. Možná by bylo ale pro studentovo pochopení lepší než postmoderní vichr anorganických rovnic po obecné části probrat postupně a v klidu některé prvkové řady a ty zbývající, přev. přechodné odkázat na Klikorku včetně seznamu rovnic. Beztak jde pro velkou část studentů o pouhé memorizování, protože laborky budou teprve následovat. Odkázat ohledně mezer ve výuce na prezentace pana Sedmidubského je už ale čirý alibismus nebo suchý rezignovaný sarkasmus paní Smrčkové, protože pojem prezentace by se měl používat pro daleko kvalitnější, méně chybové a především didakticky propracovanější materiály. Ne každý lidský výtvor powerpointu je hned prezentace.

A co bude v testu...

Přes všechnu chválu ale upozorním na pár vad na kráse. Pro studenty především není jasné, co z neprobraného (jaké rovnice) bude obsahem zkoušky. Podle mě je ale seznam rovnic nebo jasný odkaz do stránek učebnic podmínkou spravedlnosti a smyslu zkoušky. Jinak se testuje spíše míra studentova odhadu profesorovy představy o obsahu a rozsahu kurzu. Také spolupráce s literaturou je u všech vyučujících při přednáškách minimální, prakticky žádná. Jursíkova nepovedená skripta se naštěstí vůbec s výukou nekryjí a nevidím důvod je uvádět v popisu předmětu - to je ale chyba garanta celého kurzu a nikoli jednotlivého přednášejícího. Jde totiž o naprostý a fatální omyl, jako obsahový, rozsahový, tak didaktický a vyučující na ni ani nijak neodkazují. Klikorka v pdf formátu je pravděpodobně nejpřijatelnější a nejlevnější dostupná volba k hodinám Anorganiky I. Přesto by měl být pro anorganiku základ a pro Anorgánu II nutností např. Inorganic Chemistry od Catherine Housecroft a Alan G. Sharpe a Inorganic Chemistry: Solutions Manual od stejné autorky anebo stejnojmenné knihy od Peter Atkinse. I když jsou všechna tato díla dostupná pouze v angličtine (a některá i v němčině), jsou přeci jenom daleko srozumitelnější a zajímavější než dostupná česká (i přeložená) literatura. Přeci uvodní kurz anorganiky není jen o kategorizaci poznatků anebo o sítu (podle informací z druhé ruky se dostane na VSCHT nyní všelijaká svoloč), které je jistě potřebné. U těch, co mají o (nejen anorganickou) chemii zájem, by přednášky měly vyvolat nové otázky a vzbudit další zájem. Nestačí pouze uvádět poučky pro zápočet a zkoušky - to se dělo nakonec i za nás s nevalným úspěchem a samotnou anorganiku jsme museli pochopit - a nikoliv nadřít - později sami. Je škoda, že dotyční z katedry anorganické chemie na výše uvedené knihy v seznamu literatury a na jejich postup výkladu povětšinou rezignovali a snaží se nedostatek literatury nahradit pouhými přednáškami, které jim rozsahem nemohou konkurovat. Zatímco u pí. Smrčkové se to jak po obsahové tak didaktické stránce ještě celkem daří, u pana Flemra i Sedmidubského jde už o jasnou katastrofu, i když v každém případě zcela jiného druhu.

Ale o tom jak odradit studenty od anorganiky příště .....

1,1,1-trikokt-2,3-dikoktylkokt-4-en-5-ol aneb názvoslovné koktání

Byly doby, kdy propanol byl propanol, ať se dělo s tím zatraceným úhlíkovým řetězcem, který nikdo nikdy neviděl a který se v učebnicích otáčí jak silvestrovský ožrala při novoročním projevu prezidenta, cokoliv. Zlaté časy, na které stojí zato vzpomenout a uronit zásaditou slzu.

Co se vlastně stalo ? Po několika revolučních krocích názvoslovné komise jsem se jednoho rána nic netušíc probudil do dne, kdy už včera bylo zítra. Hned po poslední snídani ve staré době jsem pochopil, že musím pro svou náhlou neznalost škole vrátit diplom a podat si novou přihlášku,  naučit se na přijímačky všechny terminologické novinky a špeky, nakoupit delší samolepící etikety a jít přemalovat mně známá organika do laborek a udělat z nich naprosto jiné  tzv. koktavé sloučeniny, abychom nadále nežili v temném bludu a nebyli označováni za kolektivní hnízdo chemických heretiků nebo dokonce schizmatiků bez nároků na spásu v ráji chemiků a poté jsem hodlal spáchat protestní sebevraždu nasátím amoniaku (na ten už by si taky měli posvítit, beztak je to jisté skrytá organika),  aby nebyla moje kritika nového názvosloví považována za blasfemii a neohrožovala vědeckou komunitu. Když jsem ale viděl vzrušení mých kolegů a jejich radost z toho, že jsme konečně prozřeli z doby temnot a že prožíváme dobu osvícení,  uslyšel kardinální argumenty pro změnu, pochopil jsem, kde je moje místo, vyskočil radostí půlmetru vysoko, vesele zatleskal a vykonal veřejnou sebekritiku v hospodě Na Kovárně, která byla okolím vřele přijata. Od té chvíle patří film :"Zítra se bude tančit všude" k mým nejoblíbenějším. Je přeci tak krásné, když se rodí něco nového, viď Rozárko, konec záškodnického chování, jednou s náma stejně pujdou všichni.



Celé tři semestry puntičkářského zkoušení názvosloví látek, které nikdo nikdy v praxi neviděl ani necítil, a nekonečně hodiny kreslení uhlíkatých řetězců tak, aby byly ve správném úhlu a naprosto spojité, dvojná vazba rovnoběžná s jednoduchou, trojná pěkně se dvěma čárkama nahoře, kolečko aromátů pěkně kulaté ta tlupa profesorů, jenž pro pokročilou artrózu kloubů a mentální vyhoření už nemohla zvládat ani základní úkony v laboratoři  a proto se uchýlila do vyhřívaných křesel samozvané sebranky IUPAC, se proměnila v popel. Šlo však o popel revoluční, daň za pokrok. Jen slepý nekulturní barbar nedocení tu nádheru slovní vazby, tu krásu pomlček a množství typů písma nového názvosloví. Radostný biolog v novém návosloví vidí předobraz přerušované soulože a romantický Ajťák dokonalý jazyk linuxových druidů.

Neustálé celodenní sezení nad problémem, jak ještě složitěji zachytit a pojmenovat divy přírody pod závojíkem hledání metodiky vedlo evidentně k progresi hemeroidů a bolestí sklíčení a praxí nedocenění starci už nebyli schopni pohybu, natož pak spojité myšlenky, a tak nám vzniklo koktávé názvosloví. Komise ovšem zůstává ostražitá a koktavé názvosloví je opakovaně koktavě upgradováno. Žijeme v době koktavé. Kdo nekoktá s náma, koktá-2-dien proti nám. Chtěl jsem původně o tom názvosloví ještě něco pěkného a poučného napsat, ale už nevím co, tak bu-bu-bu-bu-du mlčet a těšit se na další zasedání podkomisí pro reformu názvosloví a jejich další kokotinu. Třeba někdo z nich se konečně pochlapí, chopí se výzvy a za výkřiku "Anorgána - naše máma" udělá  kolem sebe kulometem ra-ta-ta-ta-ta-ta.

Jiří Klikorka vs. John McMurry aneb odkud kam

Každý solidní chemik - a já jsem při vší vrozené skromnosti velice solidní - ty začátky zná. První semestr na škole přiletí obecná chemie a anorganika a druhý semestr hned po jednom dni volna od děkanského termínu z anorganiky, který nás stál bonbonieru a kytici růží pro studijní a poměrně slušně provedenou hereckou etudu na téma, jak jsme přišli o vánocích o celou rodinu, organika v plné kráse. Člověk si začně klepat na čelo, přemítat o demonstrativní sebevraždě před děkanátem a jde si za prodaná netknutá skripta z matematiky koupit Bibli v předtuše, že tam by nějaké řešení mohl najít, a pár lahví levné výčepní lihoviny pro zlepšení paměti a nastartování krevního oběhu. Kromě spousty nepodařených děl o chování přiblbých elektronů v obalu ještě přiblblejších atomů a nadržených iontů, z nichž student dojde brzo k přesvědčení, že musí existovat daleko zajímavější obory ke studiu, dvě díla jako prsa ležící a vzrušeně oddychující kypré milenky vyčnívají nad ten ubohý průměr. I když předpokládám, že tento blog čtou pouze chemici a to jen ta část zoufalá nad stavem světa a české vědy, která obě díla jistě zná, pro jistotu a  vyloučení omylu uvedu obě díla celým názvem.

Prvním spisem je Klikorkova a tak trochu i Hájkova 600 stránková bichle zvaná Obecná a anorganická chemie někdy z poloviny 80.let naposledy vydaná na jejich konci a tím druhým veledílem je X-té vydání McMurryho 1200 stránkové Organické chemie spolu s 700 stránkovým doplňkem eufemisticky nazvaným Studijní příručka. Jen pro doplnění fajnšmekrům dodám, že pro anorganiku existuje ještě moje oblíbená a daleko starší dvoudílna práce: Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie z počátku 60.let. V dobách mého studia - ano i tak to lze nazvat - byl k mání pouze Klikorka, Remy a z organiky jiná díla nesrovnatelná s kvalitou McMurryho, ke kterému jsem se dostal později v anglickém originále. Remyho nechám stranou a budu se věnovat Klikorkovi a McMurrymu. Nedělám si iluze, že dnešní studenti chemie Klikorku vůbec četli, jednak není k sehnání ani ve veřejných knihovnách, o což se postarali jejich chytřejší starší spolužáci, a jednak existují daleko kratší díla typu Jursíkových skript, která jsou prváky preferována, přestože na jejich "kvalitu" panuje mezi chemiky, autora nevyjímaje, celkem shodný názor. McMurryho konkurence v organice je ještě ubožejší, takže je mezi dnešními studenty poměrně populární, ale také ho pravděpodobně přečte jen menšina zájemců o chemii na VŠCHT.

Klikorka je především didaktický taktik, který nemá v jednotlivých kapitolách výrazně slabé místo. Na českého autora vysokoškolské učebnice jde o neuvěřitelný zázrak, o čemž by medici mohli vyprávět celé týdny, kdyby se nemuseli ty blbosti i učit. Pokud se podíváme do obdobných děl o chemii té doby, zjistíme, že po druhé stránce se začínáme ztrácet ve vzorcích, rovnicích a tvrzeních, která při bližším zkoumání a v optimistickém rauši můžeme označit za platná jen někdy. Následná tvrzení pak zpravidla odporují těm předchozím a při řešení konkrétních příkladů (klasické jednoduché příklady s body tání a varu dvouprvkových sloučenin nebo polarita a polarizovatelnost) pak nevíme, které pravidlo použít a svádíme vinu na vlastní neschopnost porozumět autorovi, jenž pouze použil pradávnou vědeckou taktiku "piš to tak aby ti to vyšlo" dovedenou do dokonalosti. Jednou uspěchaný autor použije A, podruhé B a samotné kriterium použití A i B chybí. Klikorka má v tomto jasný směr, uveden jen potvrzující příklady, které mu k teorii padnou a žádné řešené příklady do učebnice nedává a nechává to na vyučujících. K tomu jen doplním, že na tomto, dalo by se říct hermeneutickém způsobu výkladu, nevidím nic špatného, protože jde o učebnici pro prváky, která slouží jen jako - i když dost hutný - úvod do problematiky. O cca 15 let pozdější Jursíkova koncentrovaná skripta si už takovou svévoli dovolit nemohou a výjimky bezostyšně pokládá na světlo boží, ačkoliv jejich zdůvodnění je povětšinou hodně násilné.

McMurry je už zcela jiná třída, ve svém výkladu je naprosto otevřený a co neví jistě, tak nenapíše a v nutných případech známé pochybností zmíní. Základním smyslem jeho průvodce je ale postupné pochopení látky, proto se zpočátku těžkým částem organiky vyhýbá (snad s vyjimou obecné kapitoly o kyselosti, se kterou jsem měl co dělat, abych ji napotřetí pochopil a po chvíli jsem měl dojem, že už si nejsem vůbec jistým tím, co jsem o tom věděl před četbou). Jelikož je to jedno z mála společných témat obou děl, mohu je navzájem porovnat a podle mě vítězí o řád Klikorka v systematičnosti dělení kapitoly i srozumitelnosti výkladu. Jinak je ale McMurry extra třída a jasně a přehledně, krok za krokem vede studenta k deklarovanému cíli, tj. jednak k ukázce rozsáhlosti a komplexnosti celé problematiky a jednak k přesvědčení, že to lze celé pochopit. Klikorka je spíše seznam sice dobře provázaných kapitol ale přeci jen v poměrně náhodném pořadí. Jakou vinu na tom má sama obecná chemie ve vztahu k anorganice, jakou doba vzniku a styl tehdejšího psaní odborné literatury a jakou Klikorka jako hlavní autor nejsem schopen posoudit, nic lepšího na toto téma jsem nečetl.

Ač jsem byl s chemií celkem dobře obeznámený, Klikorkovy kapitoly jsem četl v průměru dvakrát až třikrát, o 10 let později pak Jursíkova pojednání asi čtyřikrát a pouze po malých kouscích (s nemastným výsledkem a s kontrolou v Klikorkovi) a McMurryho až na výjimky jednou. To hovořím o pochopení, k samotnému zapamatování je cesta bohužel daleko delší. McMurry jako by mi v každé kapitole říkal: "chlapče, je to složité, ale když ti to takto rozkouskuji a ty půjdeš krok po kroku, pak na tom ni složitého nebude, těš se na příští kapitolu". Klikora: "Je to přeci tak jasné, koukni se na to ještě jednou a doklapne ti to. Víc to už zjednodušit nelze." a Jursík: "Dyť je to úplně jasný, jen ty pitomče to nechápeš". Klikora i McMurry jsou krásné knihy, pokud berete chemii jako dobrodružství procházky tajemnem a pokud na studium máte čas a proto radím, čtěte je na začátku semestru nebo o prázdninách, před zkouškou už je na to pozdě a nebudete mít z jejich četby takový požitek (a možná ani pochopení). McMurry navíc zná i duši studentů a ví, že čtou tak, aby už měli aspoň polovinu bichle a pak nakonec i její konec za sebou. Každý jeho čtenář přeci ví, jak se nový McMurry z profilu krásně ale bohužel pomalu tvaruje podle podílu přečtenosti a u 200.stránky (1/6) panoval v mojí duši stále strach, že to nejde moc rychle a že se snad do konce nikdy nedohrabu. Není nic horšího než klasické studentské předsevzetí "100 stránek za den", které je co do logiky, demence i smyslu věci srovnatelné snad jen s postpubertálním předsevzetím "4 holky a tři zápočty za semestr jako minimum". Závěr semestru pak zpravidla končí bez zápočtu, bez holky zato však s filckama a s utrápenou duší. Podle mého názoru je naprosto nezbytné uváděné příklady hned počítat a tím si všímat i řádků, které jsme jen projeli očima a mysleli přitom na něco jiného - například na to, co skrývala spolužačka pod pláštěm, ačkoliv nebýt spolužáků, jistě by se nám s tím protokolárně ráda pochlubila, případně co nám jemnou mimikou naznačovala při pipetování pod destilační aparaturou.

Ač obě díla považuji za esenciální pro mladé chemiky, bez kterých (roz. děl a nikolv studentů) by studium základů chemie bylo o hodně těžší, přeci jen je velká škoda, že Klikorka již 20 let opětovně nevyšel, natož aby byl nějak aktualizován a rozšířen. Stejně tak je nebetyčná ostuda, že nevyšlo česky nějaké významější dílo o obecné části chemie a anorganice, a to nejen z anglicky mluvícího prostoru (minimálně dvě německá díla na toto téma jsou vynikající). V tomto vidím velký dluh vyučujících na VŠCHT.

Abych nakonec dodal své pověsti za dost, v praxi nakonec pochopíte, že to je všechno trochu jinak než se píše, ale to je jako s manželstvím nebo se vztahem laboratorních návodů a laboratorní praxi. Není totiž nad krásnou vidinu a dobrodružnou cestu k ní. Konec cesty není pro její průběh důležitý, ten konec poznáme stejně všichni tak jako tak. Čest a slávu těm, co nás těmi vidinami naplňují a Jiří Klikorka a John McMurry mezi ně bezesporu patřili.