úterý 30. června 2020

Proč jdou mladí chemici dělat průměrnou vědu?

V roce 1990 se otevřely hranice a já potkával v Čechách bývalé kolegy, co byli štěstím bez sebe a říkali: „za pár let dohoníme Evropu, budeme jako Německo“. Plynul čas, a za těch pár let už byli skleslejší z celého vývoje, ze stavu Akademie věd, tzv. vědní politiky, z masovosti škol. Po roce 2000 jsem už slyšel kritiku aktuálních studentů, později i doktorandů, nakonec většina mých vrstevníků odešla do důchod poměrně dost zatrpklá, zpravidla uchylující se k rodině, zájmům řešící neustále své zdravotní problémy. Někteří z nich se přitom nemají a neměli materiálně špatně, buď utekli včas pod zahraniční evropskou firmu anebo se udrží v akademii nebo na VŠCHT a dolují granty, poskytují rozvory. I tak je nich jistá hořkost z nenaplnění. Možná si řeknete: „Politika a aktivismus u nás šlo po roce 1997 do kyte, domácí průmysl zkrachoval a celá česká věda je těsně nacuclá chřtánem na europrs, státní školy jedou na počty studentů, hodnocení za publikace, kus za kus a k tomu česká byrokracie.“ Jasně, a k tomu starej chemik, co čekáš? Vlastně jen jednu věc, vzporu mladých a ta není nebo ji nevidím. Podle mě, kdo sází na mladé, trpí stařeckou demencí. Jen pár postřehů: