sobota 25. září 2010

Inteligence a chemická masa

Před nedávnem se mi dostaly se mi do rukou výtisky dvou posledních čísel školního časopis VŠCHT.  Kromě informace o tom, že je dnes považováno za morálně akceptovatelnou studentskou brigádu i pravidelné darování spermatu a krevní plazmy, mě především zaujal rozhovor s děkanem jedné z fakult VŠCHT o vyšším stupni inteligence mezi studenty za dob jeho studií ve srovnání s dnešní dobou a pak také neustálé narážky na "škole vnucený" kreditní systém a rozdělení 5 letého studia do dvou bloků. Protože to první vypovídá o celkem rozšířené laické pověře o distribuce inteligence a to druhé o naprostém nepochopení smyslu rozdělení bakalářského a magisterského studia, dám také něco k dobru.

Nejprve tedy o té inteligenci. Zmíněný děkan v podstatě tvrdil, že za jeho dob studovalo řádově méně studentů (vztaženo k celkové populaci daného ročníku narození) a proto byla díky na čase nezávislé stále stejné distribuci inteligence ve společnosti úroveň studentů a potažmo studia vyšší. Na první pohled to vypadá logicky a v souladu se selským rozumem, ve společnosti je podle laiků stále někdo chytrej a někdo blbej, to IQ lze navíc měřit a vyjádřit číslem, takže zúžením hrdla například ve formě přijímaček se vyeliminují ti blbější a studium bude následně výběrové, protože IQ průměr studentů bude vyšší a tedy i studium bude jistě lepší. Bohužel tato hypotéza nemá s pravdou společného vůbec nic.

Na druhý detailnější pohled jde totiž o klasickou pavědu, která se tváří jako věda a ke které tendují někteří technicky nadanější (rozuměj na úkor jiných oblastí) jedinci. Předně obecný inteligenční test, který by nám dával přehled o distribuci IQ ve společnosti, neexistuje. IQ testy vznikly za první světové války, když US armáda musela v relativně krátké době levně vybrat vhodné brance do války a nechtěla volit výběr náhodný. Je už symptomatické, že tento první IQ test byl po válce jinými odborníky strhán, jenže vyvrátit jeho kritéria v podstatě nelze, neb je prakticky netestovatelný. Nelze totiž udělat výběr jiný podle jiných kritérií a za stejných podmínek oba porovnat.  Druhá možnost byla až za 2.světové války, ale mezitím jim branci zestárli. Co vlastně nakonec výsledné IQ říká je předmětem nekonečných diskusí odborníků. Zatím lze říci jen jedno pravdivé tvrzení, totiž že IQ testy měří IQ. Co to ale inteligence je, už nikdo není schopen na základě testů dokázat, natož rozumně zargumentovat. Poměrně známé výzkumy dokázaly, že neexistuje příčinný vztah mezi IQ jedince a úspěšností v životě, mírou štěstí nebo známkami ve škole. Jak tedy dokáže pan děkan, že za jeho doby byly na škole inteligentnější studenti ? Že se učila větší masa učiva ? To možná vypovídá něco o schopnosti se ve stresu hodně našprtat nebo možná něco o dlouhodobé píli studentů, ale je prokázáno, že evropští doktoři s ohromou masou memorování, které stejně hned zapomenou a nikdy nepoužijí, nemají vyšší míru inteligence než jiní vysokoškoláci. Píle nebo zvládání stresu s IQ nijak významně nekorelují. Měli lepší známky ? Před cca 60 lety a někde v cizině i dodnes se na VŠ neznámkovalo. Zkoušení bylo doménou škol středních. Testování a známky přišly na univerzity povětšinou v 60.letech, kdy byla jednak v kurzu sociologie a psychologie s tehdy modním behaviorismem, který jevové chování upřednosťnoval oproti starším psychologickým školám, a jednak se počet studentů na univerzitách řádově znásobil až do dnešní masovosti. Dříve profesor vybíral vhodné studenty sám pro další studium a pokud někdo nedostal nabídku mohl studovat pouze u tzv. soukromého docenta za peníze anebo studia zanechat. Dnešní masa ale vyžaduje nějaké "systematické" řešení a tou je povětšinou vulgární a primitivní testování typu multiple choice s vírou, že to něco vypovídá o znalostech studenta. Další předností testování byla pro evropské univerzity možnost písemného důkazu, protože v některých zemích může být výsledek deůležité zkoušky předmětem soudního přezkumu a pak také pocit spravedlnosti a nesubjektivity narozdíl od ustního, které navíc časově a organizačně školu zatěžuje.

Smiřme se s tím, že kariéra chemika nijak s IQ (samozřejmě v mezích normality:-) nesouvisí a už vůbec neodvisí od studijního průměru. Ano pilný student bude mít Ačka, možná dostane i nějaký ten diplom, sežene třeba i lépe první práci, ale cožpak je toto projev úspěšnosti v chemii ? Vůbec ne, je to jen projev píle. Až bude život od něj chtít, aby zariskoval a vybral si mezi dvěma alternativami, píle mu v rozhodování nepomůže, neb píle je slepá. Naopak schopnost dlouhodobě přijmout a zvládat stres nebo frustrace někomu pomůže, když si vybere alternativu špatnou atp. Dodnes mě vytane na tváři úsměv, když si vzpomenu na ty nekonečné diskuse na matfyzu o blbých amících a 5% superinteligenci, která celou zemi řídí a jak "jim to ukážeme". Většina z těch matfyzáků skončila rozvedených a neštastných v státem placených léčebnách, nadávají stále na blbý svět a na zkažený život. Měli sice IQ vysoké jak Petřín, ale bez potřebné empatie nebo schopnosti něco obětovat a zariskovat skončili tak maximálně na ústavech AV, s empatií pak otročí v poradenských firmách se žvástologií a ti s rozumem se začali zabývat něčím úplně jiným. Například chytří ale bojácní lidé končí na škole jako učitelé proto, že vidí ve všem nějaké riziko a naopak u podnikání končí ti, co mají až nezdravou důvěru v sami sebe, ve své štěstí atp. a rizika si nejsou s to ani uvědomit. Mnozí v profesi nebo i třeba v podnikání zkrachují, protože rizika prostě fungují a podruhé "rozumně" do to nepůjdou, ale ti jiní - odvážní, naviní nebo i dokonce evidentně primitivní - naopak uspějí. Úspěch v chemii není prostě o tom, kolik kdo zná rovnic, jestli umí zderivovat starou Blažkovou, jaký tvar má jeho index, kolik toho našplhal u profesora, získal kreditů nebo naotročil v laborce. Život je daleko složitější a úspěch přípravy na něj je netestovatelný.

sobota 11. září 2010

2 Euforie + Dobro + 3 Sympatie + 4 H20 --> 10 Kocovina + H+

Trapný název uvádí následující post, jenž je pokračováním článku Proč nebýt chemikem, ve kterém se budu snažit uvést pár zkušeností a rad pro studium chemie, především na VŠCHT. Měla by také sloužit také jako jakási protiváha kritické recenze výuky anorganické a organické (...to be published) chemie. Nešlo nám primárně o to kouknout se po letech do školy a vše tam označit za horší a ze sebe udělat zkušené superborce vyrostlé v dobách, kdy se muselo tvrdě makat. Za prvé by to nebyla pravda, neb se podvádělo a flákalo i tehdy a za druhé po desítkách let praxe v oboru a v manželství tento pubertální triumfalistický pocit zpravidla hodně rychle vyprchá. Právě proto, že máme svoji alma mater rádi a obdivujeme všechny mladé a staré, kteří se v dnešní době sociálně-humanitní žvástologické opojenosti na tak nemódní obor vrhli,  snažíme se ukázat jiný pohled na studium chemie a chemii vůbec a tento pohled navíc skrze blog zveřejnit. Za našich studijních let žádná diskuse neexistovala a že jde věci dělat jednodušeji, spravedlivěji nebo inteligentněji jsme zjišťovali až v konfrontaci s jinými institucemi podobného typu a samozřejmě, že i na nich byla spousta věcí, která se na VŠCHT dělala už tehdy lépe. Nyní se tedy zaměříme v několik postech na to, co VŠCHT nabízí a co jsem my vůbec nevyužili, neboť jsme nic nepochopili. A protože stejné chyby dělají i dnešní studenti, tak v naivní víře v přenositelnost zkušeností a učinnosti rad starých opelichaných a nepotřebných dědků, kteří se ale dožili viagry, na ně upozorníme.

Nikdy neříkej nikdy

Pro většinu z nás nebyla chemie bezbarvý obecný pojem. Nějaký obor jsmě měli rádi více než ten druhý, který jsme považovali za odpad. Organici se osypávali při vyslovení slova redox a páchali hromadné sebevraždy při příchodu do laboratoří ústavu skla a keramiky, jehož marginální užitečnost ti umírněnější shledávali pouze ve zdokonalování výroby výbavení laboratoří organické chemie. Vůbec pak už nechápali, proč se někdo zabývá štěpením ligandového pole, které ani po zahřátí nebublá nebo transformací dichromanu, když to je vše hotové za pár hodin. Sami organici však byli ostře napadání polymrdy (neslušné označení pro milovníky zasíťovaných merů, laků, pryskyřic a podobných "sraček") a označováni za "troškaře", protože kde není minimálně 10.000 uhlíků, tam to nežije. Samotnému ethylenu je přeci tak strašně smutno. Potravináři se zase divili, proč se na hodinách jiných oborů nedá nic zadarmo sníst ani vypít a proč se alespoň o tom nepřednáší.  Organokovů se totiž nenajíme ani po jejich pasterizaci. Milovníci kovů nedovedli pochopit, proč je v laboratořích teplota pod 30 stupňů, aby po jejich skončení došli k vysvětlení, že je tam zbytečně málo pecí, brusných kotoučů a vrtaček a vůbec, že to tam tím organických sajratem, "co nedrží a fakt kurevsky málo koroduje", jenom smrdí. Skláři se považovali za nedoceněnou uměleckou elitu školy, které jen nedopatřením nedávají titul národní umělec a mikrobiologové, kteří s názorem "kde není cyklus, nemůže být život a pokud tam je, pak nežije" oslnili nejednu studentku VŠE, zase celou budovu považovali za zbytečně velikou, na to aby se v ní za 5 let vyznali. Ještěže se mohli alespoňo přestávkách pravidelně uchylovat na oborově nejzajímavější místo budovy - na toalety, které by vodníci nejraději celý týden chlorovali, aby jejich předmět zájmu zlikvidovali. Katalytici nedovedli  po třech semestrech anorganické chemie pochopit, proč kahan hoří i bez sejrovky za normálního tlaku a teploty a mastičkáři chtěli ostatní ze školy vyhnat, protože krásy chemie pozná člověk až při rýmě nebo po opici doma. Informatici zase pochopí jen s chronickou pomocí  osobního asistenta, proč se toho tak na škole mnoho učí, když je to už všechno v databázi. Chemičtí inženýři pak tvrdé lpí na tvrzení, že výsledek operace sčítání 5 a 5 leží v intervalu od -7 do 12 a žádají proto ukončení výuky povinné matematiky, protože zde profesoři uvádějí prváky záměrně v omyl a vůbec učí plnou nůši bludů, které se jim pak marně snaží z hlavy dostat.

Adiční přesycení

Pokud patříte mezi podobné "milovníky" vězte, že ono zaměření na svůj oblíbený obor kromě uspokojení zpravidla zaslepuje. Dochází časem k přesycení z oboru a únávě materiálu. Prostě po pár letech se naučíte jádro předmětu a budete vědět skoro všechno, i třeba budete lepší ve srovnání s kolegy. A co pak dál ? Krize přichází totiž pozvolna : nejprve  vás zaslepí vize diplomu, pak třeba dobrá práce, peníze nebo postavení, příp. doktorát a pak výš a výš .... až zjistíte, že jste na pomyslným vrcholu svého domečku a že jedna uzoučká a krátká cesta vede po hřebenu a ta druhá šupem dolů. Případně zjistíte, že jste už 30 let pod hřebenem a na vrcholu jsou mladší. Samozřejmě zaslepení je o to delší a krize o to hlubší, o co více předtím pracujte s podobnými specialisty. Je to jako s pojídáním čokolády. Jednou se jí přejíte a budete se koukat, co podávají vedle .... Začnete svoji čokoládu nenávidět, protože z vás udělala tlustého a nevnímavého, zaslepila vaše smysly i rozum. Někdo ale dokáže jíst stejnou čokoládu celý život - možná z neutuchajícího zájmu pro obor ale možná také proto, že mu už nic jiného nezbývá - a je jen na vás, zda mezi ně chcete patřit. Přitom je zcela běžné, že člověk v životě skončí někde úplně jinde, než co ho zajímalo ve škole a začne ho bavit něco, čím dříve pohrdal.

Eliminační reakce
 
Pro jedno nevidíte druhé. Zaměření na jeden obor podvědomě potlačuje vnímání krás a nuancí ostatních oborů/předmětů. Volba rozvrhu se zaměřením na jeden obor je vražedná, proto nutno VŠCHT pochválit za povinné předměty. Na jednu stranu sice milovníky ještě více od studia jiných oborů odradí, an druhou stranu v nich něco z toho zůstane. Každý slušný anorganik by měl chodit na Viničnou na biologické čtvrtky, každý kovák by měl umět dobře anorganiku a naučit se mít rád a organik by měl znát analytickou anorgánu. Někdy to stojí mnoho mentálního usilí ale pochopit to druhé vede nakonec k větším kombinacím postupů. Matematiku a fyziku nutno považovat za základ. Některé souvislosti doklapnou až po letech, chce to jen si udělat čas některé znalosti oprašovat a aktualizovat. Někteří chemici mají rádi psychologii, filosofii, teologii jako protiváhu technického myšlení. Pomáhají jim udělat si (byť třeba i vědomě naivní) jistý nadhled nad věcí, dávají možnost od svého předmětu zájmu si odstoupit a vystoupit ze sebe a podívat se na sebe sama. Pokud vás jiný chemický nebo nechemický obor po letech zaujme, je jen jedna správná cesta. Klidně začít od začátku a vrhnout se na něj, možná i nevědomky zúročíte svoje předchozí zkušenosti ze svého milovnického předmětu. Přestanete být chemickým panicem a stanete se chemikem. Zlatá střední cesta a spoléhání se na minulé jistoty vede jen do prdele

Nesuď podle profesora

Předmět nemůže za to, kdo ho učí. Každý se jistě zamiloval do holky, která byla na první pohled krásná, sympatická a se kterou by chěl strávit celý život. Nevěřte cynikům - každý chlap po nečem takovém touží. O ženách to platí vše per analogam. Ty konce podobných představ nemá smysl vykreslovat, je jich plná knihovna. Zjednodušme to : blbá a zakomplexovaná kráva a blbej a zakomplexovanej debil. Oba pak společně prázdní s krásnou vitrínou. Ta vitrína, ten prvotní trik funguje celá staletí - pro ni někoho milujeme a nenávidíme. Nelze však na základě ni kriticky myslet. To samé , co platí pro výběr partnera, platí i pro oblíbenost lektora a předmětu. Proti sobě stojí zkušený verbovník (profesor) a neznalý a (omluvte staršímu sklerotikovi) nekritický student. Jak to asi může dopadnout ? To samé platí i naopak. Chudák obor, který učí naprostý nýmand nebo neprofesionál. Dovede tím zhnusit předmět celým generacím.
Bohužel se zde obávám, že snadné pomoci není. Osobní kouzlo vyučujícího je něco, co lze rozumně kritickým soudem jen těžko vyvrátit a překlenout. Zpravidla pomáhá, když dotyčného uvidíte dělat nějakou nepěknou věc, např. něco popře, někoho shodí anebo se začně opakovat a vy to prokouknete. Proti emoci lze bojovat úspěšně pouze silnější emocí. Někdy stačí, když si hlasitě uleví a je sympatie ta tam.

Každá pravda není relevantní

Náš obor vyvíjí léky proti rakovině, náš obor pomáhá průmyslu, my děláme teorii, která je základem všeho ostatního. Kdo by nechtěl jíst zdravé potraviny a pít perfektní pivo, v horším případě čistou vodu. Podobné, jinak zcela pravdivé věty vidíte v propagačních letácích nebo je slyšíte v explicitní nebo implicitní formě na přednáškách. O co jinak zní studentovi popis přípravy aspirinu než výroby hliníku. Nenechte se tím ovšem zblbnout. Není nic snažšího než někomu dělat i celé desítiky let poskoka ve jménu Dobra. Dobra, o kterém se třeba hodně mluví a pořádají o něm celé konference, které však s vaší skutečnou prací nijak nesouvisí.

Kombinace osobní sympatie a hlásání Dobra je pro mladého nezkušeného studenta vražedná. Zde platí stará pravda, která už tolikrát zkazila životy celým generacím : nesamostatné stádo hledá podvědomě pastýře. Nedej bože, aby ho našlo.Proto je užitečné si zapisovat i volitelné předměty, které vám nic neříkají, příp. stačí se jít na ně několikrát kouknout. Jednak se vám může přihodit Jiříkovo vidění a zjistíte, že jsou i jiné zajímavé specializace, jednak uvidíte i další sympaťáky, takže se vám částečně otupí slepota vůči jinému sympaťákovi a také poznáte pár dalších spolužáků, takže možná neskončíte v katedrové (záměrně nepíši ústavní) sektě.

sobota 4. září 2010

Jak neučit anorganickou chemii

V minulém postu jsem se zabýval výukou základního kurzu anorganické chemie, na VŠCHT Praha který se skládá z chemie obecné a chemie prvků. Protože jak p.Sedmidubský tak i pan Flemr učí i pokročilý kurz pro 300 studentů VŠCHT, neškodilo by se u tohoto kurzu Anorganiky II zastavit. Na přednáškách pana Nevřivy nikdo z nás nebyl, tak ho necháme stranou a jen doporučíme jemu samotnému si přečíst názory studentů na serveru primat.cz. Snad mu pomohou nalézt sebe sama. Chtěli jsme vidět, jaký zájem je o přednášky jednoho z klíčových kurzů prvního ročníku. A výsledek ? Přeci jenom slabá účast cca 10 studentů na přednáškách u kurzu, který má zapsáno 150 lidí, zaskočí i poměrně otrlé chemiky, mezi které se sám počítám. Stejně tak komentáře studentů na veřejném webu dávají tušit, že je někde problém a protože jsme na fakultě chemické technologie, kde obecná a anorganická část tvoří základ studia, tak jde problém velkej. A ten problém se ještě zvětší, když se přednášky jediných dvou lektorů dají ve stejnou dobu ten samý den v týdnu, a to ještě na 8 hodin ráno. Ti, co do Prahy denně dojíždějí z domova, to musejí milovat. Začneme ale s povidáním u přednášek pana Sedmidubského.

Jsem strašně sám
Zcela evidentě byl výklad pokročilé anrogány pana Sedmidubského asi neblíže západnímu standardnímu modelu výuky. Probírá veškerá důležitá témata včetně citací a ukázek originálních zdrojů a vystupuje tak z českého tragického učebnicování. Předesílám, že sice vůbec nezpochybňuji jeho přehled ani hloubku znalostí. Když ale na třetí přednášce zjistíte, že se přednášky místo 150 studentů učastní tak asi 15 lidí, a z toho ještě 3 vyučující seminářů, jen proto, aby věděli co cvičit, tak je něco špatně. Zakopaný pes je ve způsobu přednesu a koordinaci předmětu Anorganiky II na úrovni katedry. Pan Sedmidubský vykládá totiž skoro celé dvě hodiny monotoním hlasem bez pauz a opakování a bez ohledu na to, zda by se nějak ujistil, že je jeho výklad srozumitelný. A on opravdu není. Dovoluji si o sobě veřejně prohlásit, že anorganiku znám hodně dobře a bohužel jsem se při těchto hodinách dost často ve výkladu ztrácel a následně nacházel jen proto, že jsem věděl "jak to má dopadnout". Není se co divit, že studenti, kteří se ztratí po prvních 5 minutách a výsledek neznají a kteří pak jen slyší ujíždící vlak, už na další hodinu nepřijdou. Nemá pro ně smysl. Sebelepší znalec oboru a současně k tomu lektor, jenž není schopen základní lektorské sebereflexe a jenž nemá fundamentální didaktické návyky, je pro studenty a pro obor samotný tragédie. Nevědomost neomlouvá. Katedra, která se mu to bojí říci, pak už celá tragikomedie a škola, která není podobné extrémy nastavením kontroly a zpětné vazby zachytit a následně eliminovat nestojí za nic. Pan Sedmidubský by neměl přenášet Anorganiku II, dokud mu někdo nevysvětlí, že smysl přednášky není zpatra přednést látku podle nezáživných slidů (často obsahujících matematický aparát jako danná a pro studenty nesrozumitelná dogmata) ale zaujmout studenty a starat se o to, že výkladu z velké části rozumí. Nevím, kolik studentů podobný výklad od anorganiky navždy odpudil, troufám si tvrdit, že jich má minimálně za tento rok na svědomí několik desítek. Každé řemeslo vyžaduje své a pokud chce někdo přednášet, pak musí na sobě v tomto ohledu pracovat. Anorganika může být přednášena zajímavě bez nějakých velkých ústupků od náročnosti, zde ovšem student ani nepozná, že jde o anorganiku. Kdybych chytil za svých studií taková anorganika, stal by se ze mě organik.



Trochu chemie a pak zábava
Pan Flemr je úplně jiná káva. Výkladem se zprvu zaujetím a nasměrováním blíží pí. Smrčkové, aby po pár minutách vykolejil k zábavným historkám a pro moji představivost neskutečným tatíčkovským zjednodušením látky. Na druhou stranu je jeho výklad srozumitelný, což je ale vykoupeno kolosální primitivností, nízkým rozsahem a zastaralostí obsahu (píši o Anorganice II) ve stylu Průvodce pro pokročilé studium od R. B. Heslopa a K. Jonese z počátku 80.let minulého století. Pokud bych měl srovnat rozsah přednášené látky vůči knize od Catherine Housecroft, pak je to asi 1% a to jsem ještě něco přidal díky zaokrouhlení na celé jednotky. Věřím, že mnoho studentů je z jeho poznámek nadšeno a věřím, že nikoho jeho výklad neodradí od zájmu o obor. I to je (bohužel) úspěch. Jen se obávám, že hlubší pochopení souvislostí ustupuje do pozadí ve prospěch rad, jak napsat test a jak si co zapamatovat.

Co s tím ?
V první řadě by bylo dobré vědět, co si myslí studenti o takové výuce. Třeba není náš názor nestranný a já skutečně nevím, kdo je na předměty zapsán a proč obor studují. Zatím jsem pouze slyšel, že studenti v nějaké elektronické anketě mohou odpovědět a oznámkovat určitou hodinu ale také nemusí odpovědět vůbec nic. To by se mělo změnit na povinnost, aby se staly výsledky reprezentativní a s těmi výsledky by se mělo na úrovni fakulty začít pracovat. Pokud bych měl radit, pak dočasným řešením by byla lektorská pauza panů Sedmidubského a Nevřivy, v rámci které by měli čas nad svojí rolí ve výuce chemie v ČR zapřemýšlet. U pana Sedmidubského je ještě naděje, že by se mohl změnit a svůj výkon rapidně zlepšit, protože prakticky jde o pár návyků, kterých je nutné se při výkladu držet a při jeho inteligenčním kvocientu by se k tomu dohrabat měl. Nutnou podmínku ale je uvědomit si svoji roli prezentátora jednoho z neatraktivnějších oboru a mít vůli se změnit. Na druhou stranu pan Sedmidubský není není na studenty agresivní ani náladový a co se týče rozsahu látky, má celkem jasno. Pan Flemr se hodí na přednášky anorganiky tam, kde nejde o hlavní studijní obor a kde je důležité pobavit a nějak to "spláchnout".

Student, který se o obor skutečně zajímá a přdtim nezná přesně požadovaný rozsah látky a slyší úplně jiné anorganiky od dvou přednášejících, musí mít pocit absolutní bezmoci a zmaru. Příprava na zkoušku spočívá v našprtání se rovnic, které se na předmětu vůbec neberou, aby byli aspoň nějaké jisté body a pak už jen čekáte, kterou mizerně vysvětlenou ptákovinu zkoušející dají do písemky a doufáte v zázrak. Kde to žijeme .... Jak strašně se za takové učitele anorganiky stydím.

Nevadí mi, když někdo vyhodí 90% studentů od zkoušky, pokud nesplní předem jasný limit, vadí mi ten neskutečný šlendrián a amatérismus. Rozumný student pochopí, že něco neuměl z rozsahu látky a musí z kola ven ale jen těžko pochopí, že vůbec neví, co tím rozsahem je. Osobně jsem velký pesimista ohledně řešení, protože něco škole hodně ujelo a vzhledem k současnému vedoucímu postavení zmiňovaných vyučujících na katedře (ústavu) jde o problém dlouhodobý. Podle mě nemá sama škola zájem nic řešit a jede ve stylu 80.let s tím, že si bude stěžovat na nezájem studentů o technické obory a brát se budou všichni, čímž kvalita školy musí zákonitě jít dolů. Nakonec by asi vedení školy došlo k názoru, že jde jen o pokus přednášky zjednodušit a snížit rozsah látky, příp. by v tom viděla nebezpečný precedent, který by se mohl opakovat jinde. Jediným řešením se zdá to, že by se ozvali děkanátu sami studenti fornou stížnosti a žádali si rozumitelné a současně i náročné přednášky spojené se smyslupnými testy, které budou odpovídat probírané látce a západním akademickým standardům. Škola by neměla pak šanci z rozumné odpovědi uhnout - buď by musela lhát a tvrdit, že je výuka kvalitní a že většinový názor studentů (z ankety) nemá váhy anebo by musela věc poctivě řešit. Z mé strany nejde o to výuku studentům ulehčít nebo snižovat její rozsah, naopak chci, aby vůbec nějaký ZJEVNÝ obsah měla. Jestli si pamatuju, tak nejhorší byla zkouška u předmětu, který učil amatér, jenž nebyl schopen vysvětlit ani úplně základní věci. Jeho představa o nás byla, že jsme pitomci, protože neznáme základy a my mu prostě jenom nerozuměli, protože vykládal sám jako pitomec. Pak přišel jeho empatičtější kolega a pro nás složitá věc se stala primitivní během několika minut.

Fakulta chemické technologie jako by nevěděla, co chce výukou naprosto základního předmětu pro chemiky a výběrem lektorů dokázat. Buď je smyslem Anorganiky I našprtání se Klikorky, pak nechť se stane sylabem celý Klikorka včetně všech rovnic nebo jeho definovaná část, pro studenty nebude problém si naskenovaný obsah knihy z netu obstarat. Pokud je obsahem Anorganiky II učebnice Inorganic chemistry, nechť se tak stane analogicky. Pokud je ale smyslem něco inteligentnějšího, měla by katedra anorganické chemie zveřejnit tuto svoji vizi, podrobné zkouškové otázky, vzorové testy, rovnice, literaturu a především si ujasnit představu, co chce probírat (jednotně) na přednáškách. A pak ty přednášky udělat zajímavé a hlavně srozumitelné.

Zatím bude pro nás i studenty lepší věnovat se jiným částem chemie. A protože jsem byli letos i na organice, začneme brzo jí.

Přikládám jedno video ze série volně dostupných přednášek anorganiky pro inspiraci.