Patří k mému životu a myslím, že je to u profesních chemiků ve světě i celkem normální každých pár let změnit místo. Člověk pozná nějaké nové věci a nové lidi a neustrne na jednom místě. Skoro nikdy jsem netoužil po stálém místě ani jistotě do penze a jistotě penze a hlavně jsem si byl vědom toho, že když to dostanu, tak mě to za pár let přestane bavit. Ono asi k člověku nějak patří marginalizace dosaženého a naopak frustrace z povinného a dlouhotrvajícího. Samozřejmě asi je obecně jednodušší se schovat někam na univerzitu nebo do výzkumáku a nějak to do důchodu doklepat, ale prostě na to nejsem. Možná, že mě v tom ovlivnila zkušenost z mých začátků, kdy jsem získal místo po paní, která odcházela do důchodu. Tuším matně, že se jmenoval Božena. Předávala mi své věci a asi 2 měsíce mě zaučovala, chováním velice milá a nejen o své práci ale i o oboru jako celku něco věděla. Před odchodem do penze se mi přiznala, že jí práce cca 20 let nebaví a že to vydržela jen proto, že se těší na důchod a na čas se svými vnuky někde v Berouně. Nijak jsme to neřešil, je to každého věc. Asi po roce nám přišlo její parte, umřela na rakovinu, kterou zjistila cca po pár měsících penze. Tehdy jsem si možná uvědomil, že život je teď a tady a nemá smysl moc sázet na dalekou budoucnost,. Nikdo neví dne ani hodiny. Navíc každé šplhání po žebříku nakonec skončí na jeho konci. Druhý impulz bylo poněkud obskurní setkání s věřícími v USA.
