Jak přitáhnout vlastní děti k chemii ......

Obecně se staří chemici (chemičky nevyjímaje) dělí na tři základní skupiny: na ty první, jenž mají potomky chemiky, dále na ty druhé , jejichž děti dělají něco jiného anebo děti vůbec nemají a nakonec na ty třetí, u kterých se z dítěte chemika stalo něco tak otřesného jako například rapper nebo biolog. Protože jde o společensky nepřijatelné dělení, jinak celkem marginální skupiny obyvatel této planety, které se nijak veřejně nediskutuje, a většina chemiků není ani ochotna nebo schopna napsat delší text skládající se ze slušných slov, neexistují doposud pro vyzrálé chemiky osvědčené návody, jak z vlastního dítěte něco pořádného (chemika) udělat. Chemici se pak často v době evoluce něčeho, co medicína u nedospělce v naivní důvěře v anatomickou podobnost s kadeverem považuje za mozek, uchylují k analogiím z příruček pro doktory anebo protestantské kněze (známá edice For Dummies), čehož zákonitým důsledkem je naprostý propadák ve výchově, v lepším případě to skončí pouze rozvodem a plným zápřahem v laboratoři. Pro tuto hrstku zasažených se tedy dovolím pár osvědčených rad, jak dítě pro chemii nadchnout.  

Věčné pohádky aneb buzzwords v chemii: #2 Biomateriály CZ

Byla jedna malá země a ta země měla stovky polymerníků, biochemiků, fyzikálních chemiků, organiků, anorganiků, stovky materiálových inženýrů, stovky sklářů a metalurgů a ty cca od roku 1995 pracují na tzv. biomateriálech. Tito pracanti napsali spousty skript, vytvořili spousty prezentací, publikovali mraky článků, "habilitovali" desítky profesorů a stovky docentů. Dokonce zřídili v té zemi kouzel několik tzv. center výzkumu za miliardy, koupili ze západních zemích přístroje a chemikálie za další desítky miliard, podaly se desítky patentů a ono za těch 20 let ..... nic. Ano, jde o pohádku o českých biomateriálech.

Byl jednou jeden sejrajt a ten sajrajt šlo zvážit, změřit, zjistit pevnost, vodivost, morfologii povrchu, drsnost, pak se nasadili buňky a žijou-nežijou. A tak stále dokola. Občas někdo přihodí rheologii, povrchovou energii, optické nebo magnetické vlastnosti a máme tisíce umělých kůží, srdcí, nervů a přesto máme hovno. Proč  ? Na tu otázku existuje více správných odpovědí.

1. Všechen výzkum je výzkum pro publikaci. 
2. Absolutně nulová kreativní schopnost, pouze tupé analogie.
3. Nikdo z "vědců" nic před příchodem do výzkumu neprodal ani ve výrobě nerealizoval.
4. Výzkum od počátku vedou nýmandi a ti generují další nýmandy, kterým stačí nějaký ten malý grantík, smrádek v labu, student v labu,  docentura a 3-8 několika denní dovolená na konferencích ročně.
5. Dotyční vědci nejsou špičkami v oboru, pro který materiály připravují.
6. Výzkum se přizpůsobují přístrojům a nikoliv přístroje výzkumu.,.
7. Týmy jsou složeny jen z několika lidí.  

Dál už by to byla škoda papíru....

Proč si platí pacienti za klinické studie aneb české pokrytectví u klinické studie ALS ?

ČT zveřejnila v pořadu reportéři ČT cca rok starou informaci o tom, že většinově soukromý subjekt Bioinova nabízí zprostředkovaně placenou aplikaci kmenových buněk pacientům trpícím ALS. Jako vždy profláklé "hvězdy" české akademické stoky, kterým se ještě nedostalo všech medailí jejich úspěšnějších kolegů, tj. Hobza (teoretický chemik) a Hořejší (imunolog bez klinické praxe) se vrhli na Sykovou, která šéfovala neurovědám na Motole, a kterou dotyční nesnášejí minimálně od dob její kandidatury na šéfku akademie věd a začali mluvit o etice. Fakta krátce : Syková byla autorkou klinické studie aplikace kmenových buněk ALS, které mají v prvé řadě ověřit jejich bezpečnost a druhý focus je účinnost, následovat by měla další, kde by se měly dávky zvětšovat. Na tuto klinickou studii má omezený fin. grant a pacienti zkouší všechno, jak se do studie dostat. Vznikla tedy nadace, resp. sdružení, kterému šéfuje Syková, kde se možná lze a možná nelze zprostředkovaně dostat do aplikace buněk bez zařazení do studie. Pak následuje tvrzení proti tvrzení a tvrzení proti původnímu tvrzení o tom, co se řeklo pacientům. Takže příbuzný nejprve tvrdil, že mu někdo slíbil zastavení progrese nemoci, za pár sekund to opravil, že doktor mluvil o "snaze zastavit" progresi. To je asi tak všechno. Nakonec se dozvíme, že většina uvedených pacientů odjela na Ukrajinu anebo do Iránu, kde stejnou léčbu mimochodem (pozn. autora pod podobnou klinickou studii) podstoupili a zaplatili. Konec reportáže.

Protože dva z mých známých na ALS zemřeli před 10 a 5 lety a podobné věcí jsem s nimi řešil na klinice v USA a v Německu, tak si řekněme na rovinu, proč se za klinické studie u vzácných onemocnění platit má a proč je Hořejší i Hobza mimo mísu. Tentokrát to bude víc z mé pozice lékaře než chemika. Videa ohledně buněčné terapie jsou převzata z Mayo Clinic a Johns Hopkins Hospital (USA).

Politická korektnost v chemii I.

Jedna z častých obav nově příchozích českých chemiků v USA a Kanadě se týká politické korektnosti a jisté míry iracionality v genderu, multikulturalismu a absurdních soudních sporů pro maličkost. Nedávný medializovaný případ onobelizovaného fyziologa Hunta, co po pokusu o vtip o ženách v laborce rezignoval na své místo (nebojte se on toho má víc:-) ještě než se vrátil na půdu domovské univerzity možná někomu z nich připadá vysloveně jako teror.

Existují takové dvě početnější skupiny evropanů, ta první skupina, která si nedovolí z opatrnosti skoro nic, protože neví, co si dovolit může a ta druhá, který si ze stejného důvodů dovolí vše jako doma a pak se diví, když narazí. Zkusím zde tedy uvést vlastní zkušenost a postřehy z této oblasti bez nějakých apriorních soudů a spíše se budu pokoušet věci zasazovat do kontextu nebo to porovnat s českou zkušeností. Když jsem sám do států přišel před několika desítkami let, byl jsem pohlcen chemiky a biology z různých exotických zemí, ale krom nutnosti na cedulích vysvětlovat, jak se užívá záchodová mísa zde nebyl žádný problém, vše ostatní jsme považovali za klasickou byrokracii. Laboratoř nebo firma měla interní mema, která jsem musel při nástupu přečíst, podepsat, že rozumím a souhlasím a ještě mě z toho vyzkoušela nějaká externí firma. Šlo o pravidla, jak se oznamují konflikty, obtěžování (a co to je), kam se ukládají a musí ukládat data z pokusů, kdo má jakou pracovní povinnost, co musí a nemusí hlásit, kdo má kde prostor pro práci a pro zpracování výsledků, jak se uvádějí autoři, jaký kdo má podíl na patentech, na vše byl nějaký formulář a telefonní číslo atp. Považoval jsem většinu z toho zpravidla za výsledek debility korporativismu i akademického prostředí než jsem se stal šéfem sám a musel nastavovat pravidla jiným. Najednou si člověk naplno uvědomí, že to, co v ČR funguje, zde není. Číňan tehdy nic neříkal anebo lhal, Pákistánec žvanil pravdu naopak stále, i když o ni nikdo nestál, Rus si mumlal něco do vousů ale na meetingu dělal, že nerozumí a mlčel, Španěl na porady nechodil vůbec za to poté měl rozumů spoustu.

Zděšení anatomů a imunologů aneb lymfatická tkáň v mozku

Zděšení mezi lékaři vyvolal objev Virginia School of Medicine ohledně existence lymfatického systému v mozku. Jednoduše řečeno se medici učili do roku 2015, že lymfatická tkáň končí někde v krku a do mozku to vše musí před blood-brain barrier (česky přezdívané jako hematoencefalická bariéra). A protože všichni považovali anatomy a histology za borce, bylo x teorií, proč to tak musí být a žádná o tom, že je to nějaké divně nebo prostě blbost. To, že to neuměli obarvit anatomové, by mě tolik nepřekvapilo, pracují od nepaměti víc jako latiníci geografové než jako vědci. Ale že ani jeden histolog nezjistil v mozkové tkáni něco z lymfy, to už o kvalitě histologie něco vypovídá. Abychom byli spravedliví, tak ona ta BBB je také víc myšlenkový konstrukt typu homeostáza, rovnováha než realita. Nedělám si iluze, že by to vyřešilo roztroušenou sklerosu, Alzheimera, PS nebo ALS, ale aspoň je na světě víc světla, což zrovna neurovědy potřebují nejvíc ze všech. Asi jen pamětník má v hlavě v 60.letech většinou teorii roztroušené sklerózy jako nemoci z nedostatku cukru ve stravě. Když jsem se o 10 let později ptal kolegů, proč tomu nesmyslu (skoro) všichni věřili, nikdo si nemohl vzpomenout na důvod. Souhrou náhod je roztroušená skleróza za posledních 30 let snad jediná nemoc v neurologii, kde se farmacie pochlapila a něco kloudného vymyslela.

Věčné pohádky aneb buzzwords v chemii: #1 Drug Delivery

Na vědecké konference jezdím už zřídka, jednak mi vadí dívat se na stále stejné obličeje, které už hodně stárnou a hlavně blbnou, vadí mi poslouchat "polite" odpovědi, že bývalý kolega je v nemocnici nebo rovnou zemřel, jednak mě dávno nebaví létání, hotely a nakonec se na konferencích nic moc nového nedovím a 99% konklůžnc odhadnu dopředu - no to asi kecám, ale tak nějak to cítím. Když slyším slovo "nadějné" nebo "perspektivní" odcházím rovnou, neb se mi chce zvracet, přestože strava bývá na konferencích solidní. Současně stále častěji lustruji patentovou literaturu a to i celkem starou, 50 a více let. A je zvláštní vidět, jak se aplikovaná chemie točí u některých případů v kruhu, jak se vynořují některá témata a pak místo nich přicházejí nová a jak jeden chemický život dovede celkem úspěšně řešit 50 let jeden stále stejný problém a nazývat ho různými jmény, podle aktuálních trendů. Jedním z prastarých problémů je drug delivery (DD) nebo targeted DD, pro zjednodušení tomu budu říkat DD nebo česky směrování léků (slovo léčivo mi přijde tak byrokraticky debilní, že raději zůstanu u osvědčeného pojmu lék). V zásadě jde o představu, že účinnost jinak dobrého léku je zbytečně nízká, protože s časem rychle klesá koncentrace účinné látky a dále je lék veden skoro náhodně a nikoliv cíleně např. k "nemocné" tkáni. Osobně mi na tom od počátku vadila jedna věc : představa, že několik bilionů (samotné číslo není důležité, ale bavíme se o molech) molekul léků v těle je málo a že nedokonalý účinek závisí od toho, zda jich je tam 10 nebo 1000 víc. Přišlo mi to - nevím proč - takové nechemicky mechanistické očekávání a vždy jsem se podobnému tématu vyhýbal. Nicméně před materiálovými chemiky tedy vznikla atraktivní výzva. Máme diagnozu, máme lék, jen hledáme vhodný nosič a měříme výslednou koncentraci. Jasné, jednoduché, jdem na to ...

Jak se prokousat k chemii

Není nad to si zvolit debilní téma, ale občas to jednomu v takových deštích nedá. V USA n. Austrálii je poměrně běžné, že pro chemii se lidé rozhodnou až po třicítce/čtyřicítce a přejdou z nějakého jiného hodně odlišného oboru a začnou tzv. druhou kariéru. Samozřejmě existuje i opačný směr od chemii např. k byznysu, novinařině, teologii atp. Nevím, jestli někde existují data, ale předpokládám, že mnoho českých vědců se v byznyse nechytlo a stejně tak školy nejsou připraveny na střední generaci.

Když se z chemie stane publikoblbie a z chemika otitulovaný žvanil

Přiletěl jsem před týdnem na jakousi akci do Prahy a přitom jsem se setkal s několika svými bývalými spolužáky a spolupracovníky, kteří vystudovali a dodnes dělají chenmii. Po několik minutách frází jsem byl opětovně ponořen do nářků nad stavem chemie a vědy v ČR. Nakonec to skončilo v bahně nadávek na vládu, senilní činovníky v akademii, spekulanty s eurodotacemi a lenost začínajících chemiků. Do toho ještě rektor Mezloch požaduje, aby profesory jmenoval hradní šašek. To poslední mě pobavilo, protože na jednu stranu se mluví o akademické svobodě a na druhou stranu se nechápe její význam. Svoboda neznamená jen svobodu něco dělat ale také osvobození od něčeho. Tím něčím myslím oficiální předávání titulů, která na západ od Aše mají hodnotu nula a předávání od někoho, který nemá o daném oboru ani páru. Chemik by měl být praktikem a ne otitulovaným kreténem, který má sice stovky publikací v impaktech, ale ani jeden smysluplný komerční výsledek. Ať si kždý udělá srovnání Líma, Protivy, Mlezivy, (Rudolfa) Bárty, Holého vs. profesoři z VŠCHT anebo z UOCHB (o přírodovědě a Makromolekule ani nemluvě). Není pravda, že by před rokem 1989 nebylo otitulovaných profesorů chemie, jejichž blbost byla do nebe volající. Vladimíra Maděru (jednu dobu dokonce rektora VŠCHT) anebo Karla Frimla, který vládl makromolekule uvedu za všechny podobné.