Jedna z častých obav nově příchozích českých chemiků v USA a Kanadě se týká politické korektnosti a jisté míry iracionality v genderu, multikulturalismu a absurdních soudních sporů pro maličkost. Nedávný medializovaný případ onobelizovaného fyziologa Hunta, co po pokusu o vtip o ženách v laborce rezignoval na své místo (nebojte se on toho má víc:-) ještě než se vrátil na půdu domovské univerzity možná někomu z nich připadá vysloveně jako teror.
Existují takové dvě početnější skupiny evropanů, ta první skupina, která si nedovolí z opatrnosti skoro nic, protože neví, co si dovolit může a ta druhá, který si ze stejného důvodů dovolí vše jako doma a pak se diví, když narazí. Zkusím zde tedy uvést vlastní zkušenost a postřehy z této oblasti bez nějakých apriorních soudů a spíše se budu pokoušet věci zasazovat do kontextu nebo to porovnat s českou zkušeností. Když jsem sám do států přišel před několika desítkami let, byl jsem pohlcen chemiky a biology z různých exotických zemí, ale krom nutnosti na cedulích vysvětlovat, jak se užívá záchodová mísa zde nebyl žádný problém, vše ostatní jsme považovali za klasickou byrokracii. Laboratoř nebo firma měla interní mema, která jsem musel při nástupu přečíst, podepsat, že rozumím a souhlasím a ještě mě z toho vyzkoušela nějaká externí firma. Šlo o pravidla, jak se oznamují konflikty, obtěžování (a co to je), kam se ukládají a musí ukládat data z pokusů, kdo má jakou pracovní povinnost, co musí a nemusí hlásit, kdo má kde prostor pro práci a pro zpracování výsledků, jak se uvádějí autoři, jaký kdo má podíl na patentech, na vše byl nějaký formulář a telefonní číslo atp. Považoval jsem většinu z toho zpravidla za výsledek debility korporativismu i akademického prostředí než jsem se stal šéfem sám a musel nastavovat pravidla jiným. Najednou si člověk naplno uvědomí, že to, co v ČR funguje, zde není. Číňan tehdy nic neříkal anebo lhal, Pákistánec žvanil pravdu naopak stále, i když o ni nikdo nestál, Rus si mumlal něco do vousů ale na meetingu dělal, že nerozumí a mlčel, Španěl na porady nechodil vůbec za to poté měl rozumů spoustu. Rumunka stále opakovala, jak za Causeska její rodina trpí a americký adventista chtěl této sebrance ještě pomáhat. Jediný Němec mi trochu rozuměl, ale zas se domníval, že šéfem by měl být on sám. Jakmile se objevil nějaký problém s budoucností teamu, ihned se objevily u kolegů krom Amíků a Němce různé paranoidní teorie, Pákistánec byl fatalista a Rus začal ožívat. Každý (čest dvěma výjimkám) mi začal donášet na kolegy a písemné stížnosti se rozrůstaly geometrickou řadu. I já jsem brzo pochopil, že počet stížností na HQ se bere jakože jsem manažerskej debil, za kterého to budou řešit, a musel jsem situaci nějak rychle řešit sám. Protože šlo o kolegy, tedy i o platy a peníze, výpovědi, nakonec jsem se musel vše zdůvodňovat a nalezení hrubých porušení interních pravidel se hodilo. Najednou už nebylo důležité, co si kdo myslel a jak to "cítí" nebo co povídal, ale co skutečně udělal ve vztahu k písemným důkazům (úkoly, reporty atp.). Žádná česká citologie ale co možná nejlepší otisk reality. Neříkám, že hlavním smyslem pravidel je někoho vyhodit z práce, na to v USA mít důvod ani nemusíte, ale pro vyčištění situace je to elegantní a spravedlivý prostředek.
Tím chybějícím pojítkem v USA je něco jako před-porozumění, předzávorkování, dané stejným kulturním pozadím. Nejde jen o rozdíly mezi Čechem, Američanem a Pákistáncem, kde by to člověk logicky očekával, ten rozdíl je velký i mezi rodilými amíky, zvlášť pokud jde o silně věřící. Brzo jeden zjistí, že hodně věcí do té doby pevných je relativních a jediná možnost jak se v laborce nebo firmě vyhnout konfliktům je komunikace (ano ta blbá a profláklá komunikace), pravidla a pak občasná mema od šéfa nebo z HQ, která chování kolegů upraví, takže se můžeme domoci svých práv ne protože "to tak všichni cítíme" ale protože sdílíme "rule of law", prostě ctíme psaná pravidla. Hádky se tedy posouvají do okamžiku vzniku takových pravidel ale pak jsou pravidla zafixována a jede se podle nich.
Politická (neboli obecná) korektnost na té obecné (americké) úrovni není nic jiného než soubor nepsaných pravidel. Jako zjevného bělocha mě přišlo označení černej jako v pořádku, jako evropana mě byl osud indiánů celkem ukradený a jako občasný ateista mě bible nebo korán stavějí před úžas v co jinak rozumní lidí dokážou věřit. Politická korektnost není nic jiného než obecné normy o slušném chování se zřetelem k okolí a hlavně minoritám. A protože chybí to předporozumění, musí se tato pravidla nějak usazovat a nějak měnit. Protože zde působím anonymně, tak si dovolím přiznat, že mi osobně je osud černochů nebo indiánů úplně ukradený stejně jako mi je ukradený osud bílých evropanů nebo osud islámu a křesťanství. Prostě to kolektivní vnímání mi chybí a tedy logiky mi nepůsobí nějaký problém na komicky neutrální oslovení typu první americký afroprezident. Je mi to prostě hodnotově lhostejné stejně jako je to lhostejně většině Američanů a i přes rétorickou přizpůsobivost si myslí většina stále stejné věci, ale dobře chápou, že to pro ně i okolí bude jednodušší. Dovedu si představit, že italské oslovení "náš opálený prezidente" se dotyčnému nemusí právě líbit, i když to není myšleno rasisticky. Na tom procesu není nic zlého ani nelogického, jen trochu pokryteckého. Abych uvedl jiný příklad a jiné řešení, ve Švýcarsku Vám nikdo nic před lety neřekl, protože to protestanté jejich formy považují za neslušné a konfliktní, ale myslí si interně své a pokud tam nemáte přátelé a já neznám nikoho, kdo by měl za přítele Švýcara, tak se jejich názor nedozvíte. Vše je zabaleno do hezkých frází, solidní prezentace a sebeprezentace, konflikty se do posledního okamžiku tají, protože konflikt je neúspěch pro okolí. Takže máte dvě možnosti : buď se budete na vše ptát a to Švýcara také štve anebo to uděláte po svém s rizikem, že vám budou plácat po ramenou a potají si myslet pravý opak. Podle mě je lepší americká otevřenost a jasná pravidla, přestože mohou na většinu jejich uživatelů působit komicky. Nakonec nobelista Hunt sám rezignovat nemusel, mohl se dále bránit a obranou zatraktivnit svoji univerzitu, když si myslel, že byl upřimný. Těžko říci, ale nevím, zda je smysluplné Hunta bránit jako oběť, když sám před brodem svěsí kalhoty. Jak by bylo příjemné chemikům-samcům, kdyby stará Curie v TV zavtipkovala, že chlap chemik půl směny prošmejdí porno na compu a druhou půlku směny na to vzpomíná ?
Další věcí jsou civilní a trestní soudní spory. Nebudu zde uvádět všechny pověry a nesmyslná zobecnění na pravou míru, jen uvedu pár příkladů. Když mě nechtěl odběratel zaplatit, tak doba od zažalování do exekuce plnění trvala 62 dní a nestálo mě to víc jak 10% dlužné částky !!! Ano, některá rozhodnutí, zvlášť u opakovaných plnění nebo Punitive damage (rozhodnutí, kde krom nějaké skutečné škody se žalobci nebo i třetí straně přisoudí i něco většího navíc) jsou na první pohled děsivá, ale nejlépe si je před hodnocením přečíst. Ono je rozdíl povrchní názor a vcítění se do poškozeného. Za prvé smyslem soudu je řešení problému, tj. u většinu sporů se dočkám celkem rychlého řízení, neexistuje aby tak jako v ČR soudce v případu sporu vědců ze dvou ústavů AV řekl, že meritu nerozumí a žádal po stranách, aby se dohodly. Vždyť u soudu jsou právě proto, že se nedohodly a soudce platíme dobře nejen za nezávislost ale i za schopnost meritum věci z jiných oblastí za užití znalců rychle pochopit. K čemu je nám český soud, když trvá 8 let a dotyčným stranám je v jednom případě přes 80 let :-) ? Druhou výhodou amerického soudnictví je jeho předvídatelnost. U většiny legal opinion advokátů je sice disclaimer (tj. že za to úplně neručí), ale odpovědi bývají stejné stejně jako následné soudní rozhodnutí např. v oblasti patentů a škod na zdraví se obecně ví, co a jak. Koukněte se do ČR jaký je v tom i 25 let po změně zmatek a co právník to názor. Státní vinohradská nemocnice například před 6 lety podělala porod tak, že dítě bylo v podstatě jen živé, extrémně náročné na pomůcky a péči rodičů a celých těch 6 let nezaplatilo rodičům žádnou škodu. Soudu trvalo 6 let než rozhodla o výplatě 20 mil, a než se tak stane, dítě zemřelo. Odpovědný lékař, co nebyl k zastižení, protože se někde flákal po městě, dnes dělá přednostu jinde a dotyčný porodník má soukromou gynekologickou praxi. V USA něco nemyslitelného. Škoda by byla dávno zaplacena, jméno porodníků by viselo v novinách a nikdo by k nim nešel, natož aby jim ordinace nějaká pojišťovna pojistila a dotyční by se mohli věnovat jiným koníčkům, kde budou víc svému okolí přínosní. Tak co je lepší ?
V USA v trestních věcech existují poroty složené z normálních lidí (právních laiků), protože Američané ze zkušenosti dobře vědí, že cesta k vyslovení viny není důsledkem tzv. objektivního racionálního postupu, jak se předstírá v evropských právních systémech, kdy vinu vyslovuje soudce nebo senát, ale subjektivní dojmologie a právo se jí snaží jen minimalizovat tím, že zvyšuje počet hodnotících a nějak smysluplně omezuje jejich výběr. Kdyby vina byla věcí objektivního výkladu, pak by nedocházelo k opačnému rozhodnutí v odvolání atp. Americký soudce pak jen asistuje u výběru poroty, vedení líčení a zpravidla určuje i výši a druh trestu, přičemž je vázán vyslovením viny porotou. Nakonec i to, zda věc půjde před trestní soud určuje nezávislá porota a nikoliv jeden český státní zástupce, který po škole dělal tak maximálně na justičním úřadě. Americké právo je tak srozumitelnější pro občany než to české. Příště gender a další multykulty ....
Existují takové dvě početnější skupiny evropanů, ta první skupina, která si nedovolí z opatrnosti skoro nic, protože neví, co si dovolit může a ta druhá, který si ze stejného důvodů dovolí vše jako doma a pak se diví, když narazí. Zkusím zde tedy uvést vlastní zkušenost a postřehy z této oblasti bez nějakých apriorních soudů a spíše se budu pokoušet věci zasazovat do kontextu nebo to porovnat s českou zkušeností. Když jsem sám do států přišel před několika desítkami let, byl jsem pohlcen chemiky a biology z různých exotických zemí, ale krom nutnosti na cedulích vysvětlovat, jak se užívá záchodová mísa zde nebyl žádný problém, vše ostatní jsme považovali za klasickou byrokracii. Laboratoř nebo firma měla interní mema, která jsem musel při nástupu přečíst, podepsat, že rozumím a souhlasím a ještě mě z toho vyzkoušela nějaká externí firma. Šlo o pravidla, jak se oznamují konflikty, obtěžování (a co to je), kam se ukládají a musí ukládat data z pokusů, kdo má jakou pracovní povinnost, co musí a nemusí hlásit, kdo má kde prostor pro práci a pro zpracování výsledků, jak se uvádějí autoři, jaký kdo má podíl na patentech, na vše byl nějaký formulář a telefonní číslo atp. Považoval jsem většinu z toho zpravidla za výsledek debility korporativismu i akademického prostředí než jsem se stal šéfem sám a musel nastavovat pravidla jiným. Najednou si člověk naplno uvědomí, že to, co v ČR funguje, zde není. Číňan tehdy nic neříkal anebo lhal, Pákistánec žvanil pravdu naopak stále, i když o ni nikdo nestál, Rus si mumlal něco do vousů ale na meetingu dělal, že nerozumí a mlčel, Španěl na porady nechodil vůbec za to poté měl rozumů spoustu. Rumunka stále opakovala, jak za Causeska její rodina trpí a americký adventista chtěl této sebrance ještě pomáhat. Jediný Němec mi trochu rozuměl, ale zas se domníval, že šéfem by měl být on sám. Jakmile se objevil nějaký problém s budoucností teamu, ihned se objevily u kolegů krom Amíků a Němce různé paranoidní teorie, Pákistánec byl fatalista a Rus začal ožívat. Každý (čest dvěma výjimkám) mi začal donášet na kolegy a písemné stížnosti se rozrůstaly geometrickou řadu. I já jsem brzo pochopil, že počet stížností na HQ se bere jakože jsem manažerskej debil, za kterého to budou řešit, a musel jsem situaci nějak rychle řešit sám. Protože šlo o kolegy, tedy i o platy a peníze, výpovědi, nakonec jsem se musel vše zdůvodňovat a nalezení hrubých porušení interních pravidel se hodilo. Najednou už nebylo důležité, co si kdo myslel a jak to "cítí" nebo co povídal, ale co skutečně udělal ve vztahu k písemným důkazům (úkoly, reporty atp.). Žádná česká citologie ale co možná nejlepší otisk reality. Neříkám, že hlavním smyslem pravidel je někoho vyhodit z práce, na to v USA mít důvod ani nemusíte, ale pro vyčištění situace je to elegantní a spravedlivý prostředek.
Tím chybějícím pojítkem v USA je něco jako před-porozumění, předzávorkování, dané stejným kulturním pozadím. Nejde jen o rozdíly mezi Čechem, Američanem a Pákistáncem, kde by to člověk logicky očekával, ten rozdíl je velký i mezi rodilými amíky, zvlášť pokud jde o silně věřící. Brzo jeden zjistí, že hodně věcí do té doby pevných je relativních a jediná možnost jak se v laborce nebo firmě vyhnout konfliktům je komunikace (ano ta blbá a profláklá komunikace), pravidla a pak občasná mema od šéfa nebo z HQ, která chování kolegů upraví, takže se můžeme domoci svých práv ne protože "to tak všichni cítíme" ale protože sdílíme "rule of law", prostě ctíme psaná pravidla. Hádky se tedy posouvají do okamžiku vzniku takových pravidel ale pak jsou pravidla zafixována a jede se podle nich.
Politická (neboli obecná) korektnost na té obecné (americké) úrovni není nic jiného než soubor nepsaných pravidel. Jako zjevného bělocha mě přišlo označení černej jako v pořádku, jako evropana mě byl osud indiánů celkem ukradený a jako občasný ateista mě bible nebo korán stavějí před úžas v co jinak rozumní lidí dokážou věřit. Politická korektnost není nic jiného než obecné normy o slušném chování se zřetelem k okolí a hlavně minoritám. A protože chybí to předporozumění, musí se tato pravidla nějak usazovat a nějak měnit. Protože zde působím anonymně, tak si dovolím přiznat, že mi osobně je osud černochů nebo indiánů úplně ukradený stejně jako mi je ukradený osud bílých evropanů nebo osud islámu a křesťanství. Prostě to kolektivní vnímání mi chybí a tedy logiky mi nepůsobí nějaký problém na komicky neutrální oslovení typu první americký afroprezident. Je mi to prostě hodnotově lhostejné stejně jako je to lhostejně většině Američanů a i přes rétorickou přizpůsobivost si myslí většina stále stejné věci, ale dobře chápou, že to pro ně i okolí bude jednodušší. Dovedu si představit, že italské oslovení "náš opálený prezidente" se dotyčnému nemusí právě líbit, i když to není myšleno rasisticky. Na tom procesu není nic zlého ani nelogického, jen trochu pokryteckého. Abych uvedl jiný příklad a jiné řešení, ve Švýcarsku Vám nikdo nic před lety neřekl, protože to protestanté jejich formy považují za neslušné a konfliktní, ale myslí si interně své a pokud tam nemáte přátelé a já neznám nikoho, kdo by měl za přítele Švýcara, tak se jejich názor nedozvíte. Vše je zabaleno do hezkých frází, solidní prezentace a sebeprezentace, konflikty se do posledního okamžiku tají, protože konflikt je neúspěch pro okolí. Takže máte dvě možnosti : buď se budete na vše ptát a to Švýcara také štve anebo to uděláte po svém s rizikem, že vám budou plácat po ramenou a potají si myslet pravý opak. Podle mě je lepší americká otevřenost a jasná pravidla, přestože mohou na většinu jejich uživatelů působit komicky. Nakonec nobelista Hunt sám rezignovat nemusel, mohl se dále bránit a obranou zatraktivnit svoji univerzitu, když si myslel, že byl upřimný. Těžko říci, ale nevím, zda je smysluplné Hunta bránit jako oběť, když sám před brodem svěsí kalhoty. Jak by bylo příjemné chemikům-samcům, kdyby stará Curie v TV zavtipkovala, že chlap chemik půl směny prošmejdí porno na compu a druhou půlku směny na to vzpomíná ?
Další věcí jsou civilní a trestní soudní spory. Nebudu zde uvádět všechny pověry a nesmyslná zobecnění na pravou míru, jen uvedu pár příkladů. Když mě nechtěl odběratel zaplatit, tak doba od zažalování do exekuce plnění trvala 62 dní a nestálo mě to víc jak 10% dlužné částky !!! Ano, některá rozhodnutí, zvlášť u opakovaných plnění nebo Punitive damage (rozhodnutí, kde krom nějaké skutečné škody se žalobci nebo i třetí straně přisoudí i něco většího navíc) jsou na první pohled děsivá, ale nejlépe si je před hodnocením přečíst. Ono je rozdíl povrchní názor a vcítění se do poškozeného. Za prvé smyslem soudu je řešení problému, tj. u většinu sporů se dočkám celkem rychlého řízení, neexistuje aby tak jako v ČR soudce v případu sporu vědců ze dvou ústavů AV řekl, že meritu nerozumí a žádal po stranách, aby se dohodly. Vždyť u soudu jsou právě proto, že se nedohodly a soudce platíme dobře nejen za nezávislost ale i za schopnost meritum věci z jiných oblastí za užití znalců rychle pochopit. K čemu je nám český soud, když trvá 8 let a dotyčným stranám je v jednom případě přes 80 let :-) ? Druhou výhodou amerického soudnictví je jeho předvídatelnost. U většiny legal opinion advokátů je sice disclaimer (tj. že za to úplně neručí), ale odpovědi bývají stejné stejně jako následné soudní rozhodnutí např. v oblasti patentů a škod na zdraví se obecně ví, co a jak. Koukněte se do ČR jaký je v tom i 25 let po změně zmatek a co právník to názor. Státní vinohradská nemocnice například před 6 lety podělala porod tak, že dítě bylo v podstatě jen živé, extrémně náročné na pomůcky a péči rodičů a celých těch 6 let nezaplatilo rodičům žádnou škodu. Soudu trvalo 6 let než rozhodla o výplatě 20 mil, a než se tak stane, dítě zemřelo. Odpovědný lékař, co nebyl k zastižení, protože se někde flákal po městě, dnes dělá přednostu jinde a dotyčný porodník má soukromou gynekologickou praxi. V USA něco nemyslitelného. Škoda by byla dávno zaplacena, jméno porodníků by viselo v novinách a nikdo by k nim nešel, natož aby jim ordinace nějaká pojišťovna pojistila a dotyční by se mohli věnovat jiným koníčkům, kde budou víc svému okolí přínosní. Tak co je lepší ?
V USA v trestních věcech existují poroty složené z normálních lidí (právních laiků), protože Američané ze zkušenosti dobře vědí, že cesta k vyslovení viny není důsledkem tzv. objektivního racionálního postupu, jak se předstírá v evropských právních systémech, kdy vinu vyslovuje soudce nebo senát, ale subjektivní dojmologie a právo se jí snaží jen minimalizovat tím, že zvyšuje počet hodnotících a nějak smysluplně omezuje jejich výběr. Kdyby vina byla věcí objektivního výkladu, pak by nedocházelo k opačnému rozhodnutí v odvolání atp. Americký soudce pak jen asistuje u výběru poroty, vedení líčení a zpravidla určuje i výši a druh trestu, přičemž je vázán vyslovením viny porotou. Nakonec i to, zda věc půjde před trestní soud určuje nezávislá porota a nikoliv jeden český státní zástupce, který po škole dělal tak maximálně na justičním úřadě. Americké právo je tak srozumitelnější pro občany než to české. Příště gender a další multykulty ....
Žádné komentáře:
Okomentovat