Věčné pohádky aneb buzzwords v chemii: #1 Drug Delivery

Na vědecké konference jezdím už zřídka, jednak mi vadí dívat se na stále stejné obličeje, které už hodně stárnou a hlavně blbnou, vadí mi poslouchat "polite" odpovědi, že bývalý kolega je v nemocnici nebo rovnou zemřel, jednak mě dávno nebaví létání, hotely a nakonec se na konferencích nic moc nového nedovím a 99% konklůžnc odhadnu dopředu - no to asi kecám, ale tak nějak to cítím. Když slyším slovo "nadějné" nebo "perspektivní" odcházím rovnou, neb se mi chce zvracet, přestože strava bývá na konferencích solidní. Současně stále častěji lustruji patentovou literaturu a to i celkem starou, 50 a více let. A je zvláštní vidět, jak se aplikovaná chemie točí u některých případů v kruhu, jak se vynořují některá témata a pak místo nich přicházejí nová a jak jeden chemický život dovede celkem úspěšně řešit 50 let jeden stále stejný problém a nazývat ho různými jmény, podle aktuálních trendů. Jedním z prastarých problémů je drug delivery (DD) nebo targeted DD, pro zjednodušení tomu budu říkat DD nebo česky směrování léků (slovo léčivo mi přijde tak byrokraticky debilní, že raději zůstanu u osvědčeného pojmu lék). V zásadě jde o představu, že účinnost jinak dobrého léku je zbytečně nízká, protože s časem rychle klesá koncentrace účinné látky a dále je lék veden skoro náhodně a nikoliv cíleně např. k "nemocné" tkáni. Osobně mi na tom od počátku vadila jedna věc : představa, že několik bilionů (samotné číslo není důležité, ale bavíme se o molech) molekul léků v těle je málo a že nedokonalý účinek závisí od toho, zda jich je tam 10 nebo 1000 víc. Přišlo mi to - nevím proč - takové nechemicky mechanistické očekávání a vždy jsem se podobnému tématu vyhýbal. Nicméně před materiálovými chemiky tedy vznikla atraktivní výzva. Máme diagnozu, máme lék, jen hledáme vhodný nosič a měříme výslednou koncentraci. Jasné, jednoduché, jdem na to ...

Chemici, fyzici, biochemici měnili povlaky, tvary, porozitu, pH, teplotně závislé přeměny, velikostní distribuci částic léčiva nebo obalu, rozmístění molekuly v obalu a stále a stále další věci, přidávali molekuly, pak do toho dávali ještě jiné látky, které následně třeba ozářili a zase další a další sajrajty, co se prý vážou na membránu a pustí to ke správnému jádru anebo zabraňují aktivitě lymfocytů, fagocytů atp. Jako nadějné a perspektivní se to ukazovalo a dodnes demonstruje u léčby rakoviny. Nejsem argumentačně schopen doložit nesmyslnost výše uvedené cesty, ale není prostě jednodušší si přiznat, že tahle cesta byl omyl a naděje, co této cesty vkládané se ani náhodou nevyplnily? Ten zakletý fígl neúspěchu je prostě v principu výzkumu. Zde se de facto do medicíny pustili lidé, kteří perfektně měnili a charakterizovali "nosiče" léků, protože chybně dovozovali ze znalosti svého oboru důsledky v oboru jiném za užití předpokladu o pravdivosti teorie DD. Všechny to i bavilo, protože měřit výsledné koncentrace zvládne i malý chemik čekatel a tak už se každý viděl, jak se medicína změní. Nechci nikomu brát iluze, kdo tomu všemu věří a věří smysluplnosti těm tisícům článkům na toto téma pro medicínu, nechť se na to dá, ale třeba to někomu pomůže získat určitý odstup od podobných cest a pokusí se najít cestu jinou.