Když se z chemie stane publikoblbie a z chemika otitulovaný žvanil

Přiletěl jsem před týdnem na jakousi akci do Prahy a přitom jsem se setkal s několika svými bývalými spolužáky a spolupracovníky, kteří vystudovali a dodnes dělají chenmii. Po několik minutách frází jsem byl opětovně ponořen do nářků nad stavem chemie a vědy v ČR. Nakonec to skončilo v bahně nadávek na vládu, senilní činovníky v akademii, spekulanty s eurodotacemi a lenost začínajících chemiků. Do toho ještě rektor Mezloch požaduje, aby profesory jmenoval hradní šašek. To poslední mě pobavilo, protože na jednu stranu se mluví o akademické svobodě a na druhou stranu se nechápe její význam. Svoboda neznamená jen svobodu něco dělat ale také osvobození od něčeho. Tím něčím myslím oficiální předávání titulů, která na západ od Aše mají hodnotu nula a předávání od někoho, který nemá o daném oboru ani páru. Chemik by měl být praktikem a ne otitulovaným kreténem, který má sice stovky publikací v impaktech, ale ani jeden smysluplný komerční výsledek. Ať si kždý udělá srovnání Líma, Protivy, Mlezivy, (Rudolfa) Bárty, Holého vs. profesoři z VŠCHT anebo z UOCHB (o přírodovědě a Makromolekule ani nemluvě). Není pravda, že by před rokem 1989 nebylo otitulovaných profesorů chemie, jejichž blbost byla do nebe volající. Vladimíra Maděru (jednu dobu dokonce rektora VŠCHT) anebo Karla Frimla, který vládl makromolekule uvedu za všechny podobné.
V 70.letech bylo celkem zřetelně vidět, že chemie degeneruje ve dvou směrech : za prvé 25.letým poválečným komunistickým ekonomickým úpadkem zaostává díky zaostávání průmyslu i česká chemie v tradičních odvětvích, kterým dominovali sudetští Němci, tj. sklo, keramika, petrochemie. Za druhé se začal prosazovat akademický postup v chemii a na místa praktiků se dostávala horda "akademiků od školy". Nulový kontakt se špičkovými technologiemi, nulové seznámení se s rytmem, stylem a komercializací výzkumu v západních zemích a pochybné teoretické poznání chemie dovedl českého normalizačního chemika k poznání o zlatých českých ručičkách a představě o vlastní schopnosti vše nějak splácat. K tomu se dalo přidat kopírovaná a citace zahraničních prací, jakože víme o světě. Přesně v takovém bodě se nacházela chemie v roce 1989 a otevření západnímu trhu během 5-10 let dovedl českou chemii tam, kde je dnes. Polymery se u nás dělají cca 2 (slovy dva), sklo nebo keramika je z hlediska exportu zcela marginální petrochemie už neexistuje vůbec. Farmakochemie zanikla a místo toho existují skripta pro šprty, které lze vygooglit z reaxysu asi tak za hodinu. Pro úpravy vody se používají daleko ekonomičtější technologie z Německa a Francie a trapní čeští otitulovaní rádoby technologové, kteří nikdy nic technologického nepostavili, volají po dani z vody na podporu "české" technologie. Čeští no-name chemici vymýšlí CEITECy. Liberce a BIOCEVy, aby se za pár let ukázalo, že na to prostě nemají a že ty investice bylo jen vycucávání evropských dotací za účelem vlastního přežití. Rétorika je vždy na začátku stejná : přinese to .... a konec taky stejný.... nic. Představa, že 10letý pobyt v zahraniční laborce, s Indy a čajnís apod. v podstatě jako levná pracovní síla, který se veze na jménu profesora k úspěchu v chemii opravdu stačit nebude. Zahraniční dodvatelé z USA/UK/Německa dodají vybavení a technologii a dotace se tak pomyslně vrací do země původu :-) Jak vidno skončil jsem v hyperkritice popsané v úvodu, ale je tu jeden rozdíl od mých některých spolužáků. Že tento stav vidím v podstatě jako marginální. Českou chemii nezachrání české profesury, nová (kolikátá už :-) strategie vědy akademie věd, vysokoškolský zákon, Agrofert nebo vysoké dotace, ale tvrdý střet s realitou. Je sice možné ještě dlouho schraňovat otitulované blby na třech místech v Dejvicích a na Petřinách a v podstatě místo sociálních dávek jim přispívat na granty, ale možná by stálo za to začít podporovat menší firmy, kteří své místo na trhu našly a kteří jsou schopni doktorandy a zaměstnance uživit i bez dotací. Díkybohu takové už existují.